„Nejméně tisíc našich občanů teď žije v České republice,“ odhaduje Mychajlo Kalynyč, starosta obce Horinčovo (Горінчово) v Zakarpatské oblasti. Pod tuto střediskovou vesnici náleží i dalších 15 obcí, ve kterých celkově žije asi 12 tisíc lidí. „Obávám se, že naši uprchlíci se z Česka domů nevrátí ani po válce. Zvykli si na lepší životní podmínky, a pokud vůbec budou uvažovat o návratu, tak až jim doma nabídneme něco srovnatelného. To ale dlouho nebude možné,“ přemítá nešťastný starosta. Migrace totiž výrazně ohrožuje budoucí rozvoj Zakarpatí.
Karpatské Horinčovo poblíž města Chust je s dnešní Českou republikou svázáno společnou historií, vždyť v letech 1919 až 1939 patřila tato obec k Československu. A to je dnes i jeden z důvodů, proč tolik místních hledá nový život třeba v Praze, pro jejich dědy to přece bylo hlavní město.
UKRAJINA: Němci se bouří proti finanční podpoře Ukrajinců. V Česku uprchlíci pracují, všímají si
Dědečkové z Československa
Na někdejší československou správu Podkarpatské Rusi místní nedají dopustit. „Jsem hrdý, že se oba moji dědečkové narodili ještě v době, kdy jsme byli součástí Československa,“ říká 35letý Mychajlo Kalynyč, starosta Horinčova. „Od dětství jsem od nejstarších členů rodiny i od dalších sousedů slýchával o Masarykově republice jen to nejlepší.“ Země Podkarpatoruská byla v meziválečném Československu nejvýchodnější ze čtyř zemí, které tvořily tehdejší republiku (země Česká, země Moravskoslezská, země Slovenská a země Podkarpatoruská).
Na Československo se v Zakarpatské oblasti vzpomíná v dobrém také proto, že po druhé světové válce si museli prožít sovětskou totalitu. A také Kalynyč se narodil v Sovětském svazu, byť už to nebylo za diktátora Stalina, nýbrž za reformátora Gorbačova. „Narodil jsem se v roce 1989. Měli jsme tu zrovna perestrojku, bez které by nebyla ani vaše sametová revoluce. Z té doby si ale nic nepamatuji,“ usmívá se starosta.
Sovětský svaz zanikl v roce 1991, Ukrajina a další svazové republiky vyhlásily nezávislost a zdálo se, že to tak může zůstat navždy. Nezůstalo, protože kremelský diktátor Putin zatoužil po novém Sovětském svazu. „Proto teď musí Ukrajina znova bojovat za nezávislost. Z naší vesnice už na frontě padlo 7 mužů a další byli vážně zraněni. Bohužel, umírají ti nejlepší. Hrdinové, kteří šli hned na začátku ruské invaze dobrovolně na frontu, aby vyhnali okupanty.“
Válka zabíjí i brance z Karpat
Horinčovo letos pohřbilo třeba 35letého Volodymyra Golovku. Zahynul v boji o Orichiv (Оріхів) v Záporožské oblasti přímo na frontové zóně, v tomto úseku se válčí permanentně od února 2022. Z Orichiva už uteklo 14 tisíc obyvatel a ve sklepích pod troskami tam nyní živoří posledních 500 civilistů. Volodymyr Golovka tam ale našel smrt.
Starosta ale nechce příliš soudit uprchlíky mužského pohlaví, kteří ze Zakarpatské oblasti utekli před válkou do zahraničí, převážně do České republiky. „V České republice teď žije nejméně tisíc našich občanů,“ počítá. Mnozí stihli odejít ještě 24. února 2022, v den zahájení okupace. Mobilizační zákon totiž mužům od 18 do 60 let zavřel hranice až někdy k večeru.
„Stovky lidí z našeho regionu Horinčovo také v době zahájení ruské invaze zrovna pracovaly v Česku, někteří už 10 nebo i 20 let. A muži domů jezdili jen občas na prodloužené víkendy anebo na dovolenou, zatímco jejich rodiny zůstávaly na Ukrajině. Vlastní tady nemovitosti, postavili si nové domy, ale po invazi je všechno jinak,“ vypráví starosta. Do České republiky se za svými živiteli postupně odstěhovaly celé rodiny. „Jinak by děti po celou válku nemohly vidět své otce. A pro tyhle naše sousedy se teď Česko stává novým domovem.“
Horinčovo v Zakarpatské oblasti. Pohřeb jednoho z místních občanů, který padl v boji s ruskými okupanty. Z regionu už během války odešlo 1000 občanů do ČR. Zdroj: Vesnické společenství Horinčovo.
Uprchlíci se nechtějí vrátit
„Asi polovina mých největších přátel teď žije v České republice,“ dodá starosta Mychajlo Kalynyč. Z první ruky proto ví, že uprchlíci už nemají velký zájem o návrat do Zakarpatské oblasti. „V České republice si rychle zvykli na vyšší životní standard. Na kvalitní zdravotnictví, školy i služby. A pokud vůbec budou po válce uvažovat o návratu, tak snad až tehdy, když jim doma nabídneme srovnatelné životní podmínky.“
Ptám se, kdy se tedy podmínky srovnají? „Téměř nic z toho, co mají teď uprchlíci v České republice nebo v dalších zemích západní Evropy, jim tady v Zakarpatí nemůžeme nabídnout. Máme velice omezené rozpočty, takže nelze zásadně vylepšovat ani základní infrastrukturu.“ Starostu však odliv lidského potencionálu nesmírně trápí: „Bohužel, do zahraničí odcházejí ti nejlepší a nejvzdělanější, pro budoucnost regionu je to obrovská ztráta.“
Imigraci ale nikomu nezazlívá. Je to o vnitřním rozhodnutí, každý není stvořen pro válku. „Vždyť někteří mí přátelé ze Zakarpatské oblasti už na frontě padli. Bojoval můj tchán, ve válce mám bratrance i švagra,“ líčí. Je tedy spravedlivé, že někdo riskuje život, a jiní žijí v bezpečí za hranicemi? „Spravedlnost nehledejte. Občas ale přemýšlím nad tím, že by naše hodnoty měli bránit úplně všichni Ukrajinci. I ti z ciziny...“
Když úřadují vojenští páni
Když Horinčovo mezi světovými válkami patřilo k Československu, český tisk psal o této vesnici zásadně v domácí rubrice. Je to paradox, ale zatímco dnes se branci z ukrajinského Horinčova mohou před válkou schovat právě v Čechách, ve společném Československu to nešlo.
