Válečný veterán Miroslav Lidinský v rozhovoru pro CNN Prima NEWS
V Afghánistánu měl za úkol eliminovat radikály z Tálibánu a Al-Káidy. Při jedné z operací byl zraněn a přišel o nohu. Bývalý voják Miroslav Lidinský v rozhovoru pro CNN Prima NEWS zavzpomínal na to, co v Afghánistánu zažil a jak probíhaly boje v terénu. Popsal také své dojmy z aktuální situace v Afghánistánu.
Co se vám honí hlavou, když sledujete dění v Afghánistánu?
Je to chaos. Nejen evakuace, ale chaos i v tom, jaký názor si udělat. Situace je velmi nepřehledná. Když jsem působil v Afghánistánu já, bylo to velmi rozdílné.
Kdo je Miroslav Lidinský
Bývalý policista a voják Miroslav Lidinský byl do Afghánistánu vyslán v roce 2007. Působil ve skupině SOG (již rozpuštěný Útvar speciálních operací Vojenské policie). V Afghánistánu bojoval pod velením britských koaličních jednotek. Během protiteroristické operace ho zasáhl bojovník Tálibánu protitankovou střelou. V důsledku zranění mu lékaři museli amputovat nohu pod kolenem.
Po odchodu z armády se začal věnovat paralympijským sportům – lyžování, golfu a střelbě. Je prezidentem České golfové asociace hendikepovaných. V minulosti působil i v politice. V roce 2015 vedl hnutí Úsvit přímé demokracie, po dvou letech z hnutí odešel a přestal se politicky angažovat. Do politiky se vrátit nechce, i když měl několik nabídek.
Byl jste v Afghánistánu v roce 2007. V čem to bylo jiné?
V roce 2007 a dříve se dělaly čistě protiteroristické operace proti Al-Káidě a Tálibánu. Útočníci byli všude kolem základen, útočili na koaliční jednotky a na místní obyvatelstvo, byli rozprostřeni po celém území Afghánistánu. Nepřítele jsme vyhledávali aktivně. Čistili jsme různé oblasti, aby se eliminovaly skupiny, které útočily na koaliční síly. Postupem času se pozornost zaměřila na stabilizační proces. Působení vojsk už nebylo tak aktivní a bylo zaměřeno spíš na výcvik místní armády a policie.
Bojovník Tálibánu vás zasáhl protitankovou střelou a museli vám amputovat nohu. Co teď cítíte? Byla vaše oběť zbytečná?
Věřím, že tuhle otázku si pokládá většina vojáků nebo jejich rodin. Ale plnili jsme konkrétní úkoly a rozkazy, a to na 150 procent. Ani s odstupem času toho nelituji. Vstup do Afghánistánu sloužil k tomu, aby se hledali spojenci teroristických skupin, které zosnovaly útoky nejen na území USA, ale po celé Evropě. To je potřeba si připomínat. Proběhly tady desítky teroristických útoků, které byly řízeny anebo iniciovány z Afghánistánu. První úkol byl skutečně plošně vyčistit tu oblast za použití veškerých vojenských prostředků, ať to byla těžká technika, dělostřelectvo, nebo letectvo.
Mohl byste popsat, jak probíhá operace v terénu? Na co všechno si vzpomínáte?
Vzpomínám si na mnoho věcí. Na některé chci zapomenout a některé chci vytěsnit, ale drtivá většina vzpomínek se mi vybavuje velmi jasně. Většinu času jsme působili mimo jakoukoliv základnu nebo bezpečnou zónu. Byli jsme příslušníci speciálních sil, které měly aktivně vyhledávat nepřítele. Dělali jsme takzvané chirurgické operace na bodové cíle, zadržovali nebo eliminovali skupiny, které byly v hledáčku spojenců. Britové měli velkou základnu v poušti, kde bylo i letiště. Tam jsme se stahovali, abychom doplnili nebo opravili poškozenou techniku. Pak byly takzvané předsunuté bojové základny v terénu, kudy postupovaly koaliční síly. Tam se odehrávaly boje. Jakmile jste opustil základnu, na kterou byla v noci často vedena palba, měli jste nepřítele všude kolem sebe. Jen díky tomu, že jsme používali jiné metody a sofistikovanější taktiku, jsme si mohli určovat místo a způsob boje. Pod britským vedením jsme se zúčastnili plošné operace s názvem Herik, která měla sedm fází. Byla to operace v údolí řeky Helmand, kde se přebírala teritoriální nadvláda nad územím.
Na fotografii je zachycený 20minutový odpočinek, kdy člověk přemýšlí, jestli dostál tomu, k čemu byl vycvičen.
Na této fotografii jste přímo v akci. Kdy byla pořízena?
Bylo to dopoledne po dobývání osady Rahim Kalay, která měla asi tři a půl tisíce obyvatel. Bylo to správní místo, které bylo teritoriálně důležité i pro Tálibán, který se v tomto městě opevnil. Měli jsme zpravodajské informace, že místní obyvatelé město opouštějí a stahují se do pouště, což bylo vždycky znakem toho, že v místě působí Tálibán nebo skupiny, které s Tálibánem kooperovaly. Bylo to po 12 hodinách intenzivního boje a vytlačování nepřítele z objektu do objektu. Na fotografii sedím u stěny, která má zhruba 2,5 metru na výšku. Takhle byly ohraničeny menší obydlené zóny. Kdo se chtěl do zóny dostat, musel tu zeď překonat nebo prostřelit vrata. Když jsme se tam dostali, museli jsme čistit spoustu malých prostor, obydlí, sklady, chlívky. Na fotografii je zachycený 20minutový odpočinek, kdy člověk přemýšlí, jestli dostál tomu, k čemu byl vycvičen. Po 20 minutách se šlo na další 12hodinovou akci. Celý boj o osadu trval přes sedm dní, bylo použito i letectvo a dělostřelectvo.
