Takhle vypadá kapr vážící 29 kilogramů. Zdroj: Archiv Petra Novotného
Splnil si životní sen. Po mnohaletém snažení vytáhl z Labe kapra vážícího ohromujících 29 kilogramů. Petr Novotný je mezi rybáři považovaný za legendárního kapraře. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vypráví nejen o svém největším úlovku, ale třeba i o tom, jak se šupináči někdy lidem pod vodou vysmívají.
Letos o Vánocích musím poprvé zabíjet kapra. Je to v životě chlapa zvláštní předěl?
Záleží na tom, jaký máte vztah k živým tvorům. Každý to má jinak. Já bych třeba měl se zabitím kapra problém.
Opravdu?
No jo. Nechci, aby si o mně lidi mysleli, že jsem nějaká „Bardotka“. Bylo by mi to ale strašně líto. Za všemi chycenými kapry vidím konkrétní příběh, podle toho k nim přistupuji. Cítím k nim respekt. Když už rybu jednou vyndávám z vody, přijde mi třeba nehumánní tahat ji ven po písku bez podebrání podběrákem. Umím se do ní vžít, jaký to pro ni musí být šok, když se ze studené pětimetrové hloubky zničehonic dostane na sluníčko a někdo ji škrábe sem a tam po horkém písku.
Vracíte chycené kapry vždycky zpátky do vody?
Ano. Trofejní úlovky chytáme výhradně proto, abychom zjistili, co v dané vodě žije. Ulovit takového giganta není jen tak. Určitě si to nepředstavujte tak, že u vody pouze sedíme a koukáme do vln. Hodně přemýšlíme, zvažujeme strategii. Je potřeba vykoumat, kam se za rybou vypravit. Kaprař si to u vody musí odsedět. Je nezbytné zjistit, jak ryba migruje – kde je na jaře, kde na podzim, v jaké hloubce. Pak třeba kápnete na to, že v létě míří za kyslíkem pod zdymadla. A můžete se podle toho zařídit.
Dá se chytání označit za souboj mezi člověkem a rybou?
Já ho vnímám spíš jako adrenalin. Když sedíte u vody a najednou začne řvát signalizátor, nikdy dopředu nevíte, jaký kousek na druhém konci najdete. A pak třeba vytáhnete kapra o hmotnosti 29 kilogramů – jako já před pár týdny.
Jak se to povedlo?
To byla čirá krása. Ale taky obrovský paradox. Normálně si místa k chytání hodně připravujete, ryby předkrmujete. Tentokrát? Seděl jsem v devět ráno v kanceláři, hlavou mi blesklo, že na to už kašlu, že mám vysedávání u monitoru plné zuby. Tak jsem vypnul počítač, sedl do auta, za deset minut byl u Labe. Ještě jsem ani nestačil vybalit druhý prut a ten první už mi jel. A zíral jsem: „Životní ryba!“
Novotný všechny chycené kapry pouští zpět do vody. Pustil i toho rekordního. Zdroj: Archiv Petra Novotného
Jak vám bylo po těle?
Když jsem ji tahal z vody, normálně jsem se klepal. Byl jsem úplně vyřízený. Musel jsem na dlouho schovat hlavu do dlaní. Vracely se mi všechny ty roky, kdy jsem i v hrozné zimě vysedával u vody a pochyboval, zda někdy takovou rybu chytnu. Já se kvůli rybám desítky let plahočil po všech čertech. Vezme vám to hrozně moc času i peněz, vyvinete obrovské psychické i fyzické úsilí. O něco menší ryby, třeba osmadvacetikilogramové, jsem chytil už dřív ve Francii. Když jsem se pak ale z takového rybaření v cizině vracel Portou Bohemicou domů, vždycky mě napadalo: Proč se trmácím do takových dálav? Vždyť mi to tady asi plave taky.
A opravdu plavalo.
