Požár v Českém Švýcarsku
Málokde na světě se člověk může pohybovat po lese tak volně jako právě v Česku. V souvislosti s rozsáhlými požáry u Hřenska by mohlo dojít k zpřísnění. Tamní katastrofu podle všeho zavinil lidský faktor. Nehrozí tedy, že si v časech klimatických změn budeme muset při výletech zvyknout na větší restrikce, které doporučují někteří lesničtí experti? Smířil by se národ houbařů s tím, pokud by přibylo přírodních zákoutí, kam se zkrátka nesmí? Nezavedou se kvůli omezení počtu lidí v lese houbařské průkazy podobné těm rybářským?
To máme místo výletu do přírody chodit po městě?
Už nám zase chtějí něco zakazovat?
Jak k tomu přijdou lidi, kteří nejsou žháři?
I takhle reagovali čeští uživatelé internetu na to, když se v souvislosti s rozsáhlými požáry u Hřenska začalo spekulovat o možnosti dočasného zákazu vstupu do lesů v celém Ústeckém kraji. Pomiňme teď smysluplnost podobně plošného opatření. Zajímavá je totiž i naše zjevná představa, že na procházku do lesa máme nezpochybnitelné právo. Že les je přece všech. Odjakživa. Za všech okolností.
Jenže ono to tak úplně není.
Za katastrofu v Českém Švýcarsku může podle všeho lidský faktor. Proto bychom se neměli divit, pokud ohnivé inferno výhledově přepíše pravidla pro to, co v českých lesích můžeme a nemůžeme.
„Je na místě, abychom tuhle debatu otevřeli,“ připouští lesnický expert Aleš Erber z České zemědělské univerzity. „Vždyť momentálně je to třeba tak, že u nás lze za nepovolené zakládání ohňů udělit pokutu jen do výše pěti tisíc korun. Když vezmeme v potaz klimatické změny, je podobná částka směšná.“
Hrozit holí nestačí
Nejde navíc jen o čím dál častější a tíživější sucha. Původce obřího požáru v Českém Švýcarsku je dosud neznámý, plameny se však pravděpodobně rozšířily z Malinového dolu, oblíbeného místa pro mejdany mladých. Pokud tam jiskra skutečně přeskočila z odhozené flamendrovy cigarety nebo z ilegálně založeného táboráku, nejednalo by se o výjimečný exces. V Českém Švýcarsku hořelo za poslední roky už poněkolikáté, i mluvčí tamního národního parku Tomáš Salov potvrzuje, že za 90 procenty těchto požárů stál člověk a jeho nezodpovědnost.
Kdy může být omezen vstup do lesa
Z důvodu ochrany lesa nebo v zájmu zdraví a bezpečnosti občanů, rozhodnutím orgánu státní správy lesů, nařízením obce s rozšířenou působností. Takové omezení je vždy dočasné a krátkodobé povahy, může k němu dojít nejvýše na dobu tří měsíců, lze ji však prodloužit stejným postupem; znovu nejvýše o tři měsíce. Vstup do lesa nebo jeho části může být omezen z důvodu ochrany přírody, z rozhodnutí orgánu ochrany přírody, pokud se les nachází na území národního parku, národní přírodní rezervace, národní přírodní památky nebo v první zóně chráněné krajinné oblasti a hrozí jeho poškozování, zejména nadměrnou návštěvností. Zákaz nebo omezení vstupu musí orgán ochrany přírody projednat s dotčenými obcemi, následně musí zabezpečit jejich řádné vyznačení na všech přístupových cestách a vhodným způsobem také na jiných místech v terénu.
„Lidé si teď v lese obecně dovolí víc než dříve,“ souhlasí Erber. „Kvůli covidu jich v přírodě přibylo. Na jedné straně je to dobře, na druhé to přináší problémy. A nemusí jít jen o požáry. Mnozí by si totiž předně měli uvědomit, že v lese nejsou sami. Vůbec nepočítají se zvěří. Hodně se nám například zvýšilo procento nočních běžců, kteří nevyužívají lesní cesty, pohybují se porostem. Sedíte na posedu, najednou se z křoví dostaví běžec a nikoliv divočák. Někdy jde opravdu o život. A zvířata už nemají od člověka klid vůbec nikdy.“
Podle něj by pomohlo, pokud by se zvýšily kompetence i počty lesní stráže a strážců ochrany přírody v národních parcích. Ti první jsou něčím na způsob rybářské stráže, za dost vypovídající však lze považovat, že jste o nich na rozdíl od „vodních“ hlídačů velmi pravděpodobně nikdy neslyšeli.
