Temná stránka Beneše: Socialista, který zakázal pravicové strany a umetl cestu Gottwaldovi
Před 80 lety v Československu vrcholila kampaň před klíčovými volbami, které jsou dodnes často označovány jako ty „poslední svobodné“. Toto tvrzení je nicméně pravdě na tisíce mil vzdálené. Vždyť jak lze označit volby jako svobodné, když byla zakázána kandidatura pravicových stran a do kampaně se vměšoval Sovětský svaz, který výrazně dopomohl k vítězství KSČ? Nezanedbatelnou část viny na tom nese Edvard Beneš – možná nejrozporuplnější osobnost novodobé české historie.
Vášnivé debaty kolem osoby Edvarda Beneše se v Česku znovu rozjely v souvislosti s jeho prezidentskými dekrety. Zatímco na nezrušitelnosti těchto dekretů se politici shodnou napříč spektrem, jinou otázkou už je vhodnost pořádání sudetoněmeckých akcí na našem území.
ČTĚTE TAKÉ: S Benešovými dekrety nesouhlasím, říká Posselt. Na sjezdu sudetských Němců o nich mluvit nebude
Jednu z roztržek odstartoval předseda Pirátů Zdeněk Hřib, když si začátkem května přinesl do Sněmovny Benešovu bustu, aby s podobiznou druhého československého prezidenta argumentoval proti zákonodárcům SPD, kteří na jednu stranu ostře vystupují proti Sudetoněmeckému landsmanšaftu, ale na stranu druhou mají blízko k německé AfD.
Co je ovšem paradoxní – proti Hřibově velebení Edvarda Beneše se rázně ohradili i někteří představitelé či podporovatelé ODS. Tento spor krásně ukazuje, jak rozporuplné reakce české veřejnosti Beneš vyvolává. Pozitivní ohlasy souvisejí zejména s jeho působením během první světové války, v počátcích první republiky a potom zase až v časech druhé světové války, kdy byl v britském exilu. Všechno mezi těmito epochami nebo po nich je pak vnímáno spíše negativně. Rozeberme to postupně.
Ministr zahraničí v 16 vládách po sobě
Edvard Beneš měl obrovský podíl na vzniku Československé republiky, přičemž je po právu považován za jednoho z otců zakladatelů. Během první světové války se aktivně zapojil do protirakouského odboje – nejdříve doma, poté v exilu, a to zejména ve Francii, kde naplno využil svou působivou jazykovou výbavu.
TGM o něm říkal, že pracuje za tři. Pravdou je, že Beneš byl jedním z klíčových politiků, kteří pro československou ideu vzniku nezávislého státu získali podporu v zahraničí. Když válka skončila a jednalo se o podobě hranic u nástupnických států Rakouska-Uherska, Beneš dokázal vybojovat takřka nemožné. Československo kromě Čech, Moravy, Horních Uher a části Slezska získalo také Podkarpatskou Rus, navíc uspělo v ožehavých sporech o Těšínsko či Sudety – alespoň prozatím.
Čtěte také
Když se Beneš vrátil do vlasti, lidé ho vítali jako hrdinu. Své diplomatické zkušenosti a schopnost plynule hovořit hned několika světovými jazyky z něj dělaly dokonalého kandidáta na ministra zahraničí. Tím byl Beneš nakonec nepřetržitě 17 let, a to v 16 různých vládách po sobě. Jeho tandem s Masarykem, u něhož měl protekční postavení, rámoval podstatnou část existence první republiky.
S absolutní jistotou věřil Sovětskému svazu
I přes pevné vazby mezi TGM a Benešem byly jejich politické postoje až překvapivě velmi odlišné. Přestože byl Beneš považován za bytostného demokrata, opovrhoval tradičním systémem stran a nesnášel politikaření či zákulisní handl. K politice chtěl přistupovat čistě vědecky, přičemž už za první republiky zastával myšlenku omezení počtu politických stran. Jako přesvědčený socialista také obdivoval některé prvky Sovětského svazu, například plánovaný model ekonomiky, který odpovídal jeho vědeckému pojetí řízení státu.
První Benešovo období v prezidentském úřadu definují zejména rostoucí nebezpečí od německého souseda a jeho roztahovačné tendence, což pro naši zemi skončilo naprosto tragicky – nejdříve mnichovskou dohodou, kdy Československo v důsledku nátlaku nacistů a britsko-francouzské zrady postoupilo Hitlerovi Sudety, a nakonec německou okupací celého území. Těžko hodnotit, zda měl Beneš, který se mnichovskému diktátu podvolil, něco udělat jinak.
Co mu ale určitě nelze upřít, jsou jeho následující zásluhy v britské emigraci, kde založil exilovou vládu, organizoval vznik československých legií a nechal vycvičit naše letce pro RAF. Později také vyslal do Protektorátu parašutisty, aby v Praze zlikvidovali Reinharda Heydricha. I když tento úspěšný atentát vedl k brutální německé odvetě, zároveň šlo o důležitý vzkaz pro západní spojence, že jsou Češi v boji proti nacismu ochotni platit vysokou cenu.
Čtěte také
K nevoli Winstona Churchilla udržoval Beneš za druhé světové války kontakty i se Sovětským svazem, který v roce 1943 navštívil. Tento fakt nehrál do karet nikomu jinému, než československým komunistům. Benešův poválečný postoj k zahraničním mocnostem vystihuje část jeho projevu, který přednesl v roce 1945, kdy se s velkou pompou vrátil do Prahy.
