Zázraky zvířat a lidí: Netopýří muž hraje basket, ptáci slyší bouřku pár dnů dopředu

Jakou schopnost vnímání zvířatům nejvíc závidíte?
V mém věku už skoro všechno… Jelikož mám ale od dětství brýle, ze všeho nejvíc bych bral zrak dravců. Vezměte si třeba poštolku – letící vážku vidí na vzdálenost 800 metrů!

Jak je to možné?
Má k tomu uzpůsobené oko. My zaostřujeme přes žlutou skvrnu na sítnici, kde máme světločivné buňky pěkně namačkané na sebe. U poštolky to je ještě daleko nahuštěnější. Jazykem dneška: Má mnohem víc pixelů. Zatímco naše žlutá skvrna je kruhovitá, u dravců vypadá spíš podlouhle. Lidé proto vidí zaostřeně jen určitý kruhovitý výsek, dravec celý horizont. Proto když sokol hledá holuba, nevidí ho jen tam, kam upírá zrak. Spatří ho velmi ostře i tehdy, pokud je trochu stranou. Dravčí oko je ve srovnání s naším obrovské. Což samo o sobě nestačí – třeba pštros má oko větší než mozek. Je to ale jen kvůli tomu, že jeho mozek je opravdu malý. Pro nás lidi je zrak každopádně velmi důležitý smysl, vnímáme jím až devadesát procent všech informací.

Tolik?
Ano, i proto by se mi hodilo mít ho lepší. Existují mnohé zvířecí smysly, které člověk buď postrádá zcela, nebo jimi disponuje jen omezeně. Jen nevím, zda bych si s nimi poradil. Asi by bylo zajímavé vnímat jako žraloci elektrické pole, není mi však úplně jasné, k čemu by mi to bylo. To ostrý zrak dravých ptáků by byl prima. Taky vidí prostorově, k tomu však navíc ještě i barevněji než my – na rozdíl od nás rozlišují i ultrafialové záření.

Jakto, že je svět pro některá zvířata barevnější?
Z nějakého důvodu to potřebují, takže jim to příroda nadělila. Třeba sýkoru modřinku známe podle její modré čepičky. Ona sama se ovšem vnímá v ultrafialovém světle, na první pohled je tedy pro ni zřejmý i rozdíl mezi čepičkou u samečka a samičky. Ultrafialové světlo vidí i včely, pro které mají květy úplně jinou barvu než pro nás. Dlouho nebylo jasné, proč se jim líbí i červené a žluté květy, když je jejich oko citlivé na modrou, ultrafialovou. Nakonec se to vysvětlilo. Když rozkvetou krásně žluté orseje, včely si je najdou, jelikož lístky květu na sobě mají nepatrné výstupky, které světlo rozptylují tak, až se generuje ultrafialové záření. Pro včelu je tedy květ atraktivní ne proto, že by byl žlutý, ale jelikož na něm vidí svou oblíbenou modrou barvu. To je přece úžasné! My lidé s oblibou pozorujeme svět kolem sebe, označujeme jej za krásný. Rozliční živočichové jej ovšem mohou vnímat úplně jinak. A to i ti, které máme doma.

Teď myslíte psy?
Třeba. Jak už jsem řekl – pro nás je vůdčím smyslem zrak. Když koukáme na film se špatně namluveným dabingem, tak přestože slyšíme krásnou češtinu, vadí nám, jak herec klape pusou jinak, než slyšíme. Jakmile se tedy dostává do rozporu zrak se sluchem, preferujeme to první. Dostaňte do podobné situace psa. Postavte před něj rozpor mezi tím, co cítí, a tím, co vidí. Dá přednost nosu. Pokud ráno přijdete do koupelny, podíváte se do zrcadla a na čele uvidíte červenou tečku, začnete se tam okamžitě drbat. Podivovat se, kde se ta tečka vzala. Jde o důkaz, že si jako lidé uvědomujeme sami sebe; umí to třeba i delfín, šimpanz, slon, podle nedávných výzkumů též kůň.

