reklama

Už mě ani nebavilo vyhrávat, přiznává Koukalová. Při moderování chce být sama sebou

Mánie, šílenství… těch výrazů by se dalo najít spoustu. Česká republika se kolem roku 2013 zamilovala do biatlonu, a to především díky Gabriele Koukalové, toho času Soukalové. Národ si rychle zvykl, že víceméně každý závodní víkend „Gabča“ doručí nějaký úspěch a bude se z čeho radovat. Jenže ona sama nebyla na obří popularitu stavěná. „Poslední rok, co jsem dělala biatlon, jsem si vyloženě přála, abych tam už nebyla,“ přiznává v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

reklama

Kariéru oficiálně ukončila až loni v květnu, ale reprezentační kombinézu na sebe neoblékla už dva roky předtím. V období, kdy se ještě mělo za to, že se k biatlonu vrátí, přišla dnes 31letá Gabriela Koukalová se zpovědí formou knihy s názvem Jiná. Reakcí na její obsah bylo mnoho, zdaleka ne všechny byly v takovém duchu, v jakém by si sama biatlonistka přála. „Řekla bych, že po vydání knihy u mě zůstali jen ti nejbližší lidé.“

Ale nijak si nestěžuje. O práci momentálně nemá nouzi, a to i proto, že od listopadu moderuje na CNN Prima NEWS pořad Showtime.

Dokážete říct, jestli jste s vaším současným pobiatlonovým životem spokojenější než s tím biatlonovým?
Tohle se dá těžko srovnávat, protože každá životní etapa s sebou nese něco jiného. V pobiatlonovém životě mi vyhovuje volnost a fakt, že je život z mého pohledu barevnější z pohledu aktivit a mnoha činností, které teď můžu dělat. Je to pro mě příjemný. Ta biatlonová etapa byla sice náročná jak po fyzické, tak po psychické stránce a souvisela s ní celá řada omezení, ale odměna ve formě úspěchů mi dělala radost a hnala mě dál.

Zkrátka jste si tím vždy dobila baterky.
Bylo to potvrzení toho, že práci děláte dobře. V tom byl biatlon skvělý, protože jsem měla okamžitě po ruce výsledek. Když jsem přešla do pozávodního života, bylo to nejdřív složité v tom, že jsem vypadla z něčeho, na co jsem byla zvyklá předchozích 26 let. Vlastně chvíli nevíte, jak v životě mimo sport fungovat. Spousta lidí to vnímá jako nějaký můj rozmar, když o tom mluvím, ale bavila jsem se spoustou bývalých vrcholových sportovců a všichni mi dali za pravdu. Ve sportovním prostředí máte mnoho jistot, o které odchodem rázem přijdete. Lidé vám pomáhají de facto s každým problémem – například hledáním sponzorů, různou administrativou a tak dále. A vy se můžete jen soustředit na to, abyste podali nejlepší výkon.

Jak jste tedy pak zvládala velký skok?
Vylezla jsem ven a zjistila, že se mnou najednou nikdo není (smích). Byl to úplně jiný život, narodila jsem se znovu a zpočátku to nebylo vůbec jednoduchý. Vnímám jako velkou výhodu, že jako sportovci jsme zvyklí dělat vše naplno. Máte disciplínu a chuť se zlepšovat.

Proč ta popularita zbyla zrovna na mě?

Brzy to budou čtyři roky, co jste odjela poslední závod. Nedivíte se sama, jak moc to letí?
Je to neuvěřitelný. Přijde mi, jak kdybych zula lyže a odešla ze startovního pole včera. Letí to teď strašně, sportovní život se možná i vlekl, nebo jsem tehdy vnímala čas jinak, nevím. Pořád jsem věděla, co mě čeká, vše bylo monotónní, změn bylo málo. Momentálně si musím vše poctivě plánovat, už řeším aktivity, které budu dělat v únoru. Hlava je zkrátka zaměstnávaná jinak a dny mi připadají najednou nějak kratší.

