Někteří se jim vysmívali kvůli jejich zvuku a duroplastové karosérii. I tak se ale tato auta těšila velké oblibě, a to hlavně díky cenové dostupnosti. Manželé Křovákovi z Plzně, kteří trabanty vystavují ve svém muzeu, na ně ovšem nedají dopustit.
První trabant si Pavel Křovák koupil jako student za peníze z brigád. Dal za něj 15 tisíc a spolehlivě mu slouží dodnes. Za 40 let, co auto má, ho prý nenechalo nikdy na holičkách. Jezdí s ním dodnes a je jedním z dvacítky vozů, které ve svém muzeu má. „Je vidět, že dneska už je to vzácnost na silnicích. Reakce jsou jednoznačně pozitivní. Hlavně bývalí majitelé na nás mávají, troubí, když někde zastavíme, lidi se hned přijdou zeptat,“ vypráví Pavel Křovák, majitel Muzea Příběhy dvoutaktů.
Nápad vybudovat expozici dvoutaktů přišel v roce 2007, kdy Pavel Křovák začal svůj vozový park postupně rozšiřovat a v restituci se rodině vrátilo hospodářské stavení. „My jsme ty prostory upravili a v roce 2015 jsme otevřeli první muzeum východoněmeckých aut,“ vzpomíná zakladatel muzea v pořadu Prima Česko.
Trabantem i na osudové rande
Trabantem přijel Pavel Křovák i na první rande za svojí budoucí ženou. Tehdy ještě ani jeden z nich netušil, jak důležité místo v jejich životě budou trabanty mít. Ladislava Křováková prý lásku k trabantům se svým mužem sdílí. Se smíchem ale přiznává, že někdy i jí samotné vášeň pro bakelitové východoněmecké vozy přišla příliš. „Nastaly situace, kdy jsem říkala, musíme udělat i něco dalšího,“ říká spolumajitelka muzea, v němž jsou všechny vozy funkční a může se s nimi vyjet na silnici.
ČTĚTE TAKÉ: Původně si místní klepali na čelo, dnes lanovka patří k pýchám Ústí nad Labem
Trabanty pro všechny
Výroba trabantů začala v tehdejší NDR v listopadu roku 1957, a ačkoliv se zdá, že trabant vypadá z venku pořád stejně, od vzniku značky má za sebou zhruba 1 500 dílčích vylepšení. „Na nich se podíleli i Češi, konkrétně technik plzeňského Trabant klubu. Na dobovém ceníku můžeme vidět, že Trabant byl skoro nejlevnější vozidlo na trhu. V letech 1965 až 1985 se jich do tehdejšího Československa dovezlo zhruba 160 tisíc,“ vypráví Zdeněk Křovák. A dodává: „Cena se postupně vyšplhala z 28 000 na 42 500, a to už byl dražší než Škoda 105. Říká se, že v registru je ještě okolo 20 tisíc trabantů.“ A někteří z majitelů těchto vozů rádi zajdou i do muzea a s nostalgií vzpomínají na své vlastní vozy. Jednou z nich je také Libuše Květoňová: „Já jsem sama měla taky tři trabanty. Jezdila jsem s nimi ráda. Postavila jsem s nimi chaloupku, vozila jsem v tom materiál, děti, psa, všechno. Strašně spokojená jsem byla.“
A jiní s trabanty byli spokojení natolik, že si ho nechali na stálo. Jako třeba Milada Šambergerová. „Prvního trabanta jsem si koupila v roce 1977 a byla to limuzína. Mám ho do dneška, zaplaťpámbů za něj.“
„Mám trabanta, dostal jméno Emánek. Rodiče na něj čekali dva a půl roku, na složenou kauci. Je vyrobený v prosinci roku 1965, dodnes jezdí. Spolehlivý je ohromně, vždycky jsme všude dojeli, byl vždycky členem rodiny,“ vzpomíná další návštěvnice muzea Marie Čadková.
Trabant znamená v překladu družice. Proč vlastně automobilka zvolila tento název? „Krátce před zahájením výroby vozu byla vypuštěna první umělá družice. A byla v jednom motoristickém časopisu vypsaná anketa a ten název Sputnik Trabant zvítězil,“ vysvětluje zakladatel muzea.
Vlastnoručně složený trabant? Proč ne!
Kuriozitou sbírky je nejnovější trabant na světě, který Pavel Křovák s kamarádem smontovali před dvěma lety v době lockdownu. Práce zabraly pouhých šest týdnů a vůz smí legálně na silnice.
Součástí Muzea Příběhy dvoutaktů je i retro koutek, kde si návštěvníci smí prohlédnout různé artefakty z šedesátých a sedmdesátých let. Najdete tu také modely aut, náhradní díly, ale třeba i trabanta se stanem na střeše, který byl v NDR oblíbený hlavně při dovolených.