Lesní strážci mohou pachatele nepravostí v říši mechu a kapradí legitimovat, předat policii. Problém je, že tím to končí. K samotnému pokutování výtečníka, případně přímo k jeho vykázání z lesa nemají pravomoc.
„Lesní stráž může tak akorát hrozit holí, ale běda jí, kdyby opravdu praštila… Nemůže nic. Nanejvýš domluvit,“ potvrzuje Aleš Vít z České mykologické společnosti. „Na někoho, kdo se chová nepatřičně, sice zavolá policii, té ale kolikrát nezbývá nic jiného než se spokojit s pokutováním hříšníka za špatné parkování u lesa.“
Ministerstvo zpřísnění neplánuje
Ministerstvo zemědělství má zjevně jiný názor. Alespoň prozatím. Na dotaz CNN Prima NEWS odpovědělo, že v nejbližší budoucnosti neuvažuje ani o zpřísnění podmínek pohybu veřejnosti v českých lesích, ani o změnách spjatých s lesní stráží. A to bez ohledu na to, co se stalo v Českém Švýcarsku.
„Jde-li o omezení nebo zákaz vstupu do lesů, státní správa lesů jedná zpravidla na podnět vlastníků lesů, kteří mají nejlepší přehled o riziku vzniku lesních požárů v daném místě. Shledá-li státní správa lesů podnět důvodným, omezí nebo zakáže vstup do lesů na nezbytné ploše a na nezbytnou dobu. Tento postup je dlouhodobě osvědčený. Je třeba dodat, že riziko vzniku lesního požáru se nedá zcela vyloučit ani při nařízeném omezení nebo zákazu vstupu do lesů,“ stojí ve vyjádření ministerstva.
Je třeba dodat, že riziko vzniku lesního požáru se nedá zcela vyloučit ani při nařízeném omezení nebo zákazu vstupu do lesů
„Pravomoci lesní stráže pak byly k 1. lednu 2022 významně posíleny, a to například o pravomoc pořizovat audiovizuální záznamy při výkonu činnosti lesní stráže. Vzhledem k tomu, že od tohoto rozšíření pravomocí neuběhla dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení, ministerstvo zemědělství v tuto chvíli o další změně neuvažuje.“
Erber přesto trvá na tom, že změny by přijít měly.
Podle něj právě teď nazrál správný čas k novelizaci lesního zákona.
Do lesa chodí od covidových časů mnohem více Čechů. Zdroj: pixabay.com
„V obdobích extrémního sucha, větru, veder a tropických nocí by měly být zvýšené pokuty za rozdělávání ohňů či odhození nedopalku,“ míní expert z Fakulty lesnické a dřevařské. „Státní správa by měla lépe pracovat s dobře přístupnými daty o suchu a požárních rizicích. A – ano, měla by taky být pružnější v dočasném omezování vstupu do lesů.“
Buzerace ekoteroristů?
Jde o překvapivě citlivé téma. Když pracovníci CHKO Jeseníky před pár týdny obehnali vrchol Králického Sněžníku provizorní sítí, aby podobně jako jejich kolegové na Sněžce ochránili vzácné horské rostliny před udupáním od turistů, od některých Čechů to schytali.
„Buzerace ekoteroristů!“ hřímal příspěvek v diskuzi pod článkem.
Jenže Češi si ve skutečnosti nemůžou stěžovat.
Málokde na světě jsou přírodní krásy tak dostupné jako právě zde.
Jistě, Česko se pyšní čtyřmi národními parky (Krkonošský národní, Podyjí, Šumava, České Švýcarsko), v jejichž 1. zóně se mimo jiné nesmí vstupovat mimo vyznačené cesty, tábořit a rozdělávat ohně mimo místa k tomu vyhrazená. V republice existuje dokonce i rezervace chráněných hub – pod staletými duby na hrázi jihočeského rybníka Luční rostou hřiby moravské, rudonachové a žlutonachové, rubínové či medotrpké, na něž si musíte nechat zajít chuť; sankce za porušení zákazu se pohybují od pěti tisíc (za nedovolený zásah do vývoje chráněných druhů) až po milion korun (za přímé či nepřímé zničení chráněného jedince). Ovšem jinak jsme pro každého vandrujícího milovníka přírody zemí zaslíbenou.