Já zhruba věděl, kde ta ryba je. Na stejném místě jsem zkoušel chytat už den předtím. A předpokládal jsem, že bych příště mohl mít šanci. Rozhodně jsem ale netušil, že svou životní rybu potom dostanu hned na první záběr. Uf, už mám zase husí kůži, jak se o tom bavíme! Byla to vážně obrovská ryba. Když máte zvednout třicet kilo, naskakují vám všechny šlachy. A zároveň vlastně i všechny předchozí vzpomínky na ni.
Cože?
Už jsme ji z dřívějška znali. Jelikož ryby vracíme do vody, chytají se pořád dokola. Možná to zní divně, my je ale poznáme. Každá je jiná, dá se odlišit třeba podle chybějících šupin, zakřivení ploutve, jinak zbarveného ocasu, hřbetní ploutve. Postupně mapujeme jejich historii, vývoj hmotnosti. Tenhle konkrétní macek byl před dvěma měsíci chycený s hmotností 27,40 kilogramu. Ryby v Labi se většinou na podobné váze zastaví, téhle se to však zjevně netýká. Leckoho to může zaskočit, ještě nedávno se totiž vůbec nevědělo, že by podobní giganti mohli žít i v Labi. Z kaprařiny se však poslední dobou stal velký trend, na labský sedmnáctikilometrový kaprařský úsek jezdí čím dál víc lidí. Hází do vody o tisíc procent víc krmení než před dvaceti lety. A rybám to pochopitelně svědčí. Důvodů pro jejich zdejší prosperitu je víc. Předně – Labe je divočina, kapr k němu patří odedávna. Taky jsou tu historicky nižší průtoky, více tropická léta, méně srážek. Ryba tolik nebojuje s proudem, tudíž nespotřebovává energii, rychleji roste.
Takže zatímco my takového kapřího obra chytit můžeme, za našich pradědečků to nešlo?
Ale šlo! Naši pradědečkové jen třeba neměli takové náčiní, aby mohli chytat až z koryta v polovině Labe. Nepoužívali tolik strategii, neuvažovali nad chytáním do detailu. Zkrátka přišli, měli s sebou od babičky krajíc chleba, žížalu nebo bramboru. Někam to hodili. A bylo jedno, jestli byli zrovna na pražské náplavce, nebo v Ústí pod hradem Střekovem. Často vůbec neměli šajnu, jaká je před nimi hloubka. I tak si mohli sednout dobře a velkou rybu chytit na bramboru. Dnes je to ale doopravdy jiné. Hledáte měkké i tvrdé dno. Vedle náhozů olůvek se používají i echoloty. A navíc, jak jsou ryby píchané furt dokola, tak začínají být opatrnější. Na vibrující vlasce jen tak neskočí.
Když se kapr jednou spálí, podruhé si už dá pozor?
Často to tak je. I na podvodních videích vidíme, že dokáže nástrahu přijmout a znovu ji vyplivnout, aniž by se píchnul o háček. Nebo si do nástrahy plivne. A když vidí, že nástraha letí, zasekne se a vrátí, dojde mu, že je to celé na nějakém návazci. Když to tedy řeknu neslušně, kapr rozhodně není debil. Jen je zkrátka občas zvědavý. Anebo obžerný. A tak se stejně chytí.
Chápu správně, že se kapři od sebe povahově liší?
Jistě. Někteří jsou mazaní, jiní hloupí. Zvědavého a blbého můžete chytat pořád dokola. Obžerný zase dělá dojem, že je mu vlastně jedno, jestli ho chytíte. Prostě se píchne o háček, a jako kdyby věděl, že se u břehu jako už tolikrát předtím nechá podebrat, vyfotit a pak zase půjde zpátky. Ve stylu: Ať už to mám rychle za sebou. Hlavně že jsem se nažral. Jednou se ale bude divit, narazí na špatného rybáře bez úcty k živým tvorům, který kapra zpátky do vody nehodí. Jsou i takoví. Někdo jde k vodě lovit, někdo si to chce užít. A někomu jde třeba jen o to, tu rybu přelstít.
Jak přelstít kapra?
Jsou různé metody. Většina lovců velkých ryb má svá tajemství, která neprozradí. Já skoro všechno vyžvaním na svém Youtube kanálu. Vlastně mám nesmírnou radost, jakmile pak o někom slyším, že ho třeba i mé rady přitáhly k rybaření.
