Jak se bránit šikaně
Českem rezonuje případ mladé policistky, která ukončila svůj život skokem z 11. patra. Kristýnu Litomerickou k tomu podle jejích nejbližších dohnala šikana na pracovišti. Sebevraždu Litomerická spáchala v poslední den své mise ve Varšavě, kde právě ukončovala dvouměsíční stáž u Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex). Mohla Litomerická předejít šikaně? A co je nejlepší v takové situaci dělat? Na tyto otázky odpovídá psycholog Daniel Štrobl.
Svůj život ukončila jednatřicetiletá Kristýna Litomerická 2. října loňského roku v den, kdy měla odjet domů. Podle její rodiny byla Kristýna terčem šikany. „Šikana u silových sborů má jinou podobu. Stejně tak jako má šikana jinou podobu ve škole nebo v běžném civilním pracovišti. Vzniká vždy jako průsečík tří oblastí, které se musí v jednu chvíli potkat: oběť, pachatel a hlavně systém,“ uvedl psycholog Daniel Štrobl.
A právě poslední oblast podle něj v případu Litomerické selhala. „Z reportáže o zesnulé, kterou jsem si měl možnost poslechnout, mi přišlo nejvíce zajímavé to, že Frontex incident dále nevyšetřoval,“ řekl Štrobl. Podle něj samotná šikana nepředstavuje nic burcujícího, na některých pracovištích k ní však bohužel zkrátka dochází. „Ale co vždycky vrhá dobré nebo špatné světlo na tu danou organizaci, je, jak takovou situaci bude dále řešit. Měl by ji řešit tak, aby se to už nikdy neopakovalo. A otázka zní, jak tento systém mohl tak fatálně selhat,“ tázal se psycholog.
Podle něj je šikana něco, co se „strašně špatně v právní rovině zpracovává“, a proto je nesmírně důležité, aby oběť šikany uměla problém nejen pojmenovat, ale také říct, co by nechtěla, aby se dělo. „Je důležité, aby se nebála přijít za svým zaměstavatelem a jasně řekla, že například chce, aby ji přeřadili na jiné pracovní místo nebo aby si dotyčný kolega odpustil ty a ty nevhodné poznámky,“ vysvětlil psycholog.
