Pět let od střelby v ostravské nemocnici
Střelba, krev a nohy střelce. Více v tu chvíli z podlahy čekárny neviděla, ale vyrovnat se s tak děsivým zážitkem, na to ženě nestačilo ani dalších pět let. „Měla jsem velké štěstí, že jsem střelbu přežila, to je prostě fakt, za který jsem vděčná osudu. Ale mrzí mě, že moje fyzické i psychické problémy už dneska nikoho nezajímají,“ posteskne si 64letá ostravská učitelka hudby Jekatěrina Garbová. Osamělý střelec zahájil útok v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava 10. prosince 2019 v 7 hodin a 17 minut. Za necelé čtyři minuty zastřelil sedm lidí. „Pak mě tam utíkající pacienti málem ušlapali, se zraněnou nohou už půjdu po šesté na operaci,“ vypráví.
Být v nesprávný čas na nesprávném místě. Jak ale předem poznat, kdy je nesprávný čas? A kde vůbec předpokládat nesprávné místo? Učitelka hry na klavír Jekatěrina Garbová byla na kontrolu do ostravské fakultní nemocnice objednána 26. listopadu 2019, pak ale lékaři termín přeložili na 10. prosince. A jako by žena něco tušila, protože se jí to nové datum nelíbilo a ještě 9. prosince se ve špitále ujišťovala, zda má skutečně přijet. Měla, ale nakonec šlo o život.
Z hlavy se ta hrůza nedá vyhnat
„Už o tom nechci mluvit,“ odmítá napřed rozhovor pro CNN Prima NEWS. Ale proč? „Za těch pět let žádná pomoc, žádné pochopení, žádné slitování, prostě nic. Zůstala jsem v tom úplně sama,“ je přesvědčena. Vzděláním učitelka hudby a zároveň psycholožka pochází z ruského Volgogradu, v České republice žije 23 let. Ale jako by se ta tragédie odehrála včera. „Jsem na tom pořád stejně, nejde to z hlavy vyhnat. Hrozivý zážitek na zbytek života,“ líčí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Případ střelby na FF UK se odkládá. Nešlo o terorismus, odmítli stížnost pozůstalých žalobci
Pacientem Fakultní nemocnice Ostrava je i pět let po masakru. „Když tam chodím po chodbách, vzpomínám na ty oběti, bojím se toho, zároveň mám velké bolesti kvůli těm zraněním, všechno jako by zůstalo se mnou, všechno to na mě padá, celých těch pět let,“ svěřuje se.
Do třetího patra špitálu ji 10. prosince 2019 dotlačil sanitář na invalidním vozíku, o měsíc dříve totiž spadla ze schůdků, když utírala garnýž od prachu. Na traumatologii měla dorazit v 6 hodin a 40 minut a sanitář ji postavil do čekárny tak, že vedle ní zůstala jen úzká cestička směrem k ordinaci.
Střelbu přežila, ale pošlapali ji
Pak na chodbě před čekárnou něco bouchlo, ale to si pomyslela, že jde o petardu. Když zazněla druhá rána, pochopila, že jde o střelnou zbraň, a i když měla nohu v sádře a zlomenou ruku, okamžitě seskočila z vozíku a lehla si za křeslo na zem. Za rychlou reakci vděčila drilu, který zažila v dětství v hodinách branné výchovy, v Sovětském svazu se děti permanentně připravovaly na válku.
Tělo si přikryla bundou a hlavu lékařskými zprávami, protože chtěla ve střelci vyvolat dojem, že už je po smrti. Pak padla třetí, čtvrtá, pátá a šestá rána. „Přímo přede mě padl mladý kluk, kterého jsem předtím pozorovala a představovala si, jak asi prožije Vánoce. Z hlavy mu tekla krev. A otevřené oči se dívaly přímo na mě,“ vypráví. A z pod papírů spatřila i nohy střelce, jeho tepláky a boty. Po šestém výstřelu ztratila vědomí a probrala se až ve chvíli, kdy jí na zraněné končetiny v panice šlapali utíkající pacienti. A její už tak dost vážná zranění se ještě zkomplikovala.