Když to řeknu neslušně, tak kapr rozhodně není debil. Jen je zkrátka občas zvědavý. Anebo obžerný.
Co začátečníkům radíte?
To je různé. Někomu řeknu: Co se divíš, že jsi nic nechytil, když přijedeš k vodě a bouchneš dveřmi od auta? Základem úspěchu je rybu lokalizovat. Když člověk jede kolem řeky, je fajn zpomalit a po očku ji sledovat. Jakmile někde kapr povyskočí, lze to brát jako signál, že právě tam se asi krmí. Můžete zastavit, vyndat dva pruty a do večera to zkoušet. Není vůbec vyloučeno, že se vám to do půl hodiny hezky rozjede. Vyplatí se zastavit i ve chvíli, kdy zrovna žádného kapra nespatříte. Pokud máte na řeku dobrý výhled, vytáhněte dalekohled a jen ji chvíli pozorujte. I několik malých kroužků na jednom místě může rybu prozradit. Lokalizace je nejdůležitější. Jsou lidé, kteří k řece přijedou s výborným „vercajkem“ a krmením. Vyberou si příjemný plac. Jenže podoba placu mě vůbec nezajímá. Přemýšlím čistě o tom, kde ta ryba může být. Je dobré se na to nedívat jako rybář, ale jako ryba. Tedy zespoda, ode dna. Taky pomáhá, jakmile se pokoušíte vnímat přírodu jako celek.
Jak se to dělá?
Rád třeba řeku pozoruji v noci. Sledujete, co se děje, kde šplouchají ryby. Že když ne tady, tak třeba o půl kilometru níž. Jiný rybář se pak diví, že jsem ráno něco chytil. No, proč asi… Protože zatímco on chrápal, já dával pozor. A nejen na ryby. V tiché tmě vidíte proběhnout lišku. Srny, které se přišly napít. Divočáky, jak plavou na druhý břeh. Ráno před vámi létají ledňáčci, nad vodou se vznáší mlžná pára. Do toho vychází slunce. Prostě nádhera! Hodí se, jakmile se vám povede s přírodou splynout. Třeba i tím, že se jí přizpůsobí i vaše pižmo.
Rekordní úlovek a radost rybáře Pítrse Novotného. Zdroj: Archiv Petra Novotného
Prosím?
Já se samozřejmě i při dlouhodobějším rybaření myji, je ale zkrátka dobré to s vůněmi nepřehánět. Kapr nemá rád ani deodoranty, ani repelenty. Dokonce ani když před příjezdem k vodě natankujete na benzince. To všechno vás může připravit o dobrý lov. Až když se pár dnů pořádně máčíte ve vodě, stane se z vás svým způsobem živočich, kterého kapr v nástraze neucítí. Někdy si kvůli tomu i omatlávám ruce sedimentem z říčního dna.
Co dalšího kapr nemá rád?
Nejhorší je fakt to bouchání dveřmi od auta. To „miluji“, když jsem na nějakém místě, na které mi v pět ráno přijedou dva pánové, začnou se nahlas bavit, co je naštvalo v práci, bouchají těmi dveřmi, ještě si oklepou hlínu z vidliček, co jim tam zbyla od minula. To pak rovnou můžu všechno zabalit a jet znechucený domů. Rozplašili mi to. Ryby se v takové chvíli začnou uprostřed rybníka mlátit, skákat nad vodou. Já tomu říkám, že se smějou. Vysmívají se.
Z toho vyplývá, že raději asi chytáte sám, že?
Povětšinou ano. Nerozptylujete se pak žádným povídáním. Jste ostražitější, pozornější.
Ono je i sdílené mlčení dvou rybářů někdy jako rozhovor.
Rybářům se říká tiší blázni. A možná na tom něco bude. Snad se to dá pochopit. Civilizace nás obklopuje neustálým ruchem a zvuky, věčně něco řešíte v mobilu. Takže jste pak u řeky rád, pokud můžete celý víkend promlčet. Nasávat u vody atmosféru. Klid. Přestože to vždycky neskončí úlovkem. K tomu všemu, co jsme před chvílí zmínili, totiž potřebujete ještě jednu důležitou věc.