Z biatlonového kolotoče jste napřed vypadla kvůli problémům s lýtky. Když jste najednou měla klid, byla to ta chvíle, kdy jste si uvědomila, že život mimo sport vám vlastně vyhovuje více? A tedy že za vaším definitivním koncem stálo spíše toto uvědomění, než zdravotní trable?
Souvisí jedno s druhým. Musím říct, že poslední rok, co jsem dělala biatlon, jsem si někdy i přála, abych tam nebyla. Byla jsem hodně unavená. Nebyla jsem připravená na to, že ze sportu, který nikdo pomalu neznal, se stane ten nejsledovanější v republice. Absolutně jste ztratili soukromí. Mě to po nějaké době začalo vyčerpávat a začala jsem mít v tu dobu i zdravotní problémy. I když si vážím fanoušků a lidí, kteří podporují ostatní, v určitou dobu už jsem chtěla mít víc klidu a soukromí. A to jsem našla mimo sportovní svět.

Takže jste ani tak neměla dost samotného sportu, ale spíše obří popularity?
Myslím, že v tom hrálo roli několik faktorů. Po víc než dvaceti letech ve sportu jsem vnímala, že se vše stává velkou rutinou a stále víc jsem si přála změnu. V návaznosti na to, že moje práce mi zabírala skoro veškerý čas, jsem vnímala, že se mi ze života postupně vytrácely takové ty běžné radosti, které mě předtím udržovaly v psychické pohodě. Čím dál víc mě svazoval i fakt, že jsem ztratila soukromí. Potřebovala jsem si odpočinout.

Nedospělo to až do takové fáze, kdy – možná je to zvláštní říct – jste si říkala něco ve stylu „proč jsem musela být tak úspěšná“?
Spíš jsem si říkala a divila se, že se to povedlo zrovna mně. Vždy pro mě bylo soukromí ohromně důležité, takže jsem v hlavě měla „proč já“. Vždyť tu je dalších mnoho adeptů, kteří by chtěli být v té pozici a vyhovovalo by jim to mnohem víc. Záře reflektorů ukazuje jen ty pěkné věci, ale každé tělo a každá hlava má nějaký limit. Stalo se mi, že jsem vyhrála závod, a už jsem z toho ani neměla radost. Asi jsem zažila něco jako vyhoření a nedávalo mi smysl ani trénovat. To už jsem věděla, že moje místo je někde jinde než u biatlonu.

Tím pádem trápení s lýtky bylo vlastně jakousi únikovou cestou ven.
Moje tělo mi skrz bolest lýtek poslední rok opakovaně dávalo najevo, že něco není v pořádku. Bylo to nepříjemný, protože mě ta bolest budila často i ze spaní. Snažila jsem se každý den přemlouvat svoje tělo, že to bude dobrý a tu poslední olympiádu, na kterou jsem nakonec nejela, ještě zvládnu. Zároveň jsem vnímala jeden moment na začátku té poslední sezony (2016–2017, pozn. red.), když jsem odlétala ze Švédska, kde jsem se závodů neúčastnila a jen jsem je sledovala u trati. Úplně jsem cítila úlevu, že jsem tam nemusela závodit. Těšila jsem se domů. Letěla jsem z těch závodů ještě s fyzioterapeutem a trenérem. Měla jsem najednou tak dobrou náladu, jako třeba za celý rok ne. Ten pocit tehdy překvapil i mě samotnou.

Sdílela jste tyto přelomové pocity s ostatními, nebo jste si je nechávala pro sebe?
Spoustu myšlenek jsem nosila dlouho ve své hlavě. Potřebovala jsem je ze sebe později dostat. Dlouho jsem se rozhodovala, jestli jít s kůží na trh a s pravdou ven. Všechny svoje myšlenky a pocity jsem přenesla do své knihy.