Turisté se na Králickém Sněžníku musí smířit s ploty, které chrání vzácné horské rostliny. Zdroj: ČTK/Fotobanka ČTK/Ramík Drahoslav
A o lese to platí především.
Právo na volný vstup do něj je zde deklarován už od Marie Terezie, aktuální právní úpravou je zajištěna i výsada sbírat lesní plody či na zem spadlou suchou klest pro vlastní potřebu. Přístupnosti hvozdů nahrává fakt, že přibližně 70 procent z nich je státních. Až na výjimky typu lesních školek, obor a farmových chovů zvěře je zakázáno les oplocovat.
V jiných zemích by se autor příspěvku o ekoteroristech nestačil divit. Třeba v Anglii či v Irsku jsou lesy většinově soukromé, proto je zákaz vstupu naprosto samozřejmý. I v Polsku může soukromý vlastník volný přístup do lesa zcela vyloučit, a to bez nutnosti úředního schválení. V Nizozemsku je za pytláctví považován i sběr lesních hub, hrozí za něj měsíc vězení. V Rakousku je zase možné vypravit se za hřiby jen ve vymezeném čase (v létě od sedmi do devatenácti hodin, od října od sedmi do sedmnácti), ve Švýcarsku si do košíku můžete denně položit maximálně kilogram kloboukovitých krasavců. V některých italských regionech se k oprávnění sbírat houby vydávají zvláštní povolenky, za něž je potřeba zaplatit.
Průkaz od hraběte
Zní to nepředstavitelně, podobná praxe přitom kdysi fungovala i na našem území. Mykolog Aleš Vít si v počítači uchovává průkazní lístek ku sbírání hub z roku 1916, vystavený jistému Klementu Lukášovi z Bakova Vrchním lesním úřadem hraběte Waldsteina v Bělé pod Bezdězem. Na vybledlé legitimaci stojí, že „sbírati houby se dovoluje pouze ve všední dny od 6 hodin ráno do 3 hodin odpoledne, v neděli a ve svátek se sbírati zapovídá“. Výslovně se zakazoval též vstup do „kultur a huštin“.
Průkazka z roku 1916, která držitele opravňuje sbírat houby. Zdroj: Archiv Aleše Víta
„Souvisí to s tehdejší vlastnickou strukturou českých lesů. V soukromých či církevních rukou byly z velké části i za první republiky. A jelikož některým vlastníkům na jejich lesech skutečně záleželo, vstup do něj regulovali,“ popisuje Vít.
S lesníkem Erberem se oba shodnou, že zavádění zpoplatněných houbařských průkazů už dnes nehrozí ani v nejušlechtilejším zájmu o ochranu přírody. Nic na tom nezmění fakt, že čistě z ekonomického hlediska by šlo o logický krok – podle údajů České zemědělské univerzity se houby sbírají v 83,5 procenta tuzemských domácností, ročně se z lesa v košících odnese kolem 22 tisíců tun. Státnímu rozpočtu tedy kvůli houbám a dalším lesním plodům uteče 7-10 miliard korun ročně.
„Z houbaření se v Česku stal svatý grál, jen si zkuste na něj sáhnout!“ říká Vít se smíchem. „Ona by to byla do značné míry stejně i otázka vymahatelnosti. Nabízí se srovnání případných houbařských průkazů s běžně fungujícími rybářskými povoleními. Jenže řeky jsou na pevném místě, mají jen dva břehy. Strážcům se lépe hlídají. Houby? Copak si vážně myslíte, že by policajti kvůli nim lítali po lese?“
To nehrozí, pochopitelně.
Proti tomu, aby se neopakovaly hrůzy Českého Švýcarska, jsme se ve 21. století zjevně rozhodli bojovat jinak. Zda by to však přišlo rozumné Vrchnímu lesnímu úřadu hraběte Waldsteina, o tom lze s úspěchem pochybovat.