Štěstí?
Přesně tak. Měl jsem ho třeba u jezera Lac de Saint-Cassien kousek od St. Tropez, kde jsem třikrát za sebou chytil stejnou rybu.
To jde?
Ano. V téhle francouzské mekce kaprařů je těžká voda. Jezdím tam pravidelně, ale vždycky s pokorou, připravený vyhořet jako mnozí jiní. Při jednom svém pobytu jsem tam na břehu seděl dvacet dnů bez jediného záběru, klepal se hroznou zimou. Když jsem konečně něco chytil, tahal jsem z vody žlutohnědou rybu vážící 24 kilogramů. O pár měsíců později jsem jel na stejné místo na rodinnou dovolenou. A hned první den ráno mám záběr, načež se nestačím divit: Ta samá ryba! Honilo se mi hlavou: To si děláš srandu? Ty jsi mě přišla přivítat? Víte, nikdy jsem nevěřil, že zrovna já budu hoden chytit dvakrát stejnou rybu ve stejném revíru. A už vůbec ne v revíru, který má 800 hektarů, průměrnou hloubku 15–30 metrů. Jenže ono se to povedlo. Navíc nejen dvakrát, ale vzápětí ještě jednou! Znovu jsme se totiž s tou rybou setkali po měsíci, v poslední den dovolené. Když jsem ji vytáhl potřetí, Francouzi nechápali. Krčili rameny a říkali: Pítrs, ta ryba tě má ráda. Asi se s tebou přišla i rozloučit.
Dá se to vysvětlit racionálně?
Svým způsobem ano. Zkrátka jsem věděl, kdy tam mám být. Strategicky jsem chytal před dobou, kdy ryba najíždí do mělkého ramene na reprodukci. A pak zase po měsíci, kdy se v rameni mění teplota vhodná pro tření, takže ryby migrují zpátky.
Proč je zrovna tohle místo kaprařským rájem?
Protože v jižní Francii jsou vody celoročně teplejší. Když chcete chytit podobného giganta u nás, pak buď v Labi, v Pálavských jezerech nebo v nádrži Rozkoš. Třeba na Pálavě za to může zarybňování a obrovská, přitom mělká vodní plocha, která se rychleji ohřeje, vytvoří se tam více přirozené potravy.
Absolutní kaprařský rekord ale drží v Maďarsku, kde před lety vylovili rybu těžkou 51,2 kilogramu...
Jenže musíte rozlišovat mezi chytáním v divoké a v privátní vodě. A zmíněný rekord je spojený s druhou z možností. Ryby jsou v takových místech každý den krmené několika metráky kukuřice a proteinových nástrah. Hrozně rychle vyrostou, ale zároveň velmi brzy umírají. Takovou vodu na byznys já neuznávám.
Když už mluvíte o tom rychlém umírání. Jakého věku se vlastně kapr dožívá?
Může se stát, že vyndáte třicetikilovou rybu, které je padesát let. Jen si to představte, na háčku jí kdysi mohl mít i váš děda!
Poznal bych takového kapřího stařečka na první pohled?
Některého ano, jiného ne. Jsou tací, kteří narůstají pomalu, mají propadlá žebra, ošoupané ploutve, malý ocas. To jsou starci, které když zdoláváte, ani moc nebojují. Na rozdíl od kapřích mladíků, kteří dělají kolikrát všechno možné, jen aby se osvobodili. To se klepe prut, klepete se i vy. No ano, kapr umí o život zabojovat se vší vervou. Je třeba zajímavé, co se děje v kalných mělkých rybnících, které se hodně rychle zahřejí třeba až do 30 stupňů Celsia, když už kapři pociťují fatální nedostatek kyslíku. I tehdy si dokážou poradit, shluknou se do hejna a začnou rýt do dna. Tím z něj zvednou bioplankton, který požere sinice ubírající životadárný kyslík. Úžasná důmyslnost!