Z mé knihy se vytáhly jen negativní informace bez kontextu

Právě v knize Jiná jste zmiňovala, že přístup některých lidí v českém biatlonovém prostředí vás uvrhl do problémů s anorexií a bulimií. Když jste si toto zpětně promítla, byl to jeden z dílků v mozaice, kvůli kterému jste skončila?
V době, kdy jsem končila, už jsem měla tento problém vyřešený, ale jídlo jsem si musela stále dost hlídat. V období dospívání jsem nebyla připravená na kritiku v oblasti svého vzhledu a váhy. Dnes bych si s tím poradila rychle, ale tehdy mi necitlivé narážky jednoho trenéra na sebevědomí moc nepřidaly a po nějakém čase jsem začala mít v tomto směru problém, který se táhl několik dalších let. Dnes už vím, že podobné příběhy zažívají poměrně často i sportovci v jiných sportech. A nejen oni. Dnešní dobu, které vládne internet a sociální sítě, vnímám zároveň jako dobu tlaku na výkon, úspěch a vzhled. Často se s poruchami příjmu potravy potýkají i lidi, kterým nikdo nevytkl žádnou chybu na jejich vzhledu ani na produktivitě v práci, jen se ženou za nějakým ideálem, který vidí všude kolem sebe. Vnímám to hodně, protože jsem se rozhodla tomuto problému pomáhat skrz svůj nadační projekt Gábi.

Zklamalo vás, jakým způsobem byla kniha medializovaná?
Ano, uvědomila jsem si, jak média fungují. Byly z ní v vytržené jen negativní informace absolutně bez kontextu v rámci vytvoření co největší senzace. O pozitivních věcech ani zmínka. Do té doby jsem nebyla zvyklá čelit takovému tlaku z této strany. Hodně mě to ale naučilo a posílilo. Víc si chráním své soukromí.

Po tom, co teď říkáte, vydala byste knihu znovu?
Těžko říct. Možná bych ji vydala spíš až teď, s odstupem, kdy emoce trochu vychladnou. Ve chvíli, kdy jsem ji psala, jsem byla v nejhorším rozpoložení a světa sportu už jsem byla dost přesycená.

Pokud vám něco ze světa biatlonu chybí, co je to?
Za mě to je okamžitý výsledek v činnostech. Pořád víte, jak na tom jste podle umístění. Když jsem se začala věnovat nadaci a různým workshopům, neviděla jsem hned výsledky, jestli už jsem třeba někomu pomohla. A tohle mi tehdy hodně chybělo, protože jsem se chtěla pořád utvrzovat v tom, že to dělám dobře.

A co nějaký konkrétní zážitek? Máte olympijské medaile, ale pro vás asi nejvíce znamená vítězství v závodě světového poháru v Novém Městě na Moravě v roce 2016, že?
Rozhodně. To byl nejlepší zážitek z celé kariéry. Byli tam všichni mí kamarádi a hlavně rodiče, takže jsem s nimi mohla sdílet radost.

V Novém Městě musel být obrovský zážitek už jen slyšet po každé vaší úspěšné ráně na střelnici obrovský hukot z tribun. Nebylo toto pro vás během kariéry částečně rozptylující?
Občas jsem z toho měla husinu, ale to platilo spíše v úvodu kariéry, když jsem ve světovém poháru začínala. Pak už jsem to vůbec nevnímala a dokázala jsem tento rušivý faktor v hlavě vypnout. Za ty roky se naučíte správně koncentrovat. I kdyby za mnou vyletěla do povětří tribuna, tak já si odstřílím a pak jedu dál (úsměv).

Někteří lidé možná měli pocit, že jsem veřejný majetek

Pro někoho může být úspěch drogou a poté, co si sáhne na všechny možné medaile, chce být na vrcholu tak dlouho, jak to jen jde, aby si mohl opojné chvíle zopakovat. Vy jste tedy byla úplný opak?
Ano, asi jsem to měla jinak, než většina sportovců. Tento sport mi v dětství vybrali rodiče a já jsem se hodně bránila, abych ho dělat nemusela. Jako malá jsem ho nejdřív nedělala pro sebe ale pro ně, protože jsem si myslela, že mě budou mít rádi, když budu úspěšná. Měla jsem ke sportu hodně zvláštní vztah. Na jednu stranu jsem ho nenáviděla a na druhou jsem věděla, že mám předpoklady v něm uspět. Až postupem času jsem se ho naučila mít ráda. Vždy jsem si dala nějaký cíl, který jsem chtěla splnit. Když se mi to povedlo, těžko jsem potom hledala motivaci a nějakou další metu.

