Český veřejný sektor je velký a drahý. Koronavirová krize navíc ukázala, že je také neefektivní v roli, kvůli které vlastně existuje. „Stát je velký, ale slabý a pomáhá málo a pomáhá špatně. Soukromý sektor v koronavirové krizi fungoval lépe,“ řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Mojmír Hampl, bývalý viceguvernér České národní banky a současný šéf sektoru poradenských služeb v KPMG. Naznačil také, jak by se měl změnit penzijní systém, aby byl dlouhodobě udržitelný, a vysvětlil, proč se nemáme bát robotizace.
S Janou Maláčovou jste se v Partii Terezie Tománkové dotkli tématu důchodové reformy. Vláda její obrysy představila na konci loňského roku. Zamlouvá se vám?
Jana Maláčová žádnou důchodovou reformu nepředstavila. Je to jen slovní trik, který vytváří falešné zdání, že se řeší nerovnováha mezi příjmy a výdaji. Ne úplně precizní posluchač má totiž pocit, že se po těch dvaceti letech konečně něco děje. Ne, v té věci samotné se neudělalo nic, ten problém bude po tomhle horší.
Jak by se tedy důchodová reforma měla provést? Měly by se do penzijního systému zapojit další zdroje v podobě daní, jak o tom ministryně Maláčová hovoří?
Nepovažuji za realistické, že by reforma vznikla tak, že vezmeme nějaký existující balík peněz, ať už současným, nebo budoucím seniorům, a měli bychom ho někde zhodnocovat. To se prostě nestane. Tyto reformy, ať už byly kdekoli v Evropě, nakonec zkolabovaly. Vždycky nakonec na ten balík někdo sáhnul. Myslím si, že musíme přizpůsobovat parametry penzijního systému demografickým změnám, ale průběžně.
Co to konkrétně znamená?
Musíme zapomenout na všechny stropy a rádoby líbivé limity pro cokoli. Systém musí být otevřený všem parametrickým změnám, které budou respektovat, že populace stárne. Takže žádný zákonem stanovený strop pro věk odchodu do důchodu. Naopak si dovedu představit podporu pracujícím důchodcům, třeba že nebudou muset platit sociální a zdravotní pojištění, aby byli motivováni zvětšovat pracovní sílu po delší období. Pak je to také podpora hospodářského růstu jako celku, protože ten jediný zajišťuje generování dodatečných příjmů. Čím více budeme dělat politiku, která nás brzdí, tím větší bude každý rok ten problém nesouladu příjmů a výdajů. A samozřejmě konec populismu ve smyslu, že můžeme každý rok přidávat bez jakékoli relace k příjmům.
Mojmír Hampl (46)
V letech 2006 až 2018 byl členem bankovní rady České národní banky, od roku 2008 pak jejím viceguvernérem. Předtím působil jako ekonom v České spořitelně a ve vedení České konsolidační agentury. V současné době vede poradenské služby pro finanční sektor ve společnosti KPMG. Je členem představenstva České společnosti ekonomické a zasedá ve správní radě Institutu pro ekonomické vzdělávání, jehož je spoluzakladatelem. Působí jako Research Associate v Centru pro systémová rizika na London School of Economics a pravidelně přednáší na vysokých školách a odborných fórech. Je také členem nezávislé iniciativy KoroNERV-20.
Jsou ale tyto návrhy politicky průchozí? Máme tu kolem tří milionů seniorů, což je nezanedbatelná voličská síla.
To už je filozofická otázka. Pravdou je, že senioři jsou homogenní politická síla, navíc závislá na příjmech ze státního rozpočtu, a my budeme zažívat sklony demokracie ke gerontokracii. Ale tuto tendenci můžeme podporovat, nebo jí můžeme vzdorovat. A já říkám, vzdorujme jí, protože tady žijí desetitisíce aktivních důchodců, kteří chtějí pracovat déle. Čeká nás redefinování toho, co rozumíme aktivní populací.