Jen jestli kapři neryjí do bahna spíš kvůli tomu, co se o nich říká. A sice že to jsou docela špindírové.
Znám to – prý vodní prase. Na jedné straně proti tomu nemůžeme nic namítnout. Kapr přijímá potravu z bahna, rákosí, písku, rašelinišť. Takže ano, je to trochu čuník. Ale pozor, daří se mu i v čistých jihočeských pískovnách. A taky umí být vybíravý. Každopádně není tak docela pravda, co se o něm donedávna tradovalo: že je vyloženě býložravec. Už jsem viděl kapra, který se chytil na rybičku. Sežere klidně i mrtvou žábu.
Vždyť se taky leckde považuje za škodnou.
Hlavně v Americe a v Austrálii. Když tam kapra chytnou, běžně ho hodí za hlavu. Tak to dělají i Němci, u nich kapra dokonce přímo nesmíte vrátit vodě; je to trestné. U nás kapra nad 70 centimetrů nebo pod 35 centimetrů v určitých vodách naopak musíte hodit zpátky. Strašně mi vadí, že je u nás hodně lidí, kteří taková pravidla nerespektují. Byl bych strašně nerad, kdyby mě někdo považoval za rasistu, ale poslední dobou na Labi bojujeme s vietnamskou komunitou, pro niž je rybí maso jako pro nás vepřové. Jsou zvyklí ho konzumovat ve velkém. A bohužel při tom porušují všechna možná zákonem daná pravidla.
Vědomě?
Sami mi říkali: Nás příroda nezajímá. Jednou vám to prostě všechno vychytáme. Hrozně nám to přerůstá přes hlavu. Vietnamci to loví na byznys, kilo za stovku. I když chlap z vody vytáhne tři desetikilové ryby denně, má z toho tři tisíce. A měsíčně šedesát tisíc. Vůbec nevíme, co s tím dělat. Nikoho to nezajímá. Mám přitom třeba video, kde Vietnamci učí kluka, jak má velkou rybu, která by podle zákona měla být puštěna, zaživa škrábat lžící. Chudák ryba kulí oči, teče z ní krev. To je přece nelidské. Vietnamci sice dostávají rybářské povolenky, ale za jakých okolností? Získají je na základě zkoušek, při nichž mají k ruce překladatele. Takže stačí, aby se správné odpovědi k otázkám naučil on, čeští zkoušející to v životě neodhalí. Oni nám to ostatně i přiznali: My si to zaplatíme... Je mi z toho strašně smutno. Z Labe takhle zmizí za rok tuna matečních ryb. A vypadá to, že je to všem ukradené.
Petr „Pítrs“ Novotný (42)
Známý rybář, který se specializuje na kapry.
Před pár týdny z Labe vylovil kapra o váze 29 kilogramů, tedy jednoho z nejtěžších, jaký byl kdy v českých řekách chycený.
Kvůli lovu trofejních kaprů často cestuje po celé Evropě.
Na Youtube kanál Singleplayer dává kaprářská videa, která si získala velkou popularitu mezi začátečníky i zkušenými rybáři.
Kapr koi se dá vycvičit, že pije ochotně i z nabízené lahve. Zdroj: ČTK/Mlejnková Alexandra
Kapři za milion dolarů
Kapři nemají jen podobu, kterou známe ze svých vánočních stolů. V zahraničí je velmi populární uměle šlechtěný kapří druh koi. „Vím o kusech, které se prodávaly za 250 tisíc dolarů. Klidně je ale možné, že některé přijdou až na milion,“ připouští Novotný a popisuje: „Kojáci mohou mít třeba jen deset kilo, dožívají se však vysokého věku. Jsou jako miminka, trochu rozmazlená. Můžete si je vycvičit, dokážou žrát z ruky, cucat mléko z lahve. Japonci jejich šlechtění dotáhli hodně daleko, s pigmentem ryb umějí neuvěřitelné věci. Bez problémů vám vyšlechtí rybu, která bude celá bílá, uprostřed červené kolečko jako japonská vlajka.“
