Vládní nařízení proti šíření nemoci COVID-19 se snažím co nejvíce dodržovat. Omezuji kontakty na minimum, neúčastním se žádných večírků a nosím roušku všude, kde je to potřeba. Předpokládal bych, že i České dráhy (ČD) mi zajistí co nejbezpečnější cestu, když už se rozhodnu na ni z nutných důvodů vyrazit.
Národní dopravce skutečně na svých stránkách ujišťuje, že je cestování vlakem bezpečné. „Vlakem bez obav,“ říká heslo s mračící se přeškrtnutou podobiznou koronaviru na stránkách dopravce, kde si objednávám svoji jízdenku. „Díky důsledným opatřením ve vlacích zajišťujeme vaše bezpečí při cestování,“ dodávají ČD, čímž mě ubezpečují, že skutečně nemusím mít z cestování žádné obavy.
V pátek si tedy odvedu na home office svoji práci a s partnerkou běžíme na vlak. Bezprostředně po nasednutí do vozu si však vzpomenu na svá studentská léta a pravidelné cestovatelské útrapy. Vlak mířící na Moravu má 20 minut zpoždění již při výjezdu a průvodčí hlásí odklon přes Hradec Králové kvůli poškození trakčního vedení při rekonstrukci nádraží v Pardubicích.
Páteční cestování tedy ve své nahotě ukazuje nedostatky české železniční sítě při mimořádné události na hlavním spojení mezi Prahou a východem republiky. Všechny vlaky mezi metropolí a Ostravou se pomalu šinou po jednokolejné trati přes Nymburk, kde musí co čtvrt hodiny zastavovat, aby pouštěly ty protijedoucí. Pokaždé, když se z repráčku ozve „Vlak zastavil z důvodu křižování na trati, neopouštějte prosím vlak“, dala by se nervózní atmosféra ve vlaku krájet.
Jeden postarší cestující s rozedranou rouškou na bradě nás upozorňuje, na jakých internetových stránkách se dočteme „pravdu o covidu“.
Z dvouhodinové cesty do Zábřehu na Moravě se tudíž stává cesta pětihodinová, kterou trávíme v kupé s několika lidmi. Spolucestující sice roušky nosí, ale z velké části je mají pouze pod bradou či v lepším případě pod nosem. Průvodčí se občas s nimi snaží hádat, ale většinou bez dlouhodobějšího účinku. „Pokud si nenasadíte roušku, nechám vás vyvést z vlaku,“ hrozí.
Dotyčný si roušku sice nasadí, ale hned co průvodčí zmizí, sklouzne znovu rouška na bradu. Celkově vnímáme značnou frustraci z vládních opatření. Jeden postarší cestující s rozedranou rouškou na bradě nás například upozorňuje, na jakých internetových stránkách se dočteme „pravdu o covidu“.
Kdybychom vyjeli dřív, situace by byla ještě horší
Ve Velkém Oseku přistoupí další cestující, který zmateně telefonuje, že snad tento vlak jede na Moravu, což mu potvrdíme. „Máte štěstí, že jste vyjeli až později,“ říká. „Já dojel pouze do Kolína, tam jsme vystoupili a nikdo nám nic neřekl. Někteří čekají na zázračné pendolino, které má údajně pro cestující přijet. Někdo mi řekl, ať zkusím jet do Velkého Oseku, že tam třeba něco pojede, tak jsem tady,“ dodal.
Těsně před Zábřehem, kam měl vlak původně dorazit v 19:22, ale blíží se k němu až kolem 22:15, se průvodčí vyptává, jestli někdo přestupuje směr Jeseník. V Zábřehu již z amplionu hlásí pouze přípoje na Šumperk a Hanušovice, ostatní mají zřejmě smůlu. Nechce se mi tedy ani domýšlet, co čeká ty chudáky, kteří v mrazivý večer směřovali právě na sever do Jeseníku.
Přecpaný autobus u Pardubic
Byl to náročný cestovatelský víkend, který zakončujeme v pondělí v Hradci Králové, kam musela partnerka vycestovat za lékařem. Na cestu do Prahy zvolíme vlak s přestupem v Pardubicích. Přestože z minulé zkušenosti víme o výluce v Rosicích nad Labem, mobilní aplikace o žádných problémech nehovoří, a vlak by tak měl dojet až do Pardubic.
Pociťujeme však známé déjà vu. Vlak má zase zpoždění při odjezdu, což komplikuje náš přípoj. To ale není všechno. Průvodčí při kontrole jízdenek poznamená, že v Rosicích musíme přestoupit do autobusu. Bohužel nás v tu chvíli ve slušně zaplněném vlaku ani nenapadá, že by skutečně mohl myslet doslova do jednoho autobusu. V Rosicích dokonce stojí před nádražní budovou hned čtyři, přesto průvodčí žene celý vlak pouze do jednoho z nich. Lidem nezbývá nic jiného než se s brbláním pod rouškou do autobusu na zasněženém nádraží nacpat.
V době, kdy čteme o šíření britské mutace a již neplatí pravidlo bezpečných 15 minut, se tedy tlačíme v počtu několika desítek lidí hlava na hlavě v jednom přeplněném autobuse, navíc ve východních Čechách, které momentálně patří mezi nejhůře zasažené regiony celé republiky. Zatímco cesta vlakem mezi Rosicemi a Pardubicemi by trvala pouhé tři minuty, v autobuse postáváme přibližně pět minut, než vůbec vyjedeme. Dalších deset minut trvá cesta, připomínající známé záběry z tokijského metra, na pardubické hlavní nádraží.
Přípoj do Prahy samozřejmě ujede, jako naschvál se jedná o jediný vlak, který nemá kvůli sněhu 50 a více minut zpoždění. Čekají nás tedy útrapy s rušením lístků. „Nemůžu vám uznat nestihnutí spoje, když do Prahy jedou další vlaky,“ říká paní za pokladnou, které musím těžce vysvětlovat, že další vlak jede vzhledem ke zpoždění až téměř za dvě hodiny.
Museli jsme také doufat, že blížící se konkurence bude mít nějaká volná místa. Po třech hodinách cestování jsme nakonec v Praze. „Aspoň, že v těch vlacích fungovalo topení,“ poznamená partnerka. V nebližší době si zřejmě jakékoliv další cestování vlakem pořádně promyslíme.
Lidé mohli nastoupit také do ostatních autobusů, tvrdí ČD
České dráhy ale vidí situaci jinak, náhradní autobusy prý přistavily hned tři a lidé jich prý mohli využít, to ale neudělali. „Vzhledem k tomu, že autobusy stojí kvůli omezenému prostoru v blízkosti stanice v řadě za sebou, nastoupili všichni cestující do prvního z nich, aniž by využili další autobusy,“ uvedla regionální mluvčí Gabriela Novotná.
Jenže tak to úplně nebylo. Jeden autobus stál přímo u nádraží, další dva, později tři opodál a vůbec nevypadaly, že by byly připravené k jízdě. Průvodčí také směřoval cestující právě k jednomu autobusu, nikdo se nezmínil o možnosti využít i ty další, které stály bokem.
„Na všechny spoje ze směru Hradec Králové byla nasazena náhradní doprava v počtu tří autobusů. V současné době je kvůli snížené mobilitě obyvatel v souvislosti s epidemickou situací průměrná obsazenost těchto vlaků maximálně na úrovni kapacity dvou autobusů náhradní dopravy,“ doplnila Novotná.