„Neztratil jsem víru v odpor Velké Británie, počítal jsem s určitostí s pomocí Spojených států a s absolutní jistotou jsem věřil, že ať se stane cokoliv, Sovětský svaz se do války dostane a půjde v každém případě proti nacismu,“ prohlásil slavnostně. Přesto mu nelze upřít, že onen kalkul s mnichovskou dohodou nakonec vyšel, jelikož se Benešovi s výjimkou Podkarpatské Rusi povedlo obhájit veškeré území z časů před rokem 1938.
Znárodnil dvě třetiny celé ekonomiky
Až do znovuustavení Parlamentu Beneš vládl pomocí dekretů, což zdaleka neznamenalo pouze odsun Němců a konfiskaci jejich majetků. Rovněž podepsal rozsáhlé znárodňovací dekrety. Paradoxně to tak nebyli komunisté, ale bytostný demokrat a masarykovec, který více než dva roky před komunistickým pučem dal přímou facku soukromému sektoru, když zavedl plánované hospodářství a nechal znárodnit podniky nad 500 zaměstnanců, tedy asi dvě třetiny celé ekonomiky.
Co je ovšem zdaleka nejabsurdnější, Beneš si po válce splnil svůj sen a skutečně omezil počet politických stran. Shodou okolností byly zakázány pravicové strany, které se kdysi stavěly proti Benešově kandidatuře na prezidenta. Výjimku nedostali ani agrárníci, kteří byli za první republiky nejsilnější československou stranou.
Čtěte také
Princip parlamentní opozice Beneš doslova zadupal do země. Volby v roce 1946 měly rozhodnout pouze o vládním rozložení sil povolených stran, které figurovaly na jednotné kandidátce takzvané Národní fronty. V ní i díky výše popsaným rozhodnutím Beneše stále více přebírali vliv a moc komunisté, kterým československý prezident neustále nahrával na smeč.
Československo přitom bylo po skončení druhé světové války jedinou zemí budoucího východního bloku, ve které nebyly trvale rozmístěny sovětské vojenské jednotky. Přesto předvolební kampaň provázely rozsáhlé machinace a propaganda, kterou Moskva šířila prostřednictvím československých komunistů. Ti poslušně plnili každé přání sovětských poradců.
Dvakrát vybojoval svobodu a dvakrát ji ztratil
I přes likvidaci pravicových stran a masivní podporu ze SSSR komunisté nakonec ve volbách nepřekonali vysněnou hranici 50 procent. I tak jim ale výsledek 37,9 procenta bohatě stačil na to, aby mohli pokračovat v postupném uzurpování absolutní moci. Beneš veškeré náznaky hrubě podcenil. Kromě jiného se mu nepovedlo zabránit československému odmítnutí amerického Marshallova plánu, o čemž v důsledku sovětského tlaku rozhodla vláda Klementa Gottwalda. Šlo tak o definitivní potvrzení, že Československo spadlo pevně do sovětské sféry vlivu.
K fatálnímu vyostření situace došlo v únoru 1948, kdy komunisté dokonali státní převrat. Gottwald tlačil Beneše k tomu, aby podepsal demise demokratických ministrů a jmenoval za ně komunistické kandidáty. Představitelé KSČ prezidentovi vyhrožovali, že pokud tak neučiní, hrozí generální stávka, nebo dokonce občanská válka. V té době už navíc po ulicích pochodovaly ozbrojené lidové milice a armádu měl pod kontrolou Ludvík Svoboda.
Čtěte také
Beneš, možná i pod vlivem stále se zhoršujícího zdravotního stavu, nakonec tlaku podlehl a komunistům vyhověl. O pár měsíců později navíc abdikoval, konkrétně poté, co Gottwaldovi odmítl podepsat novou totalitní Ústavu, která měla formálně potvrdit demontáž demokracie v Československu.
Ani do abdikační listiny nicméně Beneš nenapsal žádné námitky proti novým poměrům v zemi, zmínil pouze zdravotní důvody. Zemřel ještě téhož roku. Historické hodnocení Beneše je tak pro jeho nezpochybnitelné zásluhy i kontroverze nesmírně komplikované. V té největší stručnosti lze Beneše vnímat jako politika, který dvakrát vybojoval svobodné Československo a dvakrát ho zase ztratil.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Tajemství Benešových dekretů. Podepisovaly je desítky lidí, o odsunu Němců v nich není ani slovo
Věnuje se převážně domácí politické scéně. Nenechává ho chladným ani zahraniční politika, akcentuje témata kolem války na Ukrajině. Rád zpracovává i gaming a nezanedbává v textech ani svou vášeň v podobě houbaření. Studoval na Gymnáziu Na Vítězné pláni a poté na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP), kde také získal první novinářské zkušenosti. V on-line zpravodajství CNN Prima NEWS začal pracovat v květnu 2020. V té době přispíval také do studentského magazínu VOŠP s názvem Generace20 a na hudební web Planeta Hudba. Po dokončení studií na VOŠP v létě 2021 nastoupil na CNN Prima NEWS jako redaktor. Nesnáší totalitní ideologie, přehnanou politickou korektnost i striktní dělení světa na „černou“ a „bílou“. (Marek.Vesely@iprima.cz)
