Preventivní péče o duševní zdraví dětí se musí v Česku stát otázkou vnitřní bezpečnosti, prohlásila v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. V reakci na šikanu na ZŠ Vančurova v Hodoníně připomíná, že jen necelá destina, konkrétně devět procent dětí, se v Česku do školy těší, sami učitelé občas používají rasistické nebo homofobní poznámky a agresivita žáků narůstá. V rozhovoru otevřeně hovoří o řešeních, která by mělo Česko v rámci preventivní péče přijmout. Jedním z nich je i zavedení nového předmětu – tzv. socio-emoční výchova.
Jste vládní zmocněnkyní pro lidská práva a spolupodílíte se na návrzích řešení šikany a obecně zlepšení práce s dětmi. Máte už nějaké bližší informace o tom, co se stalo a dělo v Hodoníně?
V první řadě chci zdůraznit, že chování dětí vůči konkrétní oběti bylo mimořádně odpudivé a naprosto nepřijatelné. Tento případ představuje velmi závažný projev vrstevnického násilí, který nelze přehlížet. Je mi hluboce líto, jakými útrapami si dvanáctiletá dívka musela projít.
Považuji za naprosto zásadní, aby nejen policie, ale i Česká školní inspekce důkladně a objektivně celý případ prošetřily, zjistily, zda všechny odpovědné složky systému jednaly správně, a případně identifikovaly jakákoliv pochybení. Zároveň je nezbytné přijmout účinná preventivní opatření, která podobné projevy násilí pomohou co nejvíce eliminovat. Data ministerstva vnitra vykazují alarmující nárůst násilné trestné činnosti mezi mladistvými. Je proto nutné s maximální naléhavostí posílit prevenci násilí ve společnosti, v rodinách i v samotném prostředí škol.
Dá se říct, kdo by měl konkrétně v tomto případě nést za šikanu na škole odpovědnost?
V tuto chvíli nemáme k dispozici všechny potřebné informace a detaily, které by nám umožnily objektivně posoudit, jak jednotlivé složky systému zareagovaly a zda nedošlo k jejich selhání či podcenění situace.
Nicméně z vyjádření maminky víme, že k šikaně docházelo opakovaně. Přijde mi až neuvěřitelné, že nikdo si po léta ničeho nevšiml a pokud ano, tak vůbec nekonal.
Máte pravdu, že na základě dostupných informací i od maminky není situace zcela pochopitelná, což přirozeně vyvolává oprávněné otázky. I proto mám naplánované jednání s MŠMT, kde se budeme tímto případem podrobně zabývat.
Dá se vůbec nějaký viník najít? Nemluvím samozřejmě o dětech, které šikanovaly jiné, ale spíš z hlediska policie, pedagogického sboru nebo se případ uzavře tím, že něco páchali nezletilí a bude to vyřešeno a vzkaz do společnosti bude takový, že se vlastně nic nestalo.
Pokud se skutečně prokáže, že některá složka systému fatálně selhala, je nutné jasně pojmenovat a určit odpovědnost. Musíme otevřeně říct, která instituce měla jednat a nejednala. Zároveň je nezbytné nejen identifikovat pochybení, ale také stanovit konkrétní kroky, jak podobným selháním do budoucna zabránit.
Kauza v Hodoníně by měla být impulsem k tomu, že musíme skutečně začít pracovat na prevenci násilí
Z mého pohledu je klíčové uznat hluboce tragický rozměr celé této kauzy, která by neměla vyznít do ztracena. Měla by být impulsem k tomu, abychom si uvědomili, že na skutečné prevenci násilí je nutné pracovat s ještě větší rychlostí a intenzitou. Pokud se ukáže, že dívka dlouhodobě volala o pomoc a její volání zůstalo bez odezvy, jedná se o závažné selhání systému.
Jak tedy z vaší strany takovýmto situacím předcházet?
Cest je několik. Společně s odborníky jsme například vytvořili indikátory možného ohrožení dítěte, tzv. kartu KID, která by měla být důsledně implementována do praxe všech škol. Je důležité, aby se znalost této karty stala pevnou součástí vstupního školení nejen pro nové učitele, ale i pro další pracovníky škol. Tento nástroj by však neměl zůstat jen v rukou škol – je nezbytné, aby s ním pracovali i profesionálové v neformálním vzdělávání a další odborníci, kteří přicházejí do kontaktu s dětmi. Zásadní je, aby všichni jasně porozuměli své odpovědnosti a kompetenci – kdy je potřeba jednat, kterou složku systému aktivovat ke spolupráci a v jakém momentu je nezbytné obrátit se na policii nebo na OSPOD.
To je v rámci programu bezpečné dětství?
Ano, jedná se o jedno z klíčových opatření zahrnutých ve vládním programu Bezpečné dětství, který jsme připravili společně s ministrem vnitra. Program je nyní v mezirezortním připomínkovém řízení a brzy by měl být předložen vládě. Je to rámec pro to, co je nutné na systémové úrovni řešit s mnohem větší důsledností, pozorností a také s odpovídajícími finančními zdroji.
S hlubokým znepokojením sleduji nedávné události v Hodoníně. Jakékoliv násilí páchané na dětech - včetně vrstevnického, je naprosto nepřijatelné. Závažnost situace vyžaduje jasnou a rozhodnou odpověď.