Pes ne?
Ne. Pokud půjde kolem zrcadla a uvidí v něm svůj odraz, bude si myslet, že jde o jiného psa. Zavrčí. A jakmile zjistí, že je ten druhý neškodný, přestane si jej všímat. Tečka na čele ho nebude zajímat ani v nejmenším. Vůbec přitom není hloupý; taky si sám sebe uvědomuje, jen to dělá čichově. Dejte mu očuchat jeho moč, do níž přimícháte cosi cizího – bude to pro něj ekvivalentem naší tečky na čele. Zmate ho to: „Jsem to já? Nejsem to já?“ Je přece úžasné uvědomit si, že způsoby vnímání světa jsou neuvěřitelně pestré. Jak to máme zařízeno my lidé je fajn; můžeme si vychutnávat operu, kochat se obrazy v galeriích. Zvířata však svět vnímají jinak. A taky to musí být nádherné.

Jsou zvířata, nad jejichž způsoby vnímání zůstává rozum stát?
Bezesporu. Úžasná mi připadá třeba schopnost vnitřního kompasu.

Tu mají ptáci?
Nejen oni. Zdá se, že to funguje díky molekulám zvaným kryptochromy, které se nacházejí v oční sítnici živočichů. V nich jsou dva elektrony, točící se buď souhlasně na jednu stranu, nebo každý opačně. Fungování kryptochromu záleží na tom, zda se tyto elektrony točí stejně, nebo proti sobě. Točení těchto elektronů přitom ovlivňuje právě magnetické pole. Je zajímavé, jaký zmatek s takovým kvantovým kompasem nadělá vysílání radiových stanic s frekvenční modulací. Zjistilo se to nedávno v Německu, když tam tenhle vnitřní kompas zkoumali u červenek. Tihle drobní ptáci na podzim vědí, že mají táhnout na jih. Jenže se stalo, že Němci museli svou pozorovací stanici přestěhovat z klidného podhůří Alp do Mnichova. A v rušném velkoměstě červenkám najednou jejich jindy spolehlivý magnetický kompas přestal fungovat. V Mnichově zkrátka vysílá spousta rozhlasových stanic na frekvenčních modulacích – červenky svůj kompas sice měly i nadále, byl ale tak intenzivně rušený, že se nemohly orientovat, chytly se zase až za městem.

Co o tomhle vnitřním kompasu u zvířat ještě víme?
Třeba že na jeho výzkumu mají velkou zásluhu čeští vědci. Hynek Burda, Jaroslav Červený a Vlastimil Hart si kvůli tomu ze začátku užili dost posměchu. Hlavně za tvrzení, že když jsou zvířata v naprostém klidu na pastvě, staví se podle magnetického pole severojižním směrem. Kritici se smáli. Prý: K čemu by to těm zvířatům asi bylo?

A k čemu?
Existuje docela elegantní vysvětlení. Představte si, že máte stádo pasoucích se srn. Je náhodně uspořádané. Najednou se však objeví vlčí smečka a srny musí začít prchat. Pokud by byly na louce naskládané různě, každá vyrazí přímo za nosem – budou se navzájem srážet, klopýtat o sebe. Prostě dělat přesně to, co vlci potřebují. Mít v tom pořádek se tedy srnám vyplatí. Jeden ze zmíněných vědců, Vlasta Hart, si něco podobného ověřil i ve Finsku u kachen přistávajících na hladině jezera. Měl u sebe elektronickou buzolu, tak si je změřil. A zjistil, že přistávají severojižním směrem. Jistě, jakmile fouká, kachny přistávají proti větru, protože je brzdí a mají díky němu měkčí přistání na hladině. Pokud je však bezvětří a přistávají v hejnu, tak každý pták nemůže přistávat, jak ho napadne; docházelo by ke kolizím. I v tom je tedy pravidlo – zjevně přistávají podle magnetického pole.

