Sedm mladých ukrajinských uprchlíků v České republice diskutuje nad všeobecnou mobilizací v rodné vlasti. „Každý muž by měl mít svobodnou volbu. Kdo chce do války, ať jde, za jeho odvahu děkuji. Kdo ale bojovat nechce, toho by do války neměli posílat,“ myslí si 27letá Oryna Dolhopiatovová ze Záporoží. Tedy z města, které denně čelí ruským útokům a kde okupanti obsadili jadernou elektrárnu.
Ne všichni muži jsou zrozeni pro válku. „Můj bratr chránil Ukrajinu na hranicích samozvané Doněcké lidové republiky už od vzniku konfliktu v roce 2014. Kontrakt mu skončil jen pár měsíců před ruskou invazí na Ukrajinu. Brácha je rozený voják a klidně by šel znovu do přední linie, jenže třeba můj zeť se pro válku absolutně nehodí. A nedovedu si ho představit se zbraní v ruce,“ přemítá 30letá Oksana Kolodiazhna z Ochtyrky.
Muži by měli mít volbu
Zetě paní Oksany zatím armáda nezmobilizovala, vojáci ho ale mohou naverbovat třeba zítra. Ochtyrka leží v Sumské oblasti u ruských hranic, město bylo bombardováno hned první dny okupace a hodně se tam umíralo. Žena z oblasti utekla, mnozí sousedi zůstali a muži časem museli začít oblékat uniformy. „Před měsícem a půl padl v bojích jeden velmi blízký přítel naší rodiny,“ vypráví žena. Přestože chlapi ve stejnokrojích nasazují životy za bezbranné ženy a děti, Oksana by neomezovala jejich svobodnou vůli: „Muži by měli mít volbu, zda chtějí válčit. Neměla by to pro ně být povinnost.“
O tuhle svobodnou volbu Ukrajinci přišli hned na konci prvního dne války. Válečný stav byl vyhlášen 24. února a od té doby zemi nesmějí opouštět muži ve věku 18 až 60 let. Existuje jen několik výjimek, například pro vážně zdravotně postižené či otce rodin s více než třemi dětmi.
Reportér CNN Prima NEWS ožehavé téma otevřel na schůzce se sedmi uprchlíky z Ukrajiny. Skupinu tvoří tři mladé ženy a čtyři muži, nejstarší z nich oslavil teprve třicátiny. Dočasný azyl našli v České republice, a toho času se školí za stevardy pro vlakové soupravy RegioJet, pomocnou ruku jim nabídl přímo majitel společnosti Radim Jančura.
Týdenní výcvik nestačí
Nejstarší ze skupiny běženců se jmenuje Artem Bahlyk, třicetiletý muž z Lucka na západní Ukrajině vystudoval filozofii. „Pokud člověk nikdy nedržel zbraň v ruce a dostane jen dvoutýdenní anebo dokonce týdenní výcvik, tak toho na frontě moc neudělá. Nejspíš ho brzy zabijí,“ uvažuje magistr filozofie.
Na Ukrajině se od počátku války také uvažuje, zda zákaz vycestování není porušením základních lidských práv. Petici žádající, aby hranice země mohli překračovat i bojeschopní muž, podepsalo do konce května 25 tisíc lidí. Prezident Volodymyr Zelenskyj ale signatářům odmítl vyhovět. Žádost podepisovaly například matky mladých mužů, které se bojí o životy synů. Zelenskyj v reakci na petici tyto matky záměrně postavil proti ženám, jejichž děti už zemřely na bojišti. „Možná by měla být petice adresována rodičům, kteří přišli o své syny,“ vzkázal prezident signatářům.
Odvody v nákupních centrech
O viníkovi války nelze pochybovat. Ruský agresor vojensky napadl sousední suverénní zemi. Paradoxní je, že zatímco invazní armáda je složena hlavně z profesionálních vojáků a dobrovolníků, napadený stát musel vyhlásit všeobecnou mobilizaci a do války postupně posílá všechny bojeschopné. „V prvních měsících války jsme měli na Ukrajině dost dobrovolníků, kteří se nebáli jít do první linie. U odvodních komisí se dokonce tvořily fronty,“ vypráví Artem Bahlyk. V té době se tak válka vyhýbala většině mužů, kteří se bojů nechtěli zúčastnit.
Časy se mění. Skutečná čísla ukrajinských ztrát veřejnost nezná, v každém případě jsou pořád bolestnější. V červnu úřady uváděly, že padne 100 až 200 vojáků denně, nyní je to prý asi 30 mužů za 24 hodin. A k tomu dalších asi 250 zraněných členů armády, které je nutno ihned nahradit. „Postupně dobrovolníků ubývalo a teď není čas přesvědčovat další. Aktuálně se tak verbuje třeba i v obchodních centrech. Když tam vojáci spatří mladého muže, stává se, že ho prolustrují a rovnou mu dají povolávací rozkaz. Ten člověk musí další den na lékařskou prohlídku, pak ho pošlou na cvičení a za týden až dva klidně i do první linie,“ zjistil Artem Bahlyk od přátel na Ukrajině.
