Ukrajinská tragédie: Hledání Putinova Lebensraumu dopadne na miliony lidí
Ruští vojáci na hranicích s Ukrajinou Zdroj: AP
Ukrajince nejspíš čeká další nepříjemné déja vu. Vladimir Putin se v rámci svého dlouhodobého projektu „back to the USSR“ nehodlá na nic ohlížet a proklamace západních politiků o podpoře Ukrajiny ho jen těžko zastaví.
Jen jen málo národů, které by si od svého bezprostředního souseda v moderních dějinách vytrpěly tolik jako Ukrajinci od Rusů. Dlouhá staletí uzurpovaný národ se po první světové válce už už nadechoval k samostatnosti (a pár měsíců skutečně nezávislý byl), když do úrodných nížin mezi Slovenskem a Rusí opět těžce došlápla bota rudého vojáka, který zprvu Ukrajince vůbec jako národ neuznával.
Čtěte také
Sovětská nadvláda „dopřála“ obilnici Evropy hned několik státem řízených hladomorů, přičemž ten největší z první poloviny 30. let 20. století stál život miliony lidí. Sotva se země trochu vzpamatovala, přišel německý blitzkrieg a opětovné dobývání území Rudou armádou během Velké vlastenecké války. Když v roce 1954 přiřknul sovětský vůdce (a skoro-Ukrajinec Nikita Chruščov) Ukrajině poloostrov Krym, mohli se Ukrajinci cítit trochu odměněni.
Nosy a póry si ale opět museli ucpat v roce 1986 při výbuchu atomové elektrárny v Černobylu a když se po rozpadu SSSR naivně zřekli jaderných zbraní dislokovaných na svém území výměnou za závazek územní nedotknutelnosti garantovaný i Ruskem, zadělali si, tehdy možná nevědomky, na další ústrky ze strany Velkého bratra na východě.
V souvislosti s aktuální situací na Ukrajině se chtě nechtě vkrádá vzpomínka na Hitlerovu politiku vůči Československu v roce 1938. V urputné snaze o udržení míru tehdy západní státy obětovaly cizí (naší) zemi, což jim v závěrečném efektu stejně nebylo nic platné. Putinova proslulé hodnocení rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofy 20. století moc optimistických pocitů také nevyvolává.
Dostáváme se zkrátka do standardní předválečné situace, ve které nejsou „demokratické a vyspělé” země řízené jistými hodnotami naprosto schopné čelit hrozbě rozpínavé síly vystavěné na lživé propagandě a smyšlených teoriích. Ve skutečnosti se zmůžeme tak akorát na tradiční proklamace podpory Ukrajině a nějaké ty více či méně citelné hospodářské sankce vůči Rusku. Nebo se snad někdo fakticky vydal na pomoc východním Němcům v roce 1953, Maďarům v roce 1956 nebo Čechoslovákům v roce 1968? Kdepak, velmoci vždy respektovaly psané i nepsané sféry vlivu a nyní tomu nejspíš nebude jinak.
Loni v létě jsem Ukrajinu shodou okolností navštívil. Žijí, pracují a smějí se tam normální lidé jako my, které však na rozdíl od nás dost možná čeká další zkouška v nekonečném seriálu vztahů s Ruskem. Když si vzpomenu, jak jsem seděl v kavárně na Majdanu a pozoroval letní pouliční ruch, přijde mi představa, že do těchto míst dopadají rakety, zcela absurdní. Jenže bohužel není.
Případná válka na Ukrajině bude pro Evropu stejným šokem jako brutální jugoslávské konflikty v 90. letech. Popasujeme se s novou hrozbou lépe než tenkrát? Měli bychom, neboť nepoučení se z vlastní historie nás odsuzuje k jejímu opakování. A to většinou hodně bolí.
Čtěte také
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, od malička jej však bavila rychlá kola. Po působení na ministerstvu dopravy pracoval postupně jako šéfredaktor časopisů AUTO7 a Auto Motor a Sport Classic, přispíval i do řady dalších odborných periodik. Kromě motorismu jsou jeho zájmem také moderní dějiny a sport. V CNN Prima NEWS pracuje od roku 2021.