Má v sobě takový vnitřní kompas i člověk?
Tím se zabýval americký fyzik Joe Kirschvink. Z jeho experimentů vychází, že ho asi v nějaké podobě máme, jen už ho v éře GPS nikdo nepoužívá. Důkazem mohou být grónští Eskymáci žijící v opravdu drsné přírodě – vůbec neznají slovo zabloudit. Vždycky vědí, kde jsou. Může se jim stát, že je proud odnese na širé moře a už nedokáží doveslovat zpátky. Ale jinak se na zasněžených pláních, kde my, zhýčkaní Středoevropané, uvidíme nanejvýš jen sem tam nějaký hrbolek, nikdy neztratí. Umí se orientovat podle tvaru sněžných závějí a dalších ukazatelů. Musí k tomu mít něco v sobě. Stejně jako amazonští indiáni. Ti prý vždycky vědí, kde je sever. To znamenaná, že mají v krajině nějaký systém, jehož středobodem není člověk. My když si někam stoupneme, všechno vztahujeme k sobě. Oni vnímají krajinu. Lidé jsou do ní podle jejich pohledu jen vsazení a nějak natočení. Umí to vnímat. Fascinující byly i výkony dávných Polynésanů, kteří na svých kánoích pluli stovky a stovky kilometrů oceánem z jednoho souostroví na druhé. Orientovat se mohli leda podle hvězd, ptáků, mořských proudů, slunce. A stejně se neztratili. To všechno jsou důkazy, že jsme svůj vnitřní kompas dříve též měli, jen jsme ho prošustrovali.

Je běžné, že živočich nějaký smysl ztratí, pokud ho nevyužívá?
Rozhodně, jelikož takový smysl najednou představuje zátěž. Příkladem jsou jeskynní ryby. Jsou slepé – žijí ve tmě, takže nepotřebují vidět, rozpoznávat barvy. Nebo: Na ostrově Okarito u Nového Zélandu žije pták kivi okaritský – má poškozený zrak, často je docela slepý, vůbec mu to však nevadí. Na Okaritu nemá žádné přirozené nepřátele, před nimiž by se musel schovávat. Jde o nočního ptáka, chodí potmě, potravu hledá zobákem díky vynikajícímu hmatu. Pomůže si i znamenitým čichem. Vůbec tedy nestrádá. Dost možná jsme právě teď svědky procesu, při němž se kiviové svého nepotřebného zraku zbavují. A má to své důvody: Jakmile nemusíte živit činnost očí, uvolníte určitou mozkovou kapacitu. Což známe i od lidí.

Jak to myslíte?
O nevidomých se přece říká, že mají vynikající hmat. Ale oni ho ve skutečnosti nemají lepší než my. Jsou jen schopni zpracovávat spoustu vjemů jinak nepoužívanými zrakovými centry. Jistému americkému slepci Danielu Kishovi se říká lidský netopýr, orientuje se totiž výhradně echolokací. Zvláštně mlaská, díky tomu si hned vyhodnotí, jak a od čeho se ty zvuky odráží, a dokáže se proto perfektně zorientovat. Podobně jako delfín, který díky vysílání zvuků a následnému zachycování jejich odrazu dokáže najít ping-pongový míček na vzdálenost dvacet metrů.

Delfínovi to věřím. Ale mlaskajícímu člověku?
Neuvěřitelné, že? S Kishem udělali zajímavý pokus: Šel po chodníku, vyluzoval své mlaskání, vědci ho při tom nahrávali na stereomagneťák. Vzápětí mu z nahrávky pouštěli různé pasáže, a jemu se vždy přesně vybavilo, odkud to je. Klobouk dolů. Kish má svůj smysl tak propracovaný, že je schopen jezdit kolem domu na kole. S kamarády dokonce hraje basket!

Jak, proboha?
Pamatuje si, kde je koš. A svým mlaskáním se v prostoru dokonale zorientuje. Kdyby odražené zvuky zpracovával sluchovými centry v mozku, nerozlišil by je. Když to ale promítne do zrakového mozku, tak to jde. Některé věci zvládne dokonce ještě líp než samotní netopýři. Netopýr má někdy problém rozeznat, jestli je něco velké v dálce, nebo malé blízko. Kish ovšem tvrdí, že věci bližší odliší tím, že na jejich povrchu rozpozná více detailů.

