Vladimír Váchal se severokorejským kapitánem na hranicích s Jižní Koreou. Zdroj: Vladimír Váchal
Jezdit do zemí, které nejsou turisticky příliš známé nebo oblíbené, je pro průvodce a tlumočníka Vladimíra Váchala naprosto běžné. Mezi nejzajímavější destinace, které navštívil, patří Antarktida nebo Korejská lidová demokratická republika. Do totalitní země by se Váchal v budoucnosti ještě rád na čas vrátil, vše ale záleží především na tamním režimu.
KLDR není typickou destinací, kam by jel člověk na dovolenou. Proč jste se tam vydal vy?
Rád jezdím do zemí, do kterých se typicky necestuje, a Severní Korea je toho rozhodně příkladem. Když se naskytla příležitost ji navštívit, tak jsem nezaváhal. Navíc bylo zajímavé vystoupit z mé klasické role průvodce a nechat se po KLDR od někoho provést.
A jak jste tuto návštěvu vnímal z profesního pohledu?
Bylo to velmi specifické. Styl, kterým nás prováděli, byl napůl tradičně asijský. Vše bylo precizně zorganizované, všude se jezdilo jedním autobusem a každá aktivita měla své přesně vyhrazené místo v programu. Pro mě to ale bylo až přehnaně precizní. Rozhodně bych uvítal určitou volnost, například dostat rozchod a podívat se po okolí. Nebo když jsem se zeptal průvodkyně, jestli si mohu jít ven dát zmrzlinu, tak mi odpověděla, že ta je na programu až třetí den zájezdu. Nezažil jsem, že bychom se odklonili od stanoveného harmonogramu, a to ani přes různé žádosti, které jsme jako skupina měli.
Nastala situace, kdy jste cítil pod tlakem režimu?
Moment, kdy jsem se cítil doopravdy nepříjemně, přišel, když jsem viděl reakci na to, že někdo z mé skupiny udělal neúmyslně něco nevhodného. Jedna paní ze skupiny omylem vytrhla nabíječku na mobil i s hotelovou redukcí a vše zabalila do kufru. Při odchodu z hotelu si toho Severokorejci všimli a hodně to řešili. Bylo to velmi nepříjemné, když z atmosféry, kterou se snažili vytvořit ve smyslu ‚Jsme hosté a přátelé‘, najednou na někoho zaútočí a obviní ho z krádeže. Paní to neudělala schválně. Špatně vidí a zkrátka si toho nevšimla. V té chvíli byl jejich přístup profesionálně chladný a člověk najednou viděl tu ruku režimu, která byla natažená a říkala ,tak takhle ne‘.
Bojím se obvinění z protistátní činnosti.
Chtěl byste se tam ještě někdy vrátit?
Rád bych se tam v budoucnosti znovu podíval. Zejména do hlavního města – Pchjongjangu, který mě zaujal, ale mám strach. Mám obavy, že pokud bych se tam vrátil za současného režimu a mé současné publikační a prezentační činnosti, tak bych mohl být obviněn z nějaké protistátní činnosti. Například za to, že si dovoluji něco kritizovat. Otevřeně říkám, že tam mají špatné silnice a investují hromady peněz do výstavby monumentů, ale tam, kde by měly peníze být, tak nejsou. Na přednáškách se snažím všechny země prezentovat jen v tom pěkném světle, ale u KLDR je to dost kontroverzní.
Návštěva země s totalitním režimem není úplně pro každého. Komu byste ji doporučil?Zejména mladým lidem. V dnešní době je problém najít určitou rovnováhu mezi komfortem, blahobytem, správným chováním a pocitem vážit si věcí. Navíc mám pocit, že už má generace se narodila na přelomu společenského blahobytu a je třeba si připomínat, že nám to jaksi spadlo do klína, a tu loterii jsme vyhráli hned na začátku tím, že jsme se narodili v České republice. Pro mě osobně byla návštěva KLDR životním momentem, kdy jsem si uvědomil, čeho si skutečně vážím. V KLDR jsem si uvědomil, jak cenná je svoboda.
Na kolik vás cesta finančně vyšla?
Záleží na tom, zda se zájezd kupuje přímo od severokorejské organizace, nebo přes zprostředkovatele. Přístup se liší v tom, že za vás jiná agentura vyřeší veškeré papíry a jedná za vás se severokorejskou národní cestovní kanceláří. Já jsem zvolil zprostředkovatele, vyplnil papíry, zaplatil zájezd a letenky. Cena za vše se pohybovala kolem 80 tisíc korun. Navíc pro mě, jako průvodce, bylo lákavé vidět fungování organizované cesty v podání někoho jiného. Proto jsem si řekl, že si navíc připlatím asi dvacet tisíc korun a budu členem české skupiny, a to i přesto, že znám jazyky a nemám problém si něco přeložit.
Nejsem typ člověka, který by si procestované země čárkoval.
Jak dlouho se takovému typu cestování věnujete?
Už odmala jsem s rodinou jezdil do ciziny. Převážně jsme ale byli v zemích, které jsou společensky přijatelné, například v USA, Španělsku nebo v Kanadě. V osmnácti jsem se ale poprvé rozhodl jet do Íránu a vystoupit ze společensky komfortní zóny. Chtěl jsem zažívat více, než jen chodit po zemi, která je dostupná. Snažím se cestovat do méně navštěvovaných destinací, abych mohl lidem v rámci přednášek přinášet nový pohled.
Kolik už jste stihl za těch deset let navštívit zemí?
S přesností to nedokážu říct, ale je to kolem devadesáti, s tím, že v řadě z nich jsem byl už několikrát. Nejsem typ člověka, který si navštívené země pouze čárkuje. Chci si ji procestovat, lépe poznat, vracet se tam a vidět místa, která třeba nebyla po čas mé dřívější návštěvy přístupná. Mým cílem je vidět celý svět, ale nehraji si na počty. Kdybych si ale mohl kupovat čas a zdraví, tak bych za nic jiného neutrácel.
Cestujete do zemí, které jsou často velmi nebezpečné, například Írán nebo Súdán. Dostal jste se někdy do situace, kdy jste měl doopravdy strach o svůj život?
Milionkrát. Člověk, který si vybírá tyto destinace, musí počítat s tím, že přijdou náročné momenty. Nejblíž smrti jsem ale byl ve chvíli, kdy jsem se spolu s dvěma přáteli pokoušel o přejezd pouště skrze 120 kilometrů dlouhou trasu. Nejednalo se o zónu, kam by lidská noha nevkročila, tato trasa se v extrémní turistice často přejížděla. Jenže jsme zapadli na půli cesty, docházel nám benzín, a i přesto, že jsme na cestu byli perfektně připraveni, tak nás příroda porazila. Shodou okolností nám fungoval pouze jeden telefon ze tří, a ten měl navíc slabý signál, který neustále mizel. Naštěstí jsme si nakonec zvládli zavolat pomoc skrze ambasádu. Když jsme později koukali na GPS lokaci, tak kolem nás v dosahu 45 kilometrů nebylo nic jiného než písek.
Miluji létání zpět do Prahy.
Kvůli cestám jste často mimo Česko. Nechybí vám domov?
V poslední době mi nesmírně chybí Česká republika a chci tady být co nejvíce. V minulosti se mi stalo, že jsem za jeden rok měl napočítaných sto letů. Létám rád, ale jsou momenty, kdy se do odletu musím nutit. Spokojený z návštěvy země bývám až den po příletu, kdy mi naplno dojde, že začíná nové dobrodružství. I přesto se ale nejvíce těším na cestu domů. Miluji létání do Prahy, to je doopravdy nejkrásnější pocit. Navíc mám rád, když je okolo mě někdo, kdo mluví česky.
Takže jezdíte spíš s někým?
Nemám problém někam odjet sám, ale hrozně mi pak po večerech chybí čeština a někdo, s kým bych si mohl promluvit o svých zážitcích česky, nebo alespoň persky. Je to proto, že se nedokážu nikde pořádně uvolnit, když si nemám s kým česky popovídat. Sice si mohu sednout někam do baru a promluvit si se Španělem nebo Angličanem, ale nebude to uvolněný rozhovor, u kterého bych si mohl zanadávat na problémy, které se mi staly, protože mě ten člověk nepochopí. Chybí jim zkrátka ta česká nátura, šprým a znalosti nás, Čechů, které mám nesmírně rád.
Jak zvládáte všechny své cesty ufinancovat?
Cestování je pro mě nejen koníčkem, ale i prací. Řadu cest podnikám jako pracovní. Jsem živnostník, takže provádím, tlumočím do perštiny, maluji obrazy a dělám v Česku přednášky. Je pravda, že se jedná o takový nekonečný koloběh. Co vydělám, tak vrazím zpátky. Občas se mi ale podaří našetřit na unikátní cesty, jako byla KLDR nebo Antarktida minulý rok. Rád bych se ale časem chtěl přeorientovat především na přednášky a malbu. Přestože mám pocit, že mi průvodcování jde a baví mě, tak si říkám, že v nejlepším se má občas přestat. Tím pádem pro mě bude cestování pouze tím koníčkem, ne i prací.
Text je součástí mediálního projektu Generace 20 studentek a studentů Vyšší odborné školy publicistiky ve spolupráci s CNN Prima News.
