Obnovený žulový kříž padlým vojákům wehrmachtu i příslušníkům SS u rozhledny Štěpánka na pomezí Krkonoš a Jizerských hor nadále budí vášně. Krkonošský národní park (KRNAP), na jehož území pomník stojí, jeho existenci hájí. Sdružení osvobozených politických vězňů proto nově žádá o odstranění kříže přímo ministra životního prostředí.
Ač jsou sochy němé, vyvolávají ve společnosti vášnivé rozepře a dokážou zaměstnat desítky úředníků, policii i justici. Zvláště v případech, kdy jsou žulové či bronzové artefakty provázány s totalitními režimy. Nedávné emoce spojené se sochou maršála Koněva v Praze tak skončily vyhnáním skulptury do depozitáře. Podobně žhavý spor se nyní vede o žulový pomník vztyčený v říjnu 1944 na Štěpánce v Krkonoších, který byl postaven „na památku padlých příslušníků říšské branné moci a zbraní SS“.
V roce 1945 byl pomník rozebrán a shozen do strže, před devíti lety byl ovšem bez povolení úřadů obnoven. Až do loňského roku přitom veřejnost nevěděla, že jde o nacistický památník.
Trestní oznámení a dopis ministrovi
Kauza spojená s nacistickým křížem na Štěpánce se během letošního listopadu vyhrotila. Policie tento měsíc odložila trestní oznámení, které bylo podáno na neznámého pachatele, jenž měl obnovením pomníku spáchat přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Amatérský badatel a člen Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých (součást Českého svazu bojovníků za svobodu) Josef Doškář proto tento týden podal další trestní oznámení, které doplnil novými a podle něho zásadními informacemi. A zároveň o odstranění pomníku požádal dopisem přímo ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO).
„Dopis sotva odešel, ministr ho ještě nemohl dostat na stůl. Věřím, že ale bude postupovat rozumněji než Krkonošský národní park, na jehož pozemku kříž stojí,“ říká pro CNN Prima NEWS 77letý Doškář. „Pan Doškář není jediný, kdo se všemi možnými způsoby snaží domoci toho, aby byl kříž odstraněn. Odkazujeme je na znalecký posudek Dr. Uhlíře, který konstatuje, že nejde o propagací nacismu,“ vysvětluje mluvčí národního parku Radek Drahný. „Odpůrci památníku jsou zatím neúspěšní a nevidím cestu, že by úspěšní byli,“ dodává. Podle něho Doškář i další rozjeli jakési nekonečné kolečko administrativní zátěže pro spoustu úřadů.
KRNAP: Není to téma dne
Správa parku se musela v posledních měsících a týdnech vyslovit k trestnímu oznámení i ke stavebnímu řízení, neboť odpůrci kříže pomník označili za „černou stavbu“. KRNAP také musí čelit obvinění, že „zanedbal základní povinnost nakládání se svěřeným majetkem“ a nezabránil obnově pomníku. „Vedení KRNAPu nedostálo své povinnosti, zklamalo a nekonalo. Kvůli těmto chybám byl znovuobnoven žulový nacistický kříž, který v říjnu 1944 odhalil přímo nacistický předák Konrád Henlein,“ argumentuje Doškář. A cituje z dobového tisku, který popisoval odhalení: „Vztyčením tohoto památníku tak může naše vlast vzdát našim hrdinům nejhlubší úctu a dík, ačkoliv boj stále ještě zuří.“
Národní park volá po klidu zbraní. „Kříž vnímáme jako určitou připomínku doby minulé a nijak neuráží české občany. Není to téma, které má smysl dále řešit,“ říká za KRNAP Radek Drahný.
Gestapák u kočárku
Doškář argumentuje, že ho pomník opravdu uráží. Prý si totiž pamatuje, jak jeho otce a odbojáře v létě roku 1944 zatklo gestapo. „Táta mě vezl v kočárku po náměstí v Dolním Bousově, když ho náhle zatkli. Bylo to šok, strašně jsem brečel, proto si to pamatuji. Až po nějaké době se mě ujala sousedka,“ vypráví. „Táta se pak přes Pečkárnu a Pankrác dostal do Malé pevnosti v Terezíně. Dožil se sice konce války, ale jeho zdevastovaný organismus dlouho nevydržel, zemřel 15. května 1945. Měl pouhých 38 let, kdyby ho gestapo nezatklo, určitě by žil mnohem déle.“
Doškář proto obnovený pomník chápe jako potupu. A společně s předsedkyní Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých Zdeňkou Valouchovou napsali ministru Brabcovi: „Jsme přesvědčeni, že kříž lze považovat za připomínku a oslavu nacistické éry a jeho reinstalace tak splňuje záležitosti skutkové podstaty trestného činu.“ Upozorňují, že pomník obnovili lidé, kteří mají blízko k neonacistickému hnutí a u pomníku planou svíce třeba v den narozenin Adolfa Hitlera.