Vůbec si to neodkážu představit.
Jen to potvrzuje, že o lidských a zvířecích smyslech ještě hodně nevíme. Třeba právě echolokace netopýrů – buďme rádi, že tyhle zvuky neslyšíme, protože jsou jak ultrazvukový řev. Některé malé děti, které ještě nemají zkažený sluch, jej registrují jako slabé cinkání. Pokud bychom ho slyšeli jako netopýři, bezpochyby bychom trpěli. Síla netopýřího zvuku je nad hranicí toho, co lidský sluch vnímá jako bolest. Přitom známe i větší křiklouny, například kytovci narvalové vydávají echolokační zvuky o síle 200 decibelů. To jsou rozhodně schopnosti, které berou dech. Stejně jako v případě můry jménem zavíječ voskový, která dokáže vnímat zvuky o frekvenci 300 tisíc Hz, přestože lidský limit je proti ní až směšný – 20 tisíc Hz. Paradoxní je, že zrovna u téhle můry dosud vůbec netušíme, k čemu to má.

Superschopnosti má více zvířat. Ve své nové knize třeba píšete, že někteří ptáci slyší bouřku několik dnů dopředu. Jak je to možné?
Vědci to před časem zjistili při sledování tahu ptáků zlatohlávků. Připnuli jim na tělo malý senzor, který snímal GPS souřadnice. Zlatohlávci odlétli na jih. Po jejich návratu z nich vědci přístroj sundali a z dat vyčetli, že ptáci na jaře v jeden moment zničehonic zařadili zpátečku, prchali z amerického Středozápadu na druhou stranu než obvykle, běžným směrem se vydali až následně, napodruhé. Zkoumalo se proč. A vědci vykoumali, že pár dnů poté se místy, kam zlatohlávci původně mířili, prohnaly hurikány s obrovskými ztrátami na životech. Mělo to nějakou souvislost? Velmi pravděpodobně ano. Když fronta postupuje, patří k ní určitý rachot. Z hlediska ptáků je důležitý infrazvuk – nízké, velmi hluboké zvuky, které my neslyšíme. Bouřkovou frontu dokáží předběhnout i o několik dnů. Ptáci, kteří tyhle velmi nízké zvuky zvěstující živelní pohromu zaregistrovali, raději rychle zdrhli. Něco takového přitom dělají zřejmě jen velmi výjimečně – podobný úprk tam a zpátky představuje ohromnou energetickou zátěž. Vyčerpají se. Riskují, že pokud se vůbec vrátí, budou mít při odchovávání mláďat obrovský problém. Pořád je to ovšem jistější než čelit hurikánu.

Dokáží některá zvířata podobně dopředu vycítit zemětřesení, jak se spekuluje?
Zkoumá se to. V Itálii však nedávno vyšla studie, která to tak úplně nepotvrdila. I při zemětřesení vznikají infrazvuky, mohou jej též provázet úniky různých plynů typu radonu, případně mikrootřesy, které lidé nepociťují. Spolehlivě však tuhle domněnku zatím potvrdit nelze. Pokud byste bydlel někde na úpatí Vesuvu, pak bych vám vepře ve chlívku jako spolehlivý indikátor erupce sopky nedoporučoval. Je to ale složité – věda není zařízena na dokazování, že něco neexistuje. Když něco najdeme, tak jsme schopni konstatovat: „Ano, něco jsme našli.“ Ale obráceně? Že jsme cosi nenašli ještě neznamená, že to tam není. Kolega Jaroslav Flegr to glosuje skvělým způsobem: „Sto neúspěšných výprav na Petřín není důkazem toho, že tam nežije hejkal. Ale první výprava, která na Petříně hejkala chytí, odebere mu krev, nasekvenuje jeho DNA a popíše to v časopise Nature, ta o jeho existenci na tomhle kopci dodá stoprocentní důkaz.“ Směrem k vaší otázce to může být podobné. I v případě zemětřesení všechno odvozujeme čistě z chování zvířat. Co když však ten živočich přicházející pohromu cítí, jen nemá potřebu někam pobíhat, prchat? Ani to nemůžeme vyloučit.