Ještě předtím nás ale čeká narovnání nestability veřejných financí. Jak by se to podle vás mělo provést? Půjde to jen skrze ořezání výdajové strany, jak často z některých stran slýcháme?
To bude absolutně klíčové téma podzimních voleb. Neumím si představit, že jsme schopni udržet stávající velikost veřejného sektoru. A nejen centrální vlády, ale i obcí nebo krajů. Nemyslím si, že nám díru v rozpočtu zaplní takzvané vzdálené daně, tedy daně, u kterých máme pocit, že se nás přímo netýkají – ekologické, technologické, digitální, sektorové a podobně. Ty nám přinesou jednotky, maximálně nižší desítky miliard, ale nám chybí stovky miliard korun. A to se týká třeba i majetkových daní, o jejichž možném zvýšení se v poslední době tolik hovoří.
Takže se budou muset zvýšit i ty „blízké“ daně?
To je jedna z možností, ale je tu ještě jedna, proti které bych já vůbec nebyl. Někdo z politiků by měl přijít a říci: Přátelé, vždyť se v té koronakrizi ukázalo, že stát je velký, ale slabý a pomáhá málo a pomáhá špatně. Ukázalo se, že přes velikost veřejného sektoru funguje lépe sektor soukromý. Ať už to bylo z hlediska testování, roušek a tak dále. Firmy nakoupily testy a testovaly, stát nebyl schopen pořádně nakoupit testy ani do škol. Čili koronakrize jako argument pro to, že takto velký stát nepotřebujeme a že by měl být menší a akčnější. Dívám se ale na politickou scénu a nevidím, že by to někdo navrhoval.
Ani u favoritů voleb, kterými jsou Piráti a STAN, případně koalice Spolu to nevidíte? Právě třeba Spolu hodně akcentuje nutnost veřejný sektor finančně ořezat.
To jsme zase u politiky. Určitě bych se díval, které strany přiznávají, že tady problém s veřejnými financemi máme. ANO to třeba nepřiznává vůbec, ministryně Schillerová dělá, že to nevidí. Ministryně Maláčová přiznala, že ten problém tady je, ale spíš ho chce prohlubovat. Současná vládní koalice je ochotna utratit nekonečné množství cizích peněz za to, aby zůstala dál u moci. Piráti a STAN mají spoustu nápadů, ale zdá se, že si uvědomují podstatu problému. Koalice Spolu si to uvědomuje také a ano, chce ořezávat výdajovou stranu rozpočtu, jenže klidně může dospět k tomu, že je nakonec jednodušší změnit daně než osekat výdaje.
Letos uplynulo sto let od prvního použití slova robot, a to ve hře Karla Čapka R.U.R. Ministryně Maláčová nedávno válku robotům v podstatě vyhlásila, když varovala před robotizací a digitalizací. Prý nám hrozí obrovská nezaměstnanost. Je to skutečně něco, čeho se máme bát?
Tyto obavy jsou zcela iracionální. Robot (mimochodem to slovo se celosvětově ujalo) není substitutem člověka, robot , respektive stroj člověku pomáhá a usnadňuje mu práci. Zvyšuje jeho produktivitu a blahobyt. Robot je pouze jiná forma stroje. Představa, že ho budu dodaňovat nebo že se na něj budu se strachem a odevzdaností dívat jako na téměř žijící bytost, je absurdní. Pokud by platila teze, že roboty a stroje berou lidem práci, pak by paní Maláčová měla umět vysvětlit, proč tu po 200 letech od počátku průmyslové revoluce dnes nemáme nezaměstnanost 99 procent. Vždyť právě stroje člověku pomáhají celou tu dobu. Jak je možné, že chodíte po městě a pořád vidíte, kolik práce je třeba udělat? No jednoduše, protože se mění pouze charakter té práce. A uprostřed všeho je a musí být nakonec právě člověk.