Miroslav Lidinský v Afghánistánu při odpočinku po 12hodinovém boji. (Autor: Archiv Miroslava Lidinského) Zdroj: CNN Prima NEWS
Měl jste strach o svůj život?
Je to takové tabu, ale každý to asi pocítil a je důležité si to přiznat. Strach musíte mít. Strach je jediná pojistka toho, že neděláte věci abnormálně. Jenom se s tím strachem člověk musí naučit pracovat, což byl náš případ. Vždycky jsem měl obavu nejen o sebe, ale i o svého parťáka. Hlídali jsme se navzájem, dva tvořili tým. Celá jednotka byla propojený organismus, na všech záleželo.
Říkal jste, že jsou vzpomínky, které byste raději vytěsnil. Dovolím se na ně zeptat. Co chcete zapomenout? Ale samozřejmě pokud je to citlivé, nemusíte mi to říkat.
V těchto dnech je asi namístě říct, co se tam dělo. Píše se o tom jen v jinotajích. Byli jsme svědky toho, jak se Tálibán, nebo žoldáci najatí Tálibánem, a bojovníci Al-Káidy chovali k místnímu obyvatelstvu. Nutili místní generovat zisk pěstováním máku a opia, výrobou heroinu. Ty represe byly silné. Byli jsme svědky poprav místních obyvatel, pro výstrahu se popravovaly i celé rodiny. Nebo některé členy rodiny odvlekli pryč. Při nějakých operacích pak byli buď nalezeni, nebo osvobozeni.
Jak těžké pro vás bylo vyrovnat se s tím, co jste viděl a zažil?
Pořád to máte v hlavě. Ale když pracujete u elitnějších útvarů, člověk se s těmi vzpomínkami dokáže vyrovnat tak, aby vytěsnil to nejhorší a zůstalo jen to, co si dokáže ospravedlnit. S každým zadrženým nebo zajatým příslušníkem Tálibánu, který působil proti místním obyvatelům nebo koaličním vojskům, se odebral jeden bojovník, který mohl hypoteticky pomoci udělat teroristický útok v Evropě. Ta míra rizika měla smysl. Pro mě, moje okolí, děti, rodinu.
Po tom všem, co jste viděl, neštve vás, že koaliční vojska z Afghánistánu odešla?
Je to politická věc. Posledních pět let se Tálibán veřejně účastnil jednání na územích třetích států a diskutovalo se o tom, jak bude Afghánistán převeden zpět do rukou místních obyvatel, ať už formou vlády, anebo přímým převzetím moci Tálibánem. Na jednu stranu říkám, že to nemohlo trvat donekonečna. Na druhou stranu předání moci mohlo proběhnout úplně jinak, kdybychom byli schopni garantovat v zemi intenzivní rozvoj. Sice se rozbíhala stavba silnic, studen nebo škol, ale na to by bylo potřeba minimálně 30leté působení. Nejdříve se vedly tvrdé vojenské operace, potom jsme chtěli během pěti let změnit náturu obyvatel a celé oblasti.
Je mi záhadou, proč afghánské jednotky nezbrzdily ten drastický nástup Tálibánu, který probíhal ve všech regionech.
Proč se podle vás nyní Tálibánu nikdo nebránil a převzetí moci proběhlo tak snadno?
Je to pro mě velká záhada. Domnívám se, že vojáci afghánské národní armády asi neměli správnou motivaci a oporu ve svém vedení. Možností je mnoho. V afghánské armádě byli excelentně vycvičení příslušníci speciálních sil, na jejichž výcviku se podílely speciální jednotky z USA, Británie. Je mi záhadou, proč tyhle jednotky nezbrzdily ten drastický nástup, který probíhal ve všech regionech. Během třech dnů převzít celý Afghánistán? Přemýšlím nad tím, jak je možná kooperace na tak obrovském území, kde je omezeno spojení a technologie. Tálibán to musel mít stoprocentně připravené a není to otázka jednoho nebo dvou týdnů. Museli to plánovat několik měsíců nebo let.
Někteří politici nebo odborníci varují, že z Afghánistánu přijde velká migrační vlna. Na druhou stranu, budou mít lidé vůbec jak uprchnout? Tálibán už obsadil letiště v Kábulu.
Nejsem si jistý, že Tálibán bude chtít dobrovolně pouštět obyvatele pryč z Afghánistánu. Drtivá většina se bude muset podřídit a sklonit hlavu. Tálibán hodí na stůl pravidla a záleží, jak je bude vymáhat. Pozitivní signál je, že se do školy mohly vrátit dívky. Migrační vlna z části přijde, ale budou to jedinci, kteří budou ochotni vydat se na velmi složitou cestu přes velmi složité území. Tálibán bude hlídat na hranicích, ať už s Íránem, nebo Pákistánem. Uniknout z Afghánistánu bude riziko, že vás popraví přímo na hranicích. Migrační vlna může přijít teď, kdy se bude Tálibán soustředit na budování infrastruktury a ustavení vlády. Ale nemyslím si, že půjde o dlouhodobou vlnu.
Hrozí, že by se s uprchlíky do Evropy mohli dostat teroristé?
Ano. Bylo to tak od začátku, je to tak stále a je to pořád velký vykřičník do budoucna. Věřím, že se sem infiltrují různí radikálové, kteří budou možná chtít oživit kontakty, zreformovat svoji síť, která už v Evropě je. To se může dít intenzivněji. Musíme mít nastartovány velmi fundované procesy, abychom byli schopni takové osoby rozpoznat.