„K pěšímu pluku 4 v Hradci Králové narukoval 6. dubna jako nováček 20letý Benjamin Friedman z Horinčova, okres Chust. Vojín, sotva si oblékl uniformu, hlásil se nemocen. Oči měl červené jako králík a slzely mu,“ napsaly Lidové noviny 16. března 1929. Lékaři totiž po dalších vyšetřeních zjistili, že Friedman trpí „chorobou uměle vyvolanou“, takže vojín z Horinčova skončil u vojenského prokurátora. Za pokus vyhýbání se povinné vojenské službě byl posléze odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně.
V každé době je to podobné. Války vyhlašují politici, bojovat však musejí obyčejní lidé, kteří nemají příliš možností, jak se naverbování vyhnout. Ve čtvrtek 20. června 2024 byl v zakarpatském Užhorodu zatčen náměstek primátora Miroslav Horvát, který za úplatu zajišťoval brancům odklad nástupu do armády. Informoval o tom deník Zakarpatí online. Mnozí zoufalí mladí muži, kteří nechtějí zahynout v zákopech, logicky zkoušejí různé cesty, jak se vyhnout vysokému riziku úmrtí na frontě. Portál Zakarpatí online denně informuje o zabitých vojácích z celé Zakarpatské oblasti, v tomto týdnu zahynul třeba 23letý Pavlo Zevdij, jenž padl v bitvě u města Časiv Jar nedaleko Bachmutu. Zahynul i 44letý Miroslav Canko a u města Vovčansk v Charkovské oblasti pak Rusové zastřelili 27letého Ivana Fejera.
Fenomén český cyklista na Zakarpatí
Mychajlo Kalynyč je starostou Horinčova čtvrtým rokem, na místní radnici už pracuje 12 let. Potkáváme se v Brně na stáži v Nadaci Partnerství, která představitelům ukrajinských samospráv zprostředkovává potřebné kontakty s firmami či lokálními politiky kvůli obnově válkou zničených území. Nadace chce zahraniční investice dostat i do válkou téměř nezasažených oblastí, třeba do Zakarpatské oblasti. Všude tam, kde potřebují pomocnou ruku při modernizaci obcí a měst, hlavně pokud jde o projekty udržitelného rozvoje.
„Přiznám se, že Horinčovo zatím v České republice nemělo oficiální kontakt na úrovni partnerské obce. To se teď možná změní,“ přeje si Mychajlo Kalynyč. Postupný rozkvět šestnácti obcí, které starosta řídí, by možná po válce přece mohl nalákat k návratu alespoň jednotlivé uprchlíky. „Pracujeme i s nějakými donátorským programy ze západních zemí. Uvidíme, jak to všechno půjde po válce,“ dumá starosta a v myšlenkách se opět vrací do meziválečného Československa:
„Když k nám po první světové válce přišli Češi, zanechali tu za pouhých dvacet let neuvěřitelně silnou stopu. V zaostalém regionu vybudovali školy, administrativní budovy, kasárna, banky, fabriky a celou infrastrukturu. Všechno velmi rychle a kvalitně, většina těchto staveb skvěle slouží i dnes.“ I poválečná obnova Zakarpatí by se podle starosty mohla podobat československé éře. Zvláště, když k regeneraci regionu zase přispěje Praha.
„Než na Ukrajinu vtrhla ruská armáda, významně jste nám pomáhali s rozvojem turistického ruchu,“ chválí starosta Kalynyč. „Hlavně v Koločavě a okolí, tedy v kraji Nikolaje Šuhaje loupežníka, jsme v sezóně potkávali stovky českých cyklistů. To byl úplný fenomén, jak se někde objevil cyklista v barevném dresu, byl to pokaždé český turista. Teď už je ale vůbec nepotkáváme.“ Turistika přitom zakázána není, i když Ministerstvo zahraničí ČR před cestami na Ukrajinu důrazně varuje. Místní živnostníci ovšem ocení, když se Češi znova objeví.
Malinký Čech z Ukrajiny
Pokud lze někde silně pocítit, že Putinova invaze na Ukrajinu je svým způsobem i vyhlášením války České republice, tak právě v Zakarpatské oblasti. V někdejší československé Podkarpatské Rusi.
Eso v rukávu si starosta Horinčova Mychajlo Kalynyč nechává až na závěr rozhovoru. „Česko je mou druhou rodnou zemí,“ prohlásí nadšeně. Úlitba, či ironie? Nikoliv, je to realita. „A není to jen proto, že se moji prarodiče narodili v Československu. Rodiče se totiž rádi chlubí, že když na sklonku osmdesátých let vyrazili do Čech, tak mě tam i počali. A proto mi od dětství familiárně říkali, že jsem jejich malinký Čech.“