A přístup „nedělám to pro sebe“ se vás držel i nadále?
Myslím, že jsem si postupně času zvykla spíš na úspěchy a výsledky. Bylo příjemné, když se mi dařilo. Měla jsem díky tomu lepší pozici jak doma, tak třeba ve škole. Postupem času jsem v tom začala vidět ještě něco víc. Začala jsem si uvědomovat, že skrz svůj úspěch můžu motivovat ostatní lidi. Říkala jsem si, že když to dokážu já, tak můžu dodat odhodlání ostatním a ukázat, že můžou uspět v tom, co dělají, úplně stejně, když půjdou za svými sny a budou pro ně dělat maximum. I tak jsem ale nakonec bohužel dospěla do stavu, kdy jsem byla tak unavená, že jsem byla odevzdaná a následně, když jsem třeba vyhrála závod, skoro mě to už ani nepotěšilo.

Bylo mi to vlastně úplně jedno. Těžko se to popisuje a spousta lidí mi to dodnes nemůže odpustit. Mají mi za zlé, že jsem byla stále mladá a dovolila jsem si sport opustit. Možná měli pocit, že jsem veřejný majetek a dopustila jsem se zrady národa. Já chtěla jen žít podle sebe, na to jsem měla právo. Řídila jsem se srdcem.

Podobně jako vy to měla německá biatlonistka Laura Dahlmeierová, která vyhrála dvě zlaté olympijské medaile a sedm nejcennějších kovů na mistrovství světa. Ta skončila loni v pouhých 25 letech…
Když ukončila kariéru, nepřekvapilo mě to. Vnímala jsem situaci kolem ní a věděla jsem, že je taky tak trochu odlišná od zbytku německého týmu. Vždy jsem si myslela, že má poměrně těžkou pozici a docela jsem se do ní dokázala vcítit.

Měly jste k sobě blízko. Udržujete s Laurou – případně někým jiným z biatlonu – kontakt?
Od té doby, co jsem opustila startovní pole, si občas napíšu s někým ze svěťáku přes sociální sítě, ale je to čím dál méně. Každopádně občas prohodíme pár slov s holkami ze slovenské reprezentace nebo třeba té americké. Občas lajkuji něco Dorothee Wiererové (úsměv). Ale musím říct, že ač to tak možná nevypadá, na sociálních sítích se pohybuji spíše málo.

A celkově jsem v poslední době změnila okruh lidí, se kterými jsem v kontaktu. Řekla bych, že po vydání knihy u mě zůstali jen ti nejbližší. Z hlediska mé povahy je mi bližší umělecké prostředí a lidé s uměleckou duší (Koukalová je absolventkou uměleckoprůmyslové školy, pozn. red.). Vnímám toto prostředí jako daleko více tolerantní. Tito lidé nikoho nesoudí. Ve sportu jsem vždy cítila, že je to úplně opačně. Proto jsem mezi sportovce možná nikdy tolik nezapadla. Tím pádem jsem opět zaplula tam, kde mi bylo vždy dobře – mezi svoje kamarády bohémy (smích).

Zmatkařské geny

Už během kariéry jste několikrát veřejně zazpívala, je o vás dlouho známo, že ráda kreslíte. Jsou toto činnosti, které nyní rozvíjíte?
Zpěv ani ne, ale už dva roky se živím tím, že dělám design různých věcí – například skleněných předmětů, medailí nebo mincí. A teď se věnuji šperkům. Pořád se učím nové věci a obrovsky mě to baví. Na základě oborů, které jsem studovala, jsem se tímto směrem chtěla ubírat už dříve. A teď je na to konečně prostor.

Během biatlonových časů jste byla proslulou zmatkařkou, která například dorazila pozdě na start nebo při odjezdu ze střelnice ztratila hůlku. Je toto něco, co vás provází i v běžném životě a snažíte se to nyní odbourat?
Je to moje součást, tuto vlastnost má asi celá naše rodina. Víte, jak se to říká – geny nevychčiješ (úsměv). Ale zároveň na tom jde pracovat. Mám takový pocit, že když nepodceníte přípravu – ať už jde o cokoliv – potenciální riziko určitého zkratu se minimalizuje. A myslím si, že čím jsem starší, už tolik nezmatkuju a jsem víc vyklidněněná.

