„Zvládli jsme to rok, těch pár měsíců do očkování už nebude problém,“ říkali jsme si – a jak jsme se mýlili. (Ilustrační foto) Zdroj: Profimedia.cz
S covidem už v Česku žijeme více než rok. Člověk tak snadno nabyde pocitu, že se mu nic nemůže stát – přece zná všechny fígle, jak se zákeřnému koronaviru vyhnout. Nosí respirátory všude, kde je potřeba, dezinfikuje se od hlavy k patě a nechodí na žádné nelegální večírky. „Smyčka“ se už za rok utahovala několikrát, pokaždé se nám však s partnerkou povedlo nějakým zázračným způsobem nemoci uniknout. Až teď jsme to nedokázali.
Kdybych šel tehdy v září s kolegou na pivo, nejspíš bych to měl dávno za sebou. Kdybychom neodmítli pozvání na Silvestra, nebylo by co řešit – všem přítomným se během několika dnů covid rozjel. Když ale několikrát utečete koronaviru „z lopaty“, ubezpečíte se akorát v tom, že víte, jak na to. „Zvládli jsme to rok, těch pár měsíců do očkování už nebude problém,“ říkali jsme si – a jak jsme se jen mýlili. Stačilo malé zaváhání a takzvanou britskou mutaci jsme měli nakvartýrovanou u nás v bytě.
Nachlazení, nebo něco horšího?
Je sobota dopoledne. „Na procházku nepůjdeme a úklid taky necháme na jindy, není mi moc dobře,“ říká partnerka. Nepřikládám tomu vetší váhu. Za ten rok bylo člověku zle nesčetněkrát a nikdy to prostě covid nebyl, tak proč se hned strachovat? Za pár hodin má však přítelkyně horké čelo a je stále jasnější, že se o obyčejné nachlazení nejedná.
Zatímco přítelkyně v příštích dnech leží v horečkách, já obstarávám všechno vaření, přípravu čajů i nezbytný úklid. „Ještě, že alespoň jeden z nás může fungovat a starat se o druhého. Nevím, jak bychom to zvládli, kdybychom leželi oba,“ poznamenává přítelkyně. Bohužel jsme na to záhy přišli.
Fungují antigenní testy?
V pondělí už v podstatě není pochyb, že má partnerka covid. Pro jistotu si udělá antigenní test ze slin, ale výsledek je nejasný. Druhá čárka značící pozitivu tam sice je, ale velmi nepatrná. Pro srovnání si tedy dělám také test. V mém případě se druhá čárka neobjevila vůbec. Usuzujeme, že partnerčin test lze považovat za pozitivní.
Přestože můj test ukazuje jasnou negativitu, začínám v pondělí k večeru pociťovat první příznaky i já. Po roce neustálého psaní o covidu konečně zjišťuji, co znamená ta „dušnost“. Nemožnost se pořádně nadechnout byl přitom jeden ze symptomů, který mě v průběhu pandemie děsil nejvíce. Nebylo tedy pochyb, že se ani mně covid nevyhnul a nejsem nezničitelný, pouze nastoupil o několik dnů později.
V úterý konečně na vlastním těle zakouším, co je ten slavný COVID-19 zač. Nemoc, která obrátila chod dějin, zasáhla celý svět a jen v Česku má na svědomí desítky tisíc životů. To vše se mi honí hlavou, když nemoc udeří v plné síle. Horečka nebezpečně stoupá a snižovat se daří pouze velmi pomalu. Zimnice a malátnost v podstatě ani neumožní vstát z postele. Hlavou občas proletí vlny jakéhosi pulzování a člověk nemá daleko k mdlobám. Udělat si alespoň čaj je nadlidský výkon. Právě bylinkový čaj se však ukazuje jako nejúčinnější pomoc proti nemoci.
Snažit se zapomenout
V tom nejhorším stavu se mi v hlavě honí myšlenky na všechny ty články, co jsem o covidu četl, hodně myslím na babičku, která na podzim svůj boj s touto nemocí nezvládla. Psychickému stavu nepomáhají ani dobře míněné telefonáty rodičů, když zaznívají věty jako: „Máme o tebe strach.“
Přítelkyně mi v jeden moment zakáže Facebook a články týkající se naší nemoci. Bylo to správné rozhodnutí. Zkouším si číst alespoň knihu, ale zjišťuji, že ani to není možné. Po několika stránkách vůbec netuším, co se mi snaží Jan Čep ve svém románu sdělit. Jedinou variantou rozptýlení tak zůstávají seriály.
Ve čtvrtek přichází zlom. Horečky ustoupily a my jsme konečně v takovém stavu, abychom si mohli zajít na PCR test. Systém po roce zmatků a chaosu funguje dobře. Odběrové místo je asi 15 minut chůze od našeho bytu, výpravě přeje taky jarně teplé počasí. Díky objednávce na konkrétní čas člověk musí vystát jen asi 15minutovou frontu, personál odběrového místa je velmi milý a celkově na místě panuje překvapivě příjemná atmosféra. Já si vybírám test výtěrem z nosohltanu, partnerka zase ze slin. Výsledky přišly večer a nepřináší žádné překvapení – oba máme britskou mutaci.
Na západní frontě klid
Od pátku se situace výrazně zlepšuje. Z covidu se konečně stává ona proslulá „chřipečka“. Mám plný nos, vykašlávám hleny, občas mě zabolí hlava. Únava postupně odchází a člověk se začíná cítit jako po nějakém obyčejném nachlazení.
Nekonečně daleko se však začíná jevit konec hygienou nařízené karantény, ještě s větším neklidem pozorujeme předpovědi počasí a zprávy o nástupu krásného počasí. Nemoc už není hrozba, ale především strašná otrava.
Člověk s domácím vězením zažívá trochu déjà vu – tohle jsme přeci prožívali také minulý březen. Kdo by ale tehdy předpověděl, jak bude vypadat náš život přesně za rok? „Covid dostanu v březnu 2021, hned za vrcholem čtvrté vlny epidemie.“ To by přece v březnu 2020 znělo absurdně.
Při pohledu na aktuální vývoj pandemie působí naše nemoc trochu jako román Na západní frontě klid, kde hlavní hrdina přečkal všechny nejhorší útrapy války, aby nakonec zahynul v klidný den těsně před jejím koncem. Náš konec nebyl tak tragický, ale také už nám stačilo vydržet několik měsíců do očkování, přesto jsme COVID-19 chytili v situaci, kdy epidemie (snad) začíná pomalu odcházet.
Doufáme však, že s koncem karantény přijde výrazné zlepšení situace. Duben by mohl být plný naděje. Lidé si už zaslouží normálnější život.