Četl jsem, že někteří psi jsou schopni poznat člověka nakaženého covidem. Mohu tomu věřit?
Nevylučoval bych to, byť existují i odmítavá stanoviska. Jsou známé ověřené případy, kdy měl muž rakovinu močového měchýře. A když močil, jeho pes vyl. Zvíře z moči cítilo změnu. Chlapík si to nějak dal dohromady, okamžitě zamířil na vyšetření. Nemoc se podchytila včas, takže mohl za záchranu života děkovat svému psovi. Taky se dělaly pokusy, kdy psovi dávali do moči příměs moči od jiného hafana, který měl nádor. Jakmile ji zkoumaný pes ve svém vzorku vycítil, vykazoval známky znepokojení. Takže – nemůžeme to potvrdit na sto procent, ale skutečně se zdá, že psi podobně chorobné stavy vycítí. Ono se to ostatně říká i o lidech, že dokážeme o druhých vycítit, že jsou nemocní.

Vážně?
Ano, podle všeho by mělo existovat něco jako pach nemoci. I náš druh by měl vnímat, že člověk s nemocí má změněný tělesný pach. Vlastně by nemělo zapadnout, že ani ve srovnání se psem nemáme zas tak špatný čich, jak se říká. Některé látky cítíme dokonce líp než pes. Hodně citliví jsme například na jednu konkrétní látku nacházející se v lidské krvi.

I zvířecí supermani nám tedy občas mají co závidět.
Rozhodně! Minimálně mozek opravdu nemáme špatný. Představuje jedinou hmotu v nám známém vesmíru, která zkoumá sama sebe. Obecně samozřejmě pokaždé záleží na tom, co který živočich skutečně potřebuje k přežití. Když jsme se třeba prve bavili o zraku, tak některá zvířata vůbec nerozeznávají barvy.

Která?
Sépie. Nemohou se opřít o světločivné buňky na rozlišení různých vlnových délek, mají však jinak uspořádané oko – využívají toho, že červené světlo se láme jinak než modré. Barvu poznají ne viděním jako my, ale podle způsobu, jak se jim záření v oku láme. Zajímavé jsou i velryby. Velryba biskajská vidí černobíle, zase má však citlivější zrak při nízké intenzitě záření. Když se potopí do hloubky, kde je málo světla, rozhodně uvidí líp než my. Na hladině je ovšem úplně oslněná. Dost jí to komplikuje život – je jako z korku; jak má hodně tuku, špatně se potápí. Plave tedy v malé hloubce, snadno se chytí do rybářských sítí, nezřídka ji poraní projíždějící loď; od šroubů mívá hluboké šrámy. I proto je dnes kriticky ohrožená. Než se do toho se svými sítěmi a plavidly zamíchal člověk, nepředstavoval pro ni její zrak handicap. Teď už ano.

Podobně jsme zamávali se životem spousty živočišných druhů.
Bezesporu. Rámus v oceánech ze sonarů a zvukových vln geologického průzkumu například ničí kytovce – může je buď dočasně ohlušit, nebo jim dokonce trvale poškodit sluch. Vědci nedávno přišli na to, že delfíni, kosatky, běluhy a sviňuchy před jinak hodně nepříjemnými echolokačními zvuky dokáží potlačit citlivost svých sluchových buněk ve vnitřním uchu do té míry, jako když si člověk strčí do uší pěnové špunty. Třeba by tedy v případě zmíněného randálu z geologických průzkumů stačilo jen to, kdyby mu předcházel varovný zvuk, aby si kytovci stačili včas utlumit sluch. Příroda naštěstí není vždycky úplně bezmocná.