Novinkou ve vašem životě je moderování. Jak se seběhlo to, že jste se v listopadu objevila v pořadu Showtime?
Během zářijového natáčení seriálu Sestřičky mě po rozhovoru oslovila redaktorka Andrea Ježková ze Showtimu. Zeptala se, jestli bych neměla zájem pro ně pracovat.

Co jste jí na to v první chvíli řekla?
Že to je vtipné (úsměv). V tu chvíli jsem říkala, že nevím, co bych tam bez jakýchkoliv zkušeností dělala. Ale ona mi pak vše přiblížila, informovala mě, že bych prošla různými kurzy. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy mluvení nebrala jako svoji silnou stránku, jsem si řekla, že bych se v tom ráda zdokonalila, a nakonec jsem to brala jako dobrý nápad. Může se mi to hodit ve všem, co budu dělat. Dlouho jsem o tom nepřemýšlela, výzvu přijala a zavolala to mámě a nejlepší kamarádce.

V jiném rozhovoru jste uvedla, že když jste přemýšlela, jestli se k biatlonu vrátit, nebo ne, vaše maminka řekla, že by vám zpřerážela nohy, pokud byste se rozhodla jít zpět. Nepřišla nějaká podobná explicitnější reakce v okamžiku, když jste jí oznámila, že budete moderátorka?
Nechtěla, abych se tam vracela z mnoha důvodů. Ale jinak mě podporuje ve všem, co chci dělat, takže byla ráda, když jsem nabídku moderování přijala.

Sama jste říkala, jak je pro vás chránění si soukromí důležité. Nebylo vám proto napřed trochu proti srsti, že budete uvádět pořad, který se zaměřuje na osobní život celebrit?
Trochu jsem se toho bála. Showtime beru spíše jako lifestylový pořad, který není štvavý. Většinu témat vnímám pozitivně. Mám to tak, že si to odmoderuji a netahám si ty informace domů. Možná nějaká smutnější reportáž mě v tu chvíli trochu zasáhne, ale je to stav, který netrvá dlouho. A zatím jsem nedostala zprávu, kterou bych se styděla přečíst, protože by mohla někomu ublížit. Není to nijak útočné, spíše naopak milé.

Snažila jste se, případně stále snažíte, hledat inspiraci pro moderování jinde?
Určitě. Koukám na svoje kolegyně, holky ze Showtimu, ale i moderátory jiných pořadů. Nicméně si myslím, že je nejlepší si najít nějakou vlastní polohu, aby to bylo autentické. Snažit se napodobit někoho jiného je myslím špatně. Učím se intonaci, rétoriku a podobné věci. Ještě to nemám úplně zažité, ale věřím, že se k tomu pořad od pořadu propracovávám. Není to vůbec jednoduché.

Právě moderování pořadu ve stylu Showtimu je asi náročnější v tom, že projevu musíte dodat více emocí a u toho se ještě často pohybovat. Není to jen „čtení textu zpoza stolu“…
Vidím to stejně. Člověk, který celý život nosil na nohou lyžáky, chodit ladně moc neumí (úsměv). Je tam ještě hodně věcí, které nemám zvládnuté a pracuju na nich. Doufám, že se to časem srovná a bude se zlepšovat.

Tagy:

Farář světil auta, aby řidiče nepotkalo neštěstí. Sám zázrakem přežil havárku

Boha ale i patrona šoférů svatého Kryštofa poprosil v neděli o přímluvu ostravský farář Krzysztof Szewczyk, když požehnal cestovním vozům, nadupaným motorkám, dodávkám i bicyklům. „Ať nikoho nepotká neštěstí, nezastaví žádná překážka a ve zdraví se dostanou tam, kam směřují,“ modlil se za řidiče. Sám zažil na dálnici zázrak. „Chytil mě mikrospánek, auto úplně zničené, nic se mi přitom nestalo.“

V pražské Uhříněvsi hořela hala, slyšet byly silné exploze. Škoda je přes sto milionů

Aktualizováno

V pražské Uhříněvsi hořela skladovací hala o ploše 10 krát 30 metrů. Kvůli většímu počtu zasahujících jednotek hasičů byl vyhlášen třetí stupeň požárního poplachu. Podle informací CNN Prima NEWS byly na místě slyšet silné exploze, k vidění byl také veliký dým. Došlo k destrukci střešní konstrukce a částečnému zřícení boční stěny haly. Odhad škody je více než sto milionů korun. Příčinu vyšetřuje hasičský a policejní vyšetřovatel.