Podvod s maltézským křížem
Když byl v roce 2011 pomník obnoven, autoři nelegální reinstalace ho označili jako „maltézský kříž“, který prý byl na Štěpánce odhalen již v souvislosti s boji první světové války. „Kamenný maltézský kříž u rozhledny Štěpánka,“ popisovala snímky nacistického pomníku veřejnoprávní Česká tisková kancelář až do sklonku minulého roku. „Kamenný kříž zrekonstruovaný v roce 2011,“ stojí zase na pohlednicích, které lze stále koupit u rozhledny na Štěpánce i v okolí.
Skutečný význam pomníku v médiích odhalil až loni na jaře historik Jan B. Uhlíř. Přední odborník na nacistickou okupaci Čech a Moravy nebyl z obnovení nacistického pietního místa z října 1944 zrovna nadšen, ale hájí jeho existenci jako určité historické memento.
Rekapitulace kauzy
Připomeňme si kauzu od počátku. Autor tohoto textu navštívil místo s kontroverzním pomníkem již loni přímo na výzvu historika Jana B. Uhlíře. Ten je nejen odborníkem na dějiny druhé světové války, ale je v Česku i jediným soudním znalcem éry nacismu a píše odborné posudky například k oděvům či k tetování tuzemských neonacistů. Svědčil i v nedávném soudním líčení se slovenským politikem a neonacistou Marianem Kotlebou.
Když ovšem skupinka údajných nadšenců pro historii vztyčila v roce 2011 nedaleko rozhledny Štěpánka kamenný kříž, trvalo několik let, než se Uhlíř spíš náhodně začal zajímat o původ pomníku. Loni pak své šokující objevy poskytl médiím. S velkým překvapením zjistil, že žula vydávaná za „maltézský kříž“ je ve skutečnosti pomníkem postaveným v říjnu 1944. A to na památku padlých příslušníků říšské branné moci a zbraní SS z Kořenova a okolních obcí.
Neonacisté v pozadí?
Historik také vypátral, že za obnovou stojí sdružení Jizeran, jehož členové jsou mimo jiné ctiteli militarií z éry třetí říše. Také vlajka spolku je spojena nejen se symboly Německého císařství, ale i s Hitlerovou érou. Obnovený památník má tvar Železného kříže, což bylo jedno z nacistických vyznamenání. „Schází jen hákový kříž ve středu kříže. Ale kdo se podívá blíže, jeho tvar je v kameni dosud patrný,“ vysvětluje historik, že na pomníku jsou stále patrné stopy haknkrajce.
Pomník byl zničen hned po skončení války v roce 1945. Masivní kříž byl shozen ze skály. Místní Češi z kříže nejprve odstranili haknkrajc a vzápětí ho rozlomili a shodili ze svahu, takže na místě zůstal pouze jeho podstavec. „V roce 2011 byl ale kříž obnoven v podstatě ilegální cestou,“ říká Uhlíř. Načerno, bez požehnání majitele pozemku. Historik by tak byl raději, kdyby kameny zůstaly ležet ve strži a nevyvolávaly současné vášně.
Nebuďme obrazoborci
Když už je pomník obnoven, Uhlíř žádá jeho zachování. Nemá rád obrazoborectví, kterým národy bezhlavě účtují s minulostí. Přál si i setrvání sochy maršála Koněva v Praze a její odstranění chápe jako kontraproduktivní. Stejně jako třeba likvidaci hrobu Rudolfa Hesse či Francisca Franca anebo žulového kříže v Krkonoších. „Jde o podstatu demokracie, kterou jsme stále nepochopili. Anebo ji, v horším případě, pochopit nechceme. Jde o čiré politikum, které není jakkoli podloženo znalostí moderních dějin. Sbírat politické body bojem s mrtvými je nedůstojné a ve své podstatě i trapné,“ míní Uhlíř.
