Rozhovor s vojenským představitelem České republiky při NATO Ivo Střechou
Svět je nestabilní a je potřeba se připravit na hrozby, řekl pro CNN Prima NEWS generálporučík Ivo Střecha, vojenský představitel České republiky při NATO a Evropské unii. Prozradil, že členské státy jsou mnohem opatrnější v psaní společných deklarací s ohledem na vzájemné porozumění významů slov v angličtině.
Jak silnou má pozici Česko uvnitř NATO?
Chceme-li hodnotit naši pozici z hlediska velikosti, geopolitická váha a velikost ozbrojených sil mají samozřejmě vliv na to, jak nás vnímají ostatní státy. Důležité ale je, že se rozhoduje konsenzem a náš hlas má při rozhodování stejnou váhu jako hlas jakékoliv jiné země.
S velikostí ozbrojených sil souvisí i výdaje na obranu. Jak ostatní členové vnímali a vnímají, že až dosud jsme nedávali dvě procenta HDP na obranu?
Hodnocení státu vychází z toho, jak si plní své závazky v rámci aliance. Vychází se z výstavby schopností jednotlivých armád členských zemí. Pokud jde o ta dvě procenta HDP, tento požadavek dlouhodobě neplnilo hodně zemí, Česká republika nebyla jediná. Jsem opravdu rád, že dnes můžeme říct, že Česko tento svůj závazek plní a není na chvostu členských zemí.
25 let členství. Co byly a jsou ty nejtěžší momenty?
Já jsem strávil s NATO většinu své kariéry, a to i ve fázi, kdy jsme byli součástí projektu aliančního partnerství, které nám umožnilo připravit se na plnohodnotné členství. Před těmi 25 lety, v prvotní fázi, jsme museli zvládnout úkoly, které byly zcela odlišné, než na co jsme byli do té doby zvyklí. Museli jsme ukázat, že jsme schopní plnit své závazky politické i vojenské. Naší první zkouškou byla účast na aliančních operacích na Balkáně, což jsme perfektně zvládli. Dokázali jsme se zapojit při plnění úkolů a operací do aliančních struktur.
Co jsou největší hroby pro NATO?
Svět je hodně nestabilní a poslední dekáda ukázala, že historie lidstva je pořád stejná a neustále se střídají konflikty s obdobím klidu. Představa, že budeme žít v permanentním míru, byla trošku bláhová. V tuhle chvíli je primární konflikt na Ukrajině, který se nás bezprostředně týká a pociťují ho i občané v Česku.
Život v Evropě ovlivňuje i situace na Balkáně, kde se neustále projevuje nedorozumění. Ať už se podíváme na Kosovo nebo třeba Bosnu a Hercegovinu. Nikdo není úplně schopný říct, jestli dojde k nějakému problému, který by se mohl vyostřit do násilného konfliktu.
Samozřejmě se nás týká i konflikt v Gaze a nestabilní bezpečnostní prostředí v Africe. Právě Afrika i Blízký východ nás ovlivňují i v Evropě konkrétně migračními vlnami, což na nás má přímý dopad. V neposlední řadě je to situace v Indopacifiku a problém kolem Tchaj-wanu.
V jednom ze svých předchozích rozhovorů jste řekl, že obrana není pouze věcí armády. Jak je na tom NATO personálně? A měly by se zavést plošné odvody, jako vidíme v sousedním Polsku?
Toto rozhodnutí závisí na politických činitelích. Za sebe říkám, že jakýkoliv ze soudobých konfliktů není na 14 dní, trvají dlouho a v nich si zkrátka profesionální armáda asi nevystačí. Je potřeba mobilizovat schopnosti státu ve smyslu poskytnout dostatečnou podporu ozbrojeným silám. Pomoc a podpora musí být dostatečná a dlouhodobá. Pokud jde o základní vojenskou službu, je jen otázkou času, kdy diskuse o ní začne být i mezi aliančními partnery viditelná. Jednoznačně problémy rekrutace jsou stejné napříč Evropou jako u nás.
Válka se nevyhrává v obýváku.
V případě konfliktu se s Českou republikou počítá jako s hostitelskou zemí. Co to znamená pro občany?
Hostitelskou zemí jsou všechny země aliance, které budou v daném prostoru, kde se de facto připravujeme na vedení obranných operací a zachování celistvosti. Hostitelská země je taková, přes kterou pojedou alianční jednotky. Dneska válka není o tom, že se někde sejdou dvě armády, vybojují svůj boj a je po válce. Nutná je dlouhodobá příprava, která zahrnuje přesun jednotek do konkrétního místa. Pokud dnes mluvíme o největším riziku, tedy Rusku jako takovém, přesuny si samozřejmě žádají určitou logistickou podporu, kdy jednotky musí překonat velké vzdálenosti. K tomu potřebujeme zabezpečit veškerou dopravní infrastrukturu, tedy silnice a železnice. Přesun jednotek samozřejmě může běžnému občanovi způsobit určitou potíž v dopravě, ale je to nezbytné. Válka se nevyhrává v obýváku.
Dopravní infrastruktura je trochu Achillova pata České republiky, když se podíváme na rychlost výstavby dálnic a železnic. Ani za čtvrt století v NATO nebudeme mít tuto část vyřešenou, s tím pravděpodobně plány aliance nepočítaly...
Nebudu mluvit za vládu, ale za svoje pocity vojáka, který se setkal s mnoha aliančními důstojníky a generály, kteří nás za stav naší infrastruktury hodně kritizovali. Objektivně vidíme, že stav zkrátka není dobrý a nějakou dobu asi nebude. Dnes už v NATO mluvíme i o tom, že infrastruktura, která je bezpodmínečně nutná pro pohyb jednotek a techniky, by se mohla stát záležitostí společného financování jednotlivých projektů aliance.
Při vojenských cvičeních si lze všimnout, že ne všichni vojáci umí anglicky bez ohledu na národnost. Angličtina je ale úřední jazyk NATO. Co s tím? Nemůže se jazyková vybavenost stát jednou z bariér?
Některé státy jsou na tom lépe, jiné hůře. Každopádně angličtina je jako základní komunikační jazyk důležitá pro velitele štábů. Jednotlivé jednotky, když operují, používají svoje vlastní národní jazyky. Součinnost neprobíhá na úrovni vojáků, ale na úrovni štábů a velitelů, v tomhle problém moc nevidím.
V poslední době ale začíná být problém angličtina v Bruselu. V minulosti tady byla vzájemná ohleduplnost mezi rodilými a nerodilými mluvčími a větší volnost ve významu některých slov. Dnes jsme opatrní a přesní v tom, co dáme na papír, abychom byli opravdu přesní. Věnujeme tomu větší úsilí než v minulosti, protože teď už to doopravdy není hra a jsou to vážné věci. Je zásadní, aby porozumění jednotlivým termínům bylo stejné napříč všemi členskými státy.