Rozdílný pohled běženců
Artemovi oponuje 24letý Ruslan Pidpletko z Charkova, který vystudoval technickou univerzitu. „Násilím nikoho do války neberou, vždycky můžete říct, že nechcete bojovat,“ tvrdí. Artem nesouhlasně kroutí hlavou, na frontě se podle něho může ocitnout úplně kdokoliv, kdo je zdráv a ve věku 18 až 60 let. Do diskuse vstupuje 19letý Illia Savienkov z Kyjeva a vysvětluje, že na Ukrajině nikdy nebyla zrušena povinná základní presenční služba. Podle něho však vojenské úřady dodržují, že kdo povinnou vojnu zatím neabsolvoval a nedosáhl věku 26 let, není posílán přímo do první linie. V českých médiích zaznívá, že povolávacímu rozkazu se lze vyhnout také úplatkem, vojenská byrokracie na Ukrajině trpí stejně vysokou mírou korupce jako ta civilní.
Illia Savienkov opustil vlast 23. února. „Den před vypuknutím války, měl jsem štěstí, pak už by mě přes hranice nepustili,“ vypráví. I on hlasuje pro svobodnou volbu mužů, zda chtějí do války anebo zůstat ukrajinským civilistou, případně hledat bezpečí v zahraničí. Illia přijel do České republiky za šest let starší sestrou Hannou, která z Ukrajiny odešla už 17. února.
„Bojovat by měli jen ti vojáci, kteří chtějí a umějí to,“ myslí si 20letý Pavlo Kovalenko, který do České republiky utekl z Buči. Město nedaleko Kyjeva opustil krátce před zahájením genocidy ze strany ruské armády, která vyděsila celý civilizovaný svět. Podle údajů z tohoto týdne nese známky mučení 419 těl, které v Buči našli Ukrajinci, když město opustili okupanti. Pavlo o těchto traumatických hrůzách nechce příliš mluvit a domů se nechystá. „Žili jsme v domě pro osm rodin, dodnes tam nemáme střechu, všechno je prolité vodou a zničené, neobyvatelné,“ líčí Pavlo. Ukrajinu mohl opustit legálně, těžká oční vada mu znemožňuje bojovat. Od září by měl studovat Vysokou školu báňskou v Ostravě a na živobytí si vydělávat jako stevard na železnici.
Kamarádka zasypaná v Mariupolu
Ze Záporoží utekla 27letá Oryna Dolhopiatovová. „Každý by se měl rozhodnout sám, jestli půjde do války. V tom souhlasím s kolegy,“ rozhlédne se po místnosti, kde se sedm mladých mužů a žen zaučuje pro práci ve firmě RegioJet. Z vlasti utekli před ruskými střelami a chtějí opět žít v jednadvacátém století, Rusové totiž na Ukrajině obnovili 2. světovou válku. „Všechny obydlené oblasti kolem Záporoží jsou neustále bombardované. Před týdnem proběhl nálet i nedaleko našeho domu. Pro mě je těžké na to všechno myslet. A pokud se něco stane se záporožskou jadernou elektrárnou, kterou měli Rusové podminovat, bude to horší katastrofa než v Černobylu,“ odhaduje Oryna.
Se slzami na krajíčku vzápětí vzpomíná na svoji kamarádku z Mariupolu: „Na dům, ve kterém žila, spadla bomba. Kamarádku zasypaly sutiny, a to i s jejím přítelem, nikdo neměl kvůli dalšímu ostřelování odvahu zával rozebrat.“ Ruiny byly odstraněny až s příchodem invazních vojsk. „Leželi po těmi troskami více než dva měsíce,“ popisuje Oryna válku, kterou si ve střední Evropě většina lidí neumí představit.
Všichni nechtějí zabíjet
Bolestnou debatu ukončuje 25letá Hanna Savienkovová. Žila v Makajevce, tedy předměstí Doněcku. Dávno před ruskou invazí utíkala už před separatisty. Napřed do Kyjeva, nějaký čas bydlela i v Irpini, kterou letos na jaře okupanti zcela zdevastovali. Už v exilu pak Hanna slyšela o hrozných násilnostech invazních vojáků, kteří v Irpini stříleli i do evakuujících se civilistů včetně dětí.
Ukrajina zažívá děsivé chvíle ze strany okupantů, ne každý ukrajinský muž ve věku 18 až 60 let ale touží být účastníkem pomsty. „Každý neumí zabíjet. A kdo to nechce dělat, měl by mít právo se války neúčastnit,“ dodává Savienkovová.