Výstraha meteorologů před velmi silnými bouřemi trvá. Na Plzeňsku hrozí povodně

Aktualizováno

Sobotní výstraha, kterou v neděli dopoledne upřesnil Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ), varuje před velmi silnými bouřkami, krupobitím a povodněmi. V neděli se bouře mohou na území celé České republiky vyskytnout především od 15 hodin do večera. Teploty budou letní, od 23 do 28 stupňů Celsia, místy vyšplhají až k třicítce. Pro Plzeňsko platí povodňová pohotovost.

V San Franciscu se už krade za bílého dne. Obchody jsou bezmocné a zavírají

Obchodníci v San Franciscu čelí v poslední době doslova nájezdům organizovaných lupičů. V tlupách naběhnou do obchodu a odnesou si z něho, co chtějí. Nevadí jim ani to, že už jejich řádění několikrát natočili svědci na mobilní telefon. Nárůst loupeží ve městě je tak velký, že řetězce své obchody už raději zavírají. Vedle maloobchodních krádeží město sužuje i rekordní počet vloupání do automobilů.

reklama

Domácí zpravodajství

Celebrity ve službách politiků. Komu dělají reklamu Jágr, Čtvrtníček nebo Klus?

S kuřetem nebo u slivovice. Tak se nechal v minulých letech vidět po boku premiéra Andreje Babiše hvězdný hokejista Jaromír Jágr. A ani letos nebude o celebrity ve službách politiků nouze. Jako první se svou nákloností pochlubil herec a satirik Petr Čtvrtníček. Koalici SPOLU (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) připravuje volební spoty, ve kterých sám účinkuje. Jágr se Čtvrtníčkem v tom ale nejsou sami. Kdo další propůjčil svůj obličej a jméno politikům?

Prymula: Kdo nakazil olympioniky zjistit lze. Zas tak moc kontaktů v letadle nebylo

Česká republika se ještě před začátkem letní olympiády v Tokiu „proslavila“ několika nakaženými sportovci, z nichž někteří už jistě do průběhu her nezasáhnou. Za zdroj nákazy bývá označován lékař výpravy Vlastimil Voráček, který to ale odmítá. Podle bývalého ministra zdravotnictví Romana Prymuly však „pacienta nula“ vystopovat lze. Uvedl to v nedělních Zprávách PLUS na CNN Prima NEWS.

Měli je utlouct čepicemi. V krvavé řeži u Hradce Králové ale Rakušané ztratili vše

Byla to největší a nejkrvavější bitva, k níž v českých zemích kdy došlo. V rozhodujícím boji prusko-rakouské války v červenci 1866 proti sobě stálo přes 430 tisíc mužů. Na území kolem 70 kilometrů čtverečních mezi Hradcem Králové a Hořicemi krvavou řež dodnes připomíná na 400 památníků, pomníčků, křížů nebo hrobů. A také muzeum války, které stojí za návštěvu.

Bitka kvůli dítěti? V Sokolově se střetli místní a vodáci, situaci uklidnila až policie

Aktualizováno

V pátek odpoledne v Sokolově létaly urážky i pěsti. Potyčka se strhla mezi místními Romy a vodáky, kteří do města přijeli. Web Romea.cz tvrdí, že konflikt vyvolali agresivní mladíci, kteří zaútočili na romské dítě, následně měli napadnout i další Romy. Situaci uklidnili až policisté, kteří nyní celou věc vyšetřují. V neděli policie informovala, že se během potyčky lehce zranilo třináct lidí.

reklama