Juliane Koepckeová jako jediná přežila havárii letadla na Štědrý den 1971. Zdroj: Profimedia.cz
Každý má nějaké Vánoce, na které nikdy nezapomene. Pro Němku Juliane Koepckeovou je to Štědrý den 1971, během kterého jako jediná přežila děsivou havárii letadla v peruánském pralese. Na rozdíl od své matky nepřišla o život ani při pádu stroje z výšky tří kilometrů, ani při cestě divočinou plnou krokodýlů a hadů.
Už je to téměř půl století stará historie, sedmašedesátiletá blonďatá zooložka Juliane však o této dávné události pořád mluví s bolestí v hlase. V den, kdy jsou lidé obvykle obdarováváni, hodně ztratila. Vzhledem k okolnostem bylo velmi pravděpodobné, že na Štědrý den 1971 přijde i o to nejcennější – o vlastní život. Nestalo se, zachránil ji zázrak.
Bylo jí tenkrát sedmnáct, když v Limě spolu se svou maminkou nastupovala do letadla typu L-188A Electra. Nad Jižní Amerikou se zrovna proháněla hřmící bouřka, na start musely kvůli ní čekat nekonečných sedm hodin. Dost je to rozladilo, už se viděly u Julianina tatínka ve městě Pucallpa.
Stroj se nakonec navzdory bídným povětrnostním podmínkám přece jen vznesl, po dvaceti minutách se však dostal do silných turbulencí. Mezi sedadly létaly kufry, zabalené vánoční dárky a cukrovinky. Letadlo zasáhnul blesk. S maminkou se držely za ruce, nedokázaly vydat ani hlásku. Ostatní cestující plakali a křičeli. Pak si Juliane všimla, že jeden z motorů hoří.
„Maminka mi řekla: To je konec. Je po všem,“ vzpomínala s odstupem pro BBC. „Šlo o poslední slova, která jsem od ní slyšela.“
Celokovový dolnoplošník se tři kilometry nad povrchem zhoupnul a obrátil k zemi. Nebylo mu pomoci. Při volném pádu se rozlomil na několik částí, Juliane Koepckeová se v sedačce ocitla úplně mimo letadlo.
Juliane Koepckeová se několik let po havárii odvážila k letu do Evropy, kam se natrvalo přestěhovala. Zdroj: Profimedia.cz
„V uších mi svištěl vítr, obrovskou rychlostí jsem se řítila k zelené klenbě džungle. Cítila jsem nepopsatelnou samotu,“ tvrdila. „Pak jsem ztratila vědomí. Z nárazu si nepamatuji vůbec nic. Když jsem se druhý den probrala, teprve mi to došlo: Přežila jsem leteckou katastrofu.“
Volala bezmocně svou matku, odpovědí jí byl jen lomoz pralesa. Dívka, která jen den před tím tancovala na bále na konci školního roku, utrpěla při havárii vážný otřes mozku, měla hlubokou řeznou ránu na lýtku, zlomenou klíční kost a oteklé oko.
„Vypadala jsem jako zombie,“ povzdechla si s odstupem pro BBC.
Trvalo jí další den, než se znovu dokázala postavit na nohy. Jen kousek od sebe našla tři těla dalších cestujících – spálené ostatky byly připoutané k sedačkám, nejevily známky života. Ani Juliane ještě neměla vyhráno, jiný by se v nepřehledné džungli snadno ztratil. Od rodičů-zoologů však naštěstí dobře věděla, jak se v pralese zorientovat.
Ani tak to pro ni nebylo snadné. Měla jen lehké šatičky; v noci jí byla zima, během dne neustále mokla. Hladověla. Krátkozraká žena navíc ztratila brýle, cestu před sebou raději opatrně ohmatávala jedním nalezeným sandálem.
„Tamní hadi mají dokonalou kamufláž, vypadají jako suché listy. Měla jsem štěstí, že jsem na nějakého nenarazila,“ řekla.
Nejdřív dokráčela k potoku, potom k řece. Když po deseti dnech narazila na loďku s rybáři, měla dojem, že musí jít o halucinaci. Lidské hlasy jí zněly jako řeč andělů.
„Rybáři úplně ztuhli, jakmile mě spatřili. Asi mě považovali za místní vodní bohyni, o níž se traduje, že je napůl delfín, napůl žena,“ vyprávěla.
Nakonec se spolu dohodli, muži ji na svém plavidle doprovodili zpět do civilizace. Už druhý den se setkala s otcem. Dlouho se jen objímali, nebyli schopni slova. Mysleli na Julianinu matku.
Později se zjistilo, že i ona toho chmurného Štědrého dne havárii přežila. Měla ale natolik vážná zranění, že po několika nocích strávených v džungli přece jen zemřela.
„Děsí mě představa, jak hrozné asi musely být poslední dny jejího života,“ svěřila se Juliane Koepckeová.
Na místo havárie se vrátila v roce 1988. To už byla přední odbornicí na tropické netopýry pracující ve Státní zoologické sbírce v Mnichově. Její rodiče, kteří po druhé světové válce přišli z Evropy pracovat na peruánskou výzkumnou stanici Panguana, by na ni jistě byli hrdí – před pár měsíci obdržela Kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.