Ve vysvětlujícím textu u žulového kříže historik mimo jiné uvádí: „Kříž byl vztyčen na památku padlých příslušníků říšské branné moci a zbraní SS z Kořenova a okolních měst a vesnic, přičemž každé z těchto konkrétních míst bylo symbolicky zastoupeno kamenem. Tak vznikl kamenný kruh v čele se žulovým Železným křížem, kam byly až do roku 1945 kladeny květiny za padlé Němce.“
Smíření? Ani náhodou
V dlouhém informativním textu klade Uhlíř důraz na česko-německé smíření. „Železný kříž představuje nepochybně symbol třetí říše, jeho ponechání na místě však současně svědčí o sebevědomí, toleranci a dobré vůli. Vlastnostech, které by po každé válce měli vítězové projevovat vůči poraženým.“
Bojovali a mnozí padli za svobodu a demokracii. Česko si připomíná den válečných veteránů
Česko si 11. listopadu připomíná den válečných veteránů. Oproti minulosti jsou kvůli epidemii omezeny vzpomínkové společenské akce. Lidé si ale mohou tradičně v upomínku hrdinství a odvahy žen a mužů ve zbrani připnout na oděv symbolický červený vlčí mák. Letos s jeho prodejem opět spojila organizace Post Bellum finanční sbírku.
Takové vysvětlení ale odpůrce pomníku nemohlo uspokojit. „V Německu by žádný podobný pomník nemohl být obnoven,“ oponuje historikovi Josef Doškář.
Uhlíř vlastně souhlasí. „Jisté je, že reinstalace podobného charakteru by na území Spolkové republiky Německo byla jen stěží možná,“ napsal v odborném posudku pro KRNAP, jemuž patří pozemek pod pomníkem. Historik uvádí, že jde o raritu, která sice nemá v České republice obdobu, ale z pohledu moderního historika 21. století ji není nutno zničit. Pozůstatků totalitního myšlení ve společnosti se takto stejně nelze zbavit.
Uhlíř dosvědčuje, že u kříže se občas scházejí neonacisté, svíčky tu planou třeba v den narozenin Adolfa Hitlera. Pomník je ovšem jen kus kamene, a je pouze na policii, zda dokáže aktivně zasáhnout proti veřejné připomínce nacistického vůdce.
Přežili by dnešní náckové?
Jak známo, nacisté počítali s postupnou likvidací českého národa, o čemž svědčí třeba projev Reinharda Heydricha z roku 1941. „Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem Říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti Říši,“ zaznělo v něm.
28. října 1918 byla zahájena i česká „kolonizace“ Slovenska. I za pomoci dělostřelců
Státní svátek připadající na 28. říjen není jen výročím vyhlášení Československé republiky, ale podle současných stoupenců dekolonizačního hnutí souvisí i se zahájením kolonizace Slovenska. Jisté je, že Slovensko museli Češi napřed vojensky dobýt, což se jim plně podařilo až v létě roku 1919.
Heydrich tehdy mluvil i o rasových předpokladech Čechů, které lze poněmčit. Ostatní plánoval vyvézt na východ. „A kdoví, který z dnešních neonacistů, který se chodí ukázat k pomníku pod rozhlednou Štěpánka, by touto přísnou rasovou selekcí prošel,“ přemítá Uhlíř.
Dějiny jsou plné paradoxů a na krkonošské Štěpánce se teď některé z nich pouze zhmotnily. Značný díl pravdy mají obránci žulového kříže, zatracovat však nelze ani názory volající po odstranění pomníku. „Nejstarší generace pořád vede válku a snaží se ji přenést i na ty mladší, což už ale není možné. Pro mou generaci je třeba větším symbolem okupace sovětský voják z roku 1968 než německý voják z března 1939. To je vývoj a jinak to ani nejde,“ míní historik Jan B. Uhlíř narozený v roce 1972. I s vědomím kruté skutečnosti, že nacisté popravili jeho pradědečka a zároveň profesora Masarykovy univerzity Jana Uhra.
Strach i 75 let po válce
Pro generaci narozenou na počátku milénia je už dnes německá okupace něčím jako napoleonskými válkami. „Nezlobte se, ale takové řeči nemůžu slyšet, to je neúcta k obětem nacismu,“ odmítá se bavit o rozdílných generačních pohledech 77letý odpůrce pomníku Josef Doškář. „Jako by někteří lidé čekali, až naše generace vymře, a pak bude od našich stížností klid,“ posteskne si.
Doškář se narodil v roce 1943 a nyní vypátral na sociálních sítích, že někteří z obnovitelů pomníku ze spolku Jizeran se občas pochlubí kladným vztahem ke třetí říši či Hitlerovi. Díky svému aktivnímu odporu vůči nacistickému pomníku má ale i obavy z možné odplaty ze strany neonacistů. „Jeden nikdy neví, nějaké varovné signály už jsem dostal,“ svěřuje se Doškář. Pětasedmdesát let od porážky Hitlerova režimu asi není úplně v pořádku, že stoupenci nacismu dokážou pořád vyvolávat strach.
