Stavba berlínské zdi Zdroj: ČTK
Proletáři všech zemí, spojte se! Tak znělo společné heslo východního bloku a Rudé právo ho každý den ráno tisklo na titulní straně. Proletáři zemí Varšavské smlouvy se v srpnu 1961 spojili, aby utěsnili poslední díru v železné oponě. Tu měl sovětský blok na hranicích západního a východního Berlína a s jejím ucpáním se začalo 13. srpna 1961. A už 24. srpna měla zeď první oběť.
Výstavbu berlínské zdi se východní blok snažil obhájit s pomocí prohlášení Varšavské smlouvy ze 13. srpna 1961. „Vlády členských států Varšavské smlouvy navrhují Lidové sněmovně a vládě NDR, všem pracujícím Německé demokratické republiky, aby na hranici západního Berlína byl zaveden takový pořádek, který by účinně překazil podvratnou činnost proti zemím socialistického tábora; aby kolem celého území západního Berlína včetně jeho hranic s demokratickým Berlínem byla zavedena spolehlivá ostraha a účinná kontrola,“ stálo v něm.
Prodloužení druhé světové války
Když prohlášení 14. srpna zveřejnila titulní strana Rudého práva, v Berlíně už byla na hranici položena klubka ostnatého drátu a začínala stavba zdi z dutých cihel a betonu. Západní velmoci byly v šoku a oficiální protest podaly až čtvrtý den po zahájení stavby. Moskva ho odmítla a obvinila Západ, že bojkotuje podepsání mírové smlouvy s Německem. Druhá světová válka z tohoto pohledu vlastně skončila až Smlouvou o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, kterou západní a východní velmoci (SSSR, Velká Británie, USA a Francie) podepsaly 12. září 1990 v Moskvě se zástupci NSR a NDR. Zeď samotná ale padla již 9. listopadu 1989.
V armádě umíralo za socialismu i 200 vojáků ročně. V tanku, ale také vlastní rukou
Téměř každý, kdo sloužil v komunistické Československé lidové armádě, se nějakým způsobem dotkl smrti. Před listopadem 1989 umíralo 150 až 200 vojáků základní vojenské služby ročně, v šedesátých letech ještě více. Historikové tuhle temnou kapitolu armády teprve odkrývají. „Kamarád na letišti v Čáslavi si vzal život, protože ho nepustili za snoubenkou,“ vypráví Štefan Rejda, v armádě sloužil v letech 1976 a 1978. Další pamětníci vzpomínají na vojáky utopené v tancích nebo omylem zastřelené.
Poté, co se začala zeď v srpnu 1961 stavět, Československá tisková kancelář zveřejnila výmluvný snímek 18. srpna 1961. Na fotografii východoberlínští dělníci stavějí zeď mezi Potsdamer Platz a Lindenstrasse pod pečlivým dozorem policie a vojska, včetně toho sovětského.
První oběti zdi bylo 24 let
A už v srpnu 1961 se kvůli zdi umíralo. Čtyřiadvacetiletý krejčí Günther Litfin se 24. srpna 1961 odhodlal, že do západního Berlína pronikne po vodě u přístavu Humboldthafen. Než ale stačil přeplavat úzkou vodní plochu, zasáhl ho východoněmecký voják do hlavy. Liftin je považován za první oběť berlínské zdi a na ulici Kieler Strasse dnes stojí jeho památník.
Českoslovenští komunisté samozřejmě výstavbu nadšeně bránili: „Jestliže hranice západního Berlína zůstávaly až dosud otevřeny, bylo tomu tak v naději, že západní mocnosti nebudou zneužívat dobré vůle vlády Německé demokratické republiky. Ty však bez ohledu na zájmy německého lidu a berlínského obyvatelstva využily dosavadního režimu k svým zákeřným cílům. Nynější nenormální situace musí skončit zesílením ostrahy a kontroly na hranici západního Berlína,“ vysvětlovalo stavbu betonového valu kolem západního sektoru Berlína Rudé právo ze 14. srpna 1961.
Smutná bilance
Kvůli téhle „zesílené ostraze“ přišlo nakonec v letech 1961 až 1989 o život 139 osob, které se zeď nějak pokoušely překonat. Pro režim Německé demokratické republiky byla především neúnosná míra emigrace do západního sektoru Berlína, jen o Velikonocích v roce 1961 se západoberlínským úřadům ohlásilo na pět tisíc lidí, kteří už v NDR nechtěli žít. Od srpna další emigraci bránila železná opona.