Zdroj: Ivan Motýl
Nižší mzda a bez nároku na invalidní důchod
„Myslela jsem, že mi nabídnou alespoň částečný invalidní důchod. Ale nic. Vždyť s tou zraněnou nohou půjdu na šestou operaci, a pořád to hodně bolí,“ říká Jekatěrina Garbová pět let po střelbě. Lékaři zřejmě usoudili, že když ji živí hra na klavír, poškozená noha jí v práci nepřekáží. „Jenže vedení školy, na které učím, mi snížilo úvazek právě proto, že jsem kvůli těm operacím nohy často na nemocenské.“
Smůla stíhá smůlu. „Sotva teď vyjdu s penězi a menší bude i důchod, který mě čeká příští rok,“ kroutí hlavou nad rozhodnutím vedení Základní umělecké školy v Ostravě-Svinově. Stěžovat si nechce, netouží ani po medializaci anebo fotografii v novinách. „Už stejně nevěřím, že se může něco zlepšit k lepšímu,“ dodá skepticky. A to jen byla ve špatnou chvíli na špatném místě: „Jedno prostě souvisí s druhým. Kdybych 10. prosince nešla na tu kontrolu, tak by mě nepošlapali, nemusela bych na další operace a ve škole by mi zůstal celý úvazek.“
Ani místo na parkování
A na co myslela, když se loni střílelo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy? „Nechce se mi to ani komentovat, protože to nemá cenu. Po střelbě v nemocnici jsem vyjádřila obavy, že tohle se bude opakovat. Že to bude pokračovat, takové věci se ve společnosti stupňují, jak to jednou začne.“ A cítí se dnes ve Fakultní nemocnici Ostrava bezpečně? „Vůbec ne, je to snad ještě horší než před pěti lety. Každý si tam může jít, kam se mu zachce, žádné bezpečnostní rámy a čekárny pořád nikdo nezamyká.“
Bydlí v Ostravě-Zábřehu, a když se večer vrací z výuky v umělecké škole, marně hledá místo na zaparkování. „Šest operací nohy, to je asi pro úředníky málo. Řekli mi, že na parkovací místo pro zdravotně postižené prostě nemám nárok,“ pokračuje. Znovu přitom zopakuje, že si nechce stýskat. To já se ptám na následky střelby z 10. prosince 2019 a ona emotivně odpovídá. „Hlavně jsem ráda, že jsem střelbu přežila,“ zopakuje poněkolikáté Jekatěrina Garbová.
V nesprávný čas na nesprávném místě
V předvečer pátého výročí tragédie se jdu poklonit k pomníku obětem, který stojí před vchodem do fakultní nemocnice. A starší žena, kterou oslovuji, kupodivu také vypráví o špatné chvíli na špatném místě. „Nebudete mi to věřit, ale na 10. prosinec 2019 jsem tu byla objednána na kontrolní vyšetření očí. Ale nebylo mi dobře, tak jsem si brzy ráno řekla, že kontrolu musím odložit,“ říká 83letá Marie Zabloudilová z Kopřivnice. „Kdybych tehdy do Ostravy přijela, kdo ví, jak bych dopadla. Třeba by mě ten šílenec taky zastřelil.“
Jméno vyšinutého střelce, který si několik hodin po sedminásobné vraždě vzal život, v tomto textu nepadlo. „Sice je veřejně známé, proč ale takovému člověku dělat posmrtnou slávu,“ přemítá ředitel ostravské fakultní nemocnice Jiří Havrlant. Bohužel, na památníku před nemocnicí schází i jména sedmi obětí. A ta by veřejnost znát měla, protože by se mohla stát mementem. Sice ti lidé jen byli ve špatný čas na špatném místě, ale jejich příbuzní se i po pěti letech ptají, zda se po nemocnici opravdu musel pohybovat ozbrojený muž s psychickými problémy. A jestli se tomu nedalo nějak zabránit.
Vyjíždím výtahem do třetího poschodí, přesně jako to před pěti lety udělal vrah. Dveře i čekárna traumatologie jsou otevřeny dokořán a uvnitř sedí několik pacientů...
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Střelba jako na FF UK. Rány i zlověstné ticho, experiment dokazoval roli tlumičů