— Klára Šimáčková Laurenčíková (@laurencikova_k) February 6, 2025
Útrapy, jimiž si dívka prošla, jsou nesmírně bolestivé a neakceptovatelné.…
Program se zaměřuje na osm klíčových opatření, z nichž jedno je například posílení kapacit Linky bezpečí, aby se každé dítě mohlo dovolat 24/7. Z dat Linky bezpečí bohužel víme, že se dnes kvůli nedostatku financí a personálních kapacit dovolá pouze každé druhé dítě. A přitom děti volají často ve velmi vážných situacích – jedná se o těžké formy šikany, domácího násilí, týrání, sexuálního zneužívání nebo vážných psychických obtíží, včetně sebevražedných myšlenek. Dokážeme si všichni představit, jak nebezpečné může být, pokud každé druhé dítě zůstane bez pomoci.
Pouze 9 procent českých dětí uvádí, že se ve škole cítí dobře – že mají dobrý vztah s učiteli, cítí se bezpečně
V rámci něj také navrhujeme zřízení komise pro vyšetřování nepřirozených úmrtí dětí, včetně násilných trestných činů páchaných dětmi. Tato komise by spojovala špičkové odborníky z oblasti dětské psychiatrie, forenzní psychiatrie, dětské klinické psychologie, ale i kriminalisty a pracovníky školského segmentu. Jejím cílem by bylo nejen důkladně analyzovat tyto tragické případy, ale také navrhovat systémová opatření, která by pomohla podobným událostem předcházet.
Jak velkou roli v tomto případu hraje rasismus?
Zatím nemáme jednoznačné indicie, že by v tomto případě hrál roli rasový podtext. Pokud by tomu tak bylo, je naprosto nepřijatelné, aby kdokoliv toto téma zlehčoval nebo přehlížel útoky motivované rasismem.
Někteří učitelé si občas dovolují rasistické poznámky nebo "humor" s rasistickým podtextem, často zaznívají i homofobní výroky
Bohužel víme, že někteří učitelé si občas dovolují rasistické poznámky nebo „humor“ s rasistickým podtextem, což je zcela nepřípustné. Stejně tak ve školních třídách často zaznívají homofobní výroky či poznámky zesměšňující původ nebo sociální situaci rodiny.
Role učitele jako nositele hodnot je v tomto kontextu naprosto zásadní. Děti přejímají postoje a vzorce chování od autorit, proto je nezbytné, aby učitelé pečlivě volili svá slova a důsledně se vyvarovali jakýchkoliv výroků, které by mohly snižovat důstojnost jakéhokoliv dítěte. Bohužel víme, že se tato nepřijatelná selhání ze strany pedagogů v některých případech stále objevují.
Mají to Romové nebo muslimové v Česku těžší, když se ozvou s tím, že je někdo šikanuje?
Ve školách, které nejsou postaveny na pevném hodnotovém základu, se může stát, že různé skupiny dětí nedostávají stejnou míru podpory nebo že jejich problémy nejsou vnímány s dostatečnou citlivostí. To může vést k jejich přehlížení a k nerovnému zacházení. Na druhou stranu znám mnoho skvělých škol, které usilují o férový přístup a kvalitní podporu pro všechny děti bez rozdílu.
Velké procento dospělých má dnes často svého terapeuta, neměly by ho povinně mít i děti. Neměl by stát třeba od nástupu do školy nařídit pravidelné konzultace s terapeutem, a ne to řešit až ve chvíli, kdy je dítě tzv. problémové.
Je nesmírně důležité destigmatizovat téma duševního zdraví obecně a vnímat péči o psychiku jako běžnou součást našeho celkového zdraví. Stejně jako je samozřejmé chodit k zubaři, na gynekologii nebo k praktickému lékaři, měla by být naprosto přirozená i terapeutická podpora, když ji člověk potřebuje – a to nejen při akutních problémech, ale i preventivně.
Souhlasím s vámi, že existují efektivní způsoby, jak k této oblasti přistupovat a inspirací nám mohou být zahraniční modely, kde se už na úrovni mateřských a základních škol věnuje velká pozornost socio-emoční výchově a podpoře duševní gramotnosti. Děti se tak učí pracovat se svými emocemi, porozumět jim a včas vyhledat pomoc, pokud ji potřebují.
Takže by měla být zavedena taková hodina ve škole?
Ano, v zahraničí je to běžná součást výuky – děti mají každý týden například jednu hodinu věnovanou socio-emočním dovednostem a duševní gramotnosti. Učí se, jak v bezpečném prostředí pečovat o svou psychickou odolnost, jak regulovat emoce, jak rozumět sami sobě a jak zvládat stres zdravým způsobem, aniž by ubližovaly sobě nebo svému okolí.
Musíme přestat vnímat školu jen jako místo pro předávání faktů. Emoční pohoda je mnohem důležitější než naučit děti Zlatou bulu sicilskou
Jsem velmi ráda, že se po mnohaletém úsilí podařilo tuto oblast začlenit do nových vzdělávacích programů. Teď ale stojíme před dalším důležitým krokem – zajistit, aby měla tato výuka pravidelnou časovou dotaci, protože bez ní nebude mít takový dopad, jaký potřebujeme. Je také důležité zdůraznit, že učitelé už dnes mají kvalitní metodickou podporu, která jim pomáhá tyto hodiny efektivně vést. Teď je na nás, abychom zajistili, že se tento přístup stane standardní a pevnou součástí vzdělávání.
Může bezpečné prostředí, o kterém mluvíte, vytvářet učitel? Je to ten, ke kterému mají děti důvěru?
Téma má dvě klíčové roviny. Historicky jsme se zