reklama

Svědkyně z čekárny: I po roce brečím, nikdy nezapomenu na boty a tepláky vraha Vitáska

/ fotografií

Když loni 10. prosince seděla v čekárně před traumatologickou ordinací ostravské fakultní nemocnice a vzduchem začaly hvízdat kulky, věděla, že musí rychle k zemi. „A hlavně si krýt hlavu,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 59letá Ekatěrina Garbova. Svědkyně sedmi poprav, které vykonal 42letý Ctirad Vitásek. Život jí tak zachránily i zkušenosti z předvojenské přípravy, které získala jako školačka v ruském Volgogradu.

reklama

Ani rok po střelbě však Ekatěrina nedostala účinnou psychologická pomoc, která by ji zbavila posttraumatického syndromu. A ani žádný finanční příspěvek.

K tématu

Je učitelkou hudby, umění hry na klavír však nepředává jen talentovaným dětem, ale i fyzicky a psychicky postřiženým žákům. Kromě hudebního získala i psychologické vzdělání, proto dokáže přesně diagnostikovat, co ji rok od masakru v čekárně Fakultní nemocnici v Ostrava nejvíce trápí. „Posttraumatický syndrom. Sama sobě však pomoc nedokážu a v Ostravě jsem za celý rok nedostala doporučení na žádného psychologa, který by mě dokázal vyléčit,“ konstatuje. Nestěžuje si, spíš jen bezmocně čeká na odborníka.

Po otřesném zážitku, když Ctirad Vitásek zastřelil v její přítomnosti sedm lidí, musela bojovat i s urputnými bolestmi páteře, dočasným zhoršením paměti, s fobiemi z výšek i dalšími zdravotními problémy. Jako klavíristka s mimořádným hudebním sluchem si pak celé neštěstí pamatuje i díky sluchovým zážitkům: „Stále slyším některé zvuky z nemocnice se všemi intonacemi. Třeba střelbu anebo hysterický křik pacientů.“

Zkušenost získaná ve Stalingradu

Po roce už sice našla odvahu, aby o hrůzné události dokázala reálně vyprávět, neobejde se to ale bez záchvatů pláče. Během rozhovoru pro CNN Prima NEWS se rozbrečela nejméně pětkrát, a protože novináři také nedokážou léčit posttraumatický syndrom, nezbývalo než čekat, až znova nebere sílu k dalšímu vyprávění.

Ekatěrina je přitom silná žena. Navíc odkojená školní předvojenskou výchovou v rodném Volgogradě, což je bývalý Stalingrad. A v tomhle městě mají s traumaty ze střelby bohaté zkušenosti, vždyť tu při nejkrvavější bitvě druhé světové války z přelomu let 1942 a 1943 zahynulo nejméně 400 tisíc civilistů. A k tomu téměř dva miliony vojáků z obou stran konfliktu. „Maminka boje prožila jako malá holka ve vesnici kousek od Stalingradu. Pamatovala si bombardování, ale také to, jak ji učili, jak se bránit a kam se před střelbou schovat,“ vzpomíná učitelka hry na klavír. Ve Volgogradu se narodila v roce 1961, tehdy bylo prožité válečné trauma ještě všední realitou. „Ve škole i na konzervatoři jsme se učili, že při náhlé střelbě musíme rychle zalehnout k zemi a hlavně si pořád chránit hlavu, odplížit se a ukrýt,“ vypráví. „A tahle vojenská příprava mi zřejmě zachránila život i před rokem v ostravské nemocnici.“

Desátého se mi na kontrolu nechtělo

A co ji vlastně loni 10. prosince před sedmou hodinou ráno přivedlo do traumatologické ambulance? „Na začátku listopadu jsem spadla ze schůdků, když jsem doma utírala prach na garnýži. Pád skončil otevřenou zlomeninou nohy, zlomenou rukou, třemi operacemi a pobytem v rehabilitačním ústavu v Hrabyni, kde jsem se dávala dohromady a náramně mi tam pomohli,“ shrnuje události předcházející osudovému dni. Na jednu z dalších kontrol ve fakultní nemocnice ji měla sanitka odvézt 26. listopadu, návštěva však byla přeložena na 10. prosinec. „Jako bych nějak cítila, že tam ten den nemám jezdit. Takže jsem se 9. prosince vážně ptala naší staniční sestry v Hrabyni, zda na tu kontrolu opravdu musím. Přesvědčila mě, že bych měla.“

Ekatěrina Garbová, přímá svědkyně střelby z čekárny v ostravské nemocnici.
Ekatěrina Garbová, přímá svědkyně střelby z čekárny v ostravské nemocnici.
Zdroj: Ivan Motýl

Do třetího patra polikliniky fakultní nemocnice ji 10. prosince 2019 dotlačil sanitář na invalidním vozíku. Se zlomenou nohou a rukou, tedy prakticky bezmocnou. Hodiny ukazovaly 6:40 „Postavil mě do čekárny tak, že vedle mě zůstala jen úzká cestička směrem k ordinaci. Dostala jsem lísteček s číslem a sanitář odjel.“ Coby psycholožka prý se zájmem pozorovala pacienty v plné čekárně, bylo jich asi třicet. Zaujal ji hlavně mladý muž a představovala si, jak se asi těší na Vánoce. „Později se vyjasnilo, že to byla nejmladší z obětí. Oskar, měl 28 let. Je mi to moc líto.“

Když nelze utéct, je lepší hrát mrtvého

Pak na chodbě před čekárnou něco bouchlo. „Řekla jsem si v duchu, který blázen střílí petardy tady na poliklinice. Do Silvestra bylo ještě daleko. Když zazněla druhá rána, už mi bylo podle zvuku jasné, že to není rachejtle, ale zbraň. Podvědomě to zase bylo o zkušenostech ze školní vojenské výchovy.“ Ač měla nohu v sádře až po koleno, a k tomu zlomenou ruku, po výstřelu se ve zlomku vteřiny sesunula z invalidního křesla. „A vklouzla pod křeslo, tělo mi naštěstí zčásti přikryla moje spadlá bunda a hlavu jsem si skrývala složkou s lékařskými zprávami, nic jiného nebylo po ruce,“ popisuje drama v čekárně.

K tématu

Ekatěrina si z vojenské přípravy pamatovala, že když nelze utéct z místa bojiště, je lepší hrát mrtvého. Schovat se někam jak myška a ani nedýchat. Z psychologického hlediska je vždy rozumnější, když střelec potencionální oběti nevidí do očí, k čemuž posloužily lékařské zprávy. „V tu chvílí už ale nějaké ženy v čekárně hystericky křičely, slyším to jako teď, strašný řev.“ Bála se, že takové emoce mohou střelce jen více rozrušit, takže ještě stačila poprosit: „Prosím vás, nekřičte, jinak bude střílet!“ Jeden z pacientů přece vyrazil proti dveřím ven z čekárny, ale zřejmě spatřil střelce, tak raději také zalehl na zem. Svědkyně se ale diví, proč ostatní pacienti dál seděli na svých místech.

Když se prosklené hliníkové dveře mezi chodbou a čekárnou otevřely, nevěděla, kdo jimi prošel. Ekatěrina jen koutkem oka sledovala boty, které kráčely čekárnou, zastavily se u ordinace a pokoušely se dostat dovnitř. Ale vzápětí se špičky bot zase otočily směrem k pacientům. „Celý život už si budu pamatovat, že Vitásek měl na nohách takové staré potrhané sportovní botasky, celé ošmajdané. A takové kratší tepláky, které asi neodpovídaly jeho vzrůstu.“ Svědkyně je přesvědčena, že vrah nehledal čekárnu, v níž by postřílel co nejvíce lidí, jak uvádějí média. Podle ní mířil zcela cíleně do ordinace, aby z pomsty postřílel doktory, kterým zazlíval, že ho špatně léčí.

Lidé v čekárně podle ní byli až zástupným terčem. „Viděla jsem, že se Vitásek úplně třepal, byl rozrušený, prsty se mu křečovité hýbaly. A když chtěl poprvé vystřelit na pacienty, zasekla se mu pistole, se kterou zápasil tak pět, šest sekund, než ji opravil. Bylo vidět, že střílet moc neumí. Později jsem se dozvěděla, že v čekárně seděli tři lidé zaměstnaní u vězeňské služby, kteří asi mohli tuhle pauzu využít a Vitáska odzbrojit.“ V rehabilitačním ústavu v Hrabyni pak uslyšela, že Ctirad Vitásek měl úraz na kole a od té doby trpěl pocitem, že mu doktoři něco tají. Vysnil si dokonce, že trpí rakovinou, ale nebyla to pravda. „Několikrát prý dokonce v různých ordinacích ve fakultní nemocnici vyhrožoval, že bude střílet,“ doslechla se svědkyně.

Po šesté ráně jsem omdlela

Pak už šlo všechno ráz naráz. Třetí rána, čtvrtá rána, pátá rána, šestá rána. „Přímo přede mě padl ten kluk, kterého jsem předtím pozorovala a představovala si, jak prožije Vánoce. Z hlavy mu tekla krev. A otevřené oči se dívaly přímo na mne. Po šestém výstřelu jsem ztratila vědomí. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy na moje zraněné končetiny začali v panice šlapat utíkající pacienti. Tehdy jsem pochopila, co to asi znamená být ušlapána zaživa. Z uší mi tekla krev.“ Naštěstí ji neznámý muž před ušlapáním ochránil a začal ji tahat do nejbližší ambulance.

Z následků se Ekatěrina Garbova, která v České republice žije 17 let, léčí dodnes. Z fyzických i psychických. „Bez berlí nejsem schopna vyjít z bytu, a to musím učit hned na několika školách, abych mohla hradit léčebné procedury a spoustu léků, které beru. A to všechno je pak hrozně vysilující.“ A trpí stále i některými fobiemi, třeba se vždy snaží posadit v rohu, aby měla přehled o celé místnosti. Modlí se za oběti a jejich blízké, přece si ale myslí, že má také právo na určitý díl soucitu a konkrétní pomoci. Nezranila ji však žádná z kulek, takže nemá nárok ani na finanční odškodnění, ačkoliv byla málem ušlapána a zdravotní potíže neustaly. O pokračujícím posttraumatickém šoku ani nemluvě.

Kdo ji vyléčí?

Psala prosebné dopisy primátorovi Ostravy, hejtmanovi kraje i řediteli nemocnice, nikdo jí ale zatím nepodal pomocnou ruku. Lékaři ji posílají za psychology do Prahy, ale při svém zdravotním stavu a navíc v době pandemie si takovou cestu nedovede představit. Z nemoci COVID-19 má velký respekt a roušku snímá jen doma. Když zrovna neučí, chodí kvůli zraněním po doktorech a zřejmě ji čeká i další operace nohy. „Ale v sobotu jsem únavou a bolestmi tak unavená, že ji celou prospím.“ Hromadný vrah Ctirad Vitásek tedy nemá na svědomí jen sedm obětí, pro které stále pláčou desítky nejbližších. Na jeho popravy v čekárně traumatologie nikdy nezapomenou ani svědci, kterým se střela jen s velkým štěstím vyhnula.

ČASOVÝ SLED TRAGÉDIE

  • 6:11 Ctirad Vitásek přijíždí k Fakultní nemocnici v Ostravě
  • 6:20 vstupuje do nemocnice
  • 6:25 kamery zachycují pachatele uvnitř budovy, následně prochází, zřejmě si vybírá místo pro útok
  • 6:58 volá své přítelkyni, rozhovor trvá asi 15 minut
  • 7:15 pachatel se přesouvá z druhého do třetího patra, k čekárně traumatologie
  • 7:17 padá první výstřel, útočník beze slov zabil první oběť u výtahu a následně se přesunul k čekárně traumatologické ambulance.
  • 7:19 tísňová linka přijímá první volání o střelbě
  • 7:21 střelba je u konce, na místě je pět mrtvých a čtyři zranění, dva další později umírají
  • 7:22 vrah opouští nemocnici bočním vchodem
  • 10:06 policie potvrzuje, že zná identitu pachatele
  • 10:47 přichází zpráva, že střelec je mrtvý, střelil se do hlavy, policie našla auto podezřelého nedaleko loděnice u obce Děhylov na Opavsku

Tagy: útok vražda vrah střelba Ostrava střelec Fakultní nemocnice Ostrava Ctirad Vitásek
reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Opozice

Výbuch ve Vrběticích je teroristický čin, ať se nám Putin omluví, burcuje opozice

Výbuch ve Vrběticích je teroristický čin, ať se nám Putin omluví, burcuje opozice

Rusko nese odpovědnost za smrt našich občanů ve Vrběticích, musíme požadovat okamžitou omluvu prezidenta Vladimira Putina. Tak reagují politici na sobotní prohlášení premiéra Andreje Babiše (ANO) a dočasného ministra zahraničí a vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD), že do výbuchu skladů ve Vrběticích v roce 2014, při kterém zemřeli dva lidé, byli zapojeni důstojníci ruské tajné služby GRU. Někdo to považuje za teroristický útok na Českou republiku.

Arenberger si vybral novou náměstkyni. Přichází Vašáková z Thomayerovy nemocnice
Maláčová se opřela do Zemanova týmu: Nechtějí bonus pro důchodkyně, protože nejsou ženami
Maláčová: Začátkem května snad vrátíme děti do školek. Izolačka funguje, prodloužíme ji
reklama
reklama
Dojemné chvíle i zápasy na koni. Královská rodina odtajnila snímky prince Philipa

Velká Británie

Domácí zpravodajství

Volby vyhrajeme a zavřeme Babiše, hlásá Chcípl PES. Hnutí představilo program
Desítky lidí vyrazily na farmářské trhy i v sychravém počasí. Dodržují opatření?
Další články
reklama
reklama