Je důvod bát se adopce? Jaké to je čekat 12 let na dítě? Čtěte příběh Jany a Tomáše

Jana s Tomášem, kteří si přáli zůstat v anonymitě, se vzali v roce 2006. Oba byli mladí a toužili po velké rodině. „Jako jedináček jsem vždycky chtěla alespoň tři děti. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna u nás to bude problém. Zpočátku jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Miminko jsme chtěli, ale říkala jsem si, že je času dost,“ vzpomíná Jana. Když uplynul rok, rozhodla se, že vše probere se svým gynekologem.

Podle lékařů jsem byla zdravá. Miminko však stále nepřicházelo.

Následovalo kolečko vyšetření, které dopadlo dobře. Problém se objevil na straně Tomáše. „Jeho spermiogram byl „katastrofální“. Pamatuji si, jak tohle slovo lékaři „ulítlo“. Díval se na mě, omlouval se a říkal, že to vidí jedině na umělé oplodnění,“ pokračuje Jana. Vyšetření ukázalo, že Tomáš má velmi málo zdravých spermií a ty mají špatnou pohyblivost. V té době ještě manželé věřili, že když to nejde přirozeně, půjde to uměle.

„Jenže umělé oplodnění nevycházelo. Poprvé jsem sice otěhotněla, ale velmi brzy potratila. Podruhé nám nezbylo žádné embryo na zavedení, potřetí ano, ale nechytlo se a na další pokus už jsme neměli nervy ani peníze,“ vzpomíná Jana. Celý kolotoč pokusů o to mít rodinu trval dohromady pět let. „Řekli jsme si, že to prostě necháme přírodě a budeme doufat v zázrak. Ten se stal, ale štěstí netrvalo dlouho. Po nějaké době jsem otěhotněla, ale miminko se přestalo vyvíjet a já musela na potrat,“ vypráví Jana. Tehdy si s Tomášem řekli, že už se o vlastní dítě pokoušet nebudou. Nedokázali si ale ani představit, že by se vydali cestou adopce.

Trvalo celý další rok, než nás vůbec zařadili mezi žadatele o adopci.

„Začali jsme hodně cestovat, pořídili si pejska, jenže touha po dítěti ve mně byla pořád. Tehdy mi kamarádka doporučila psychoterapii. Pomohlo nám, že existuje někdo, kdo se nezabývá pouze psychikou jako takovou, ale dokáže se orientovat i v oblasti asistované reprodukce a adopce,“ vzpomíná Jana. Přestože ona sama se adopci nebránila, Tomáš s tím měl velký problém. Po několika sezeních ale pochopil, že je to patrně jediná cesta, jak se stát rodičem. A že ta cesta nemusí být vlastně vůbec špatná. „Podali jsme si žádost o adopci a začala další dlouhá etapa. Trvalo celý další rok, než nás vůbec zařadili mezi žadatele o adopci. Po dalších dvou letech jsme se konečně dočkali. Stali jsme se rodiči šestiměsíční Adélky,“ uzavírá šťastná maminka.

Adopce by neměla být jen cestou poslední záchrany

K tématu adopce jsme oslovili terapeutku Lenku Pelechovou z Institutu psychosociální péče, která pracuje s páry marně toužícími po miminku. Proces adopce popisuje i Martina Loutná, která se podpoře osvojitelů dlouhodobě věnuje v neziskové organizaci Dobrá rodina, a dále osvojitelka Jitka, která je sama maminkou dvou adoptovaných dětí a s Dobrou rodinou spolupracuje.

Když selže medicína, pomůže adopce. Tak si to většina párů myslí. Podle terapeutky Lenky Pelechové to ale není pravidlo. „Ne vždy je adopce pro daný pár to nejvhodnější řešení. Forma náhradní rodinné péče je jedna z variant, jak vytoužené miminko získat, a nespadá pod obor asistované reprodukce, gynekologie nebo psychologie,“ vysvětluje.

Rozhodnutí přijmout dítě „sociálně osiřelé“ však nevolí jenom ty páry, kde asistovaná reprodukce a její všechny varianty selhaly, ale i ty, pro které je umělé oplodnění nepřijatelné. Na rozdíl od asistované reprodukce, kde lékaři sledují zájem a pomoc dospělému páru, je forma náhradní rodinné péče orientována především na pomoc konkrétnímu dítěti. Tedy je opakem asistované reprodukce. „Zde bych ráda upozornila, že stejně jako asistovaná reprodukce má svoje podmínky, má je i adopce. Chci říct, že v některých případech ani adopce nemusí být žadatelům schválena,“ dodává Lenka.

I když podáte žádost o osvojení, můžete nadále pokračovat v léčbě neplodnosti pomocí asistované reprodukce.

I když metody asistované reprodukce výrazně zvýšily šanci na otěhotnění, ne vždy se párům podaří mít geneticky vlastního potomka, a to dokonce ani pomocí darovaných embryí. „Akceptaci alternativních řešení, tedy přijetí adoptivního nebo pěstounského rodičovství, mohou bránit vlastní představy nebo předsudky. Jistou překážkou bývá také mediální prezentace genetického či biologického rodičovství klinikami pro léčbu neplodnosti,“ dodává Lenka Pelechová.

„I přesto, že žádost o osvojení dítěte podáte, můžete v léčbě neplodnosti pokračovat. Léčba neznamená stop v podání žádosti. To stejné platí i naopak. „Pamatujte, že rozhodnutí stát se rodičem je pouze a jen na každém z nás,“ říká terapeutka.

Dětí k adopci je velmi málo. Většina lidí si myslí, že jsou plné kojeňáky, ale mnoho z nich se nepodaří právně uvolnit.

Proč je u nás cesta k adopci tak náročná, když jsou plné kojenecké ústavy a dětské domovy? Jitka k tomu říká: „Tyto představy jsou často mylné. Dětí k adopci je velmi málo, protože se často nepodaří dítě právně uvolnit. Biologičtí rodiče nedají souhlas s osvojením a dítě pak může být umístěno pouze do pěstounské rodiny, ne však do adoptivní. Dnes už děti naštěstí většinou po narození neputují do kojeneckých ústavů, ale k přechodným pěstounům, odkud pak jsou předávány mimo jiné budoucím osvojitelům. Nebo je mohou přijmout osvojitelé už přímo z porodnice,“ vysvětluje Jitka.

Dodává ale, že u novorozenců je potřeba čekat 4,5 měsíce, aby byli právně volní. Biologičtí rodiče mohou souhlasit s adopcí teprve po šesti týdnech. Ještě další tři měsíce navíc mohou vzít své rozhodnutí zpět. „Někteří žadatelé jsou ochotni přijmout takovéto dítě hned z porodnice. Musí však počítat s tím, že během 4,5 měsíce se může stát, že si biologičtí rodiče adopci rozmyslí, a žadatelé o děťátko přijdou,“ vysvětluje Jitka.

Celý proces adopce trvá přibližně rok. Následuje čekání

Proces adopce se mnoha lidem může zdát zdlouhavý. Přesto to podle Jitky, která tuto cestu sama absolvovala, zdaleka není tak náročné. „Celý proces trvá průměrně rok. První kroky žadatelů by měly směřovat na místní OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), který je často přímo na městském úřadě, někdy je třeba ve vedlejší budově. Poté přijde sociální pracovnice k vám domů, tomu se říká místní šetření. Zajímá ji především prostředí, v jakém bude dítě vyrůstat. Poté čekáte na pozvání z kraje a absolvujete přípravku a psychotesty,“ vysvětluje Jitka, maminka dvou adoptovaných dětí.

Většina párů touží adoptovat miminko nebo hodně malé dítě. S tím souhlasí i Martina Loutná. „Naprostá většina dětí přijatých v Česku do adopce je ve věku maximálně dvou až tří let. Starší děti většinou putují do pěstounské péče nebo poručnické péče. Máme ale i žadatele, kteří by si rádi osvojili starší dítě nebo chtějí sourozence.“

I když si dítě odvezete domů, proces adopce tím ještě nekončí. Rozbíhá se další kolotoč vyřizování nezbytných náležitostí.

Čekání na „kouzelný telefon“, kdy se budoucí rodiče dozvědí, že si mohou přijet pro vytouženého potomka, je různé. Záleží na tom, jaké požadavky na dítě pár má (věk, etnikum, zda se jedná o právně volné dítě atd.). Pokud žadatelé touží po novorozenci, čekací lhůta bývá delší. V současné době proces adopce zpomalil covid. „Někde se realizovalo méně příprav pro budoucí adoptivní rodiče a složitější byl mnohdy i proces předávání dítěte do rodiny. Ale měli jsme i pozitivní příběhy, kde všichni spojili své síly v zájmu dítěte, a to tak bylo velmi brzy ve své adoptivní rodině,“ vysvětluje Martina Loutná.

Jakmile si pár dítě odveze domů, proces adopce tím ještě nekončí. Na jedné straně se rozbíhá kolotoč vyřizování důležitých právních věcí, lhůt, jména atd. „Ale to nejpodstatnější je samotná péče o dítě, navazování, rozvíjení a budování citového pouta. A je skvělé, když k sobě může mít adoptivní rodina odborníky, třeba z doprovodné organizace, s nimiž mohou aktuální průběh probrat, poradit se nebo jen sdílet své pocity, třeba i v klubech s ostatními osvojiteli,“ dodává Martina Loutná. „Pamatujte, že rozhodnutí stát se rodičem je pouze jen na každém z nás. Ale zcela ve všech případech by mělo být v zájmu dětí, které se touto složitou cestou narodí nebo osvojí,“ uzavírá Lenka Pelechová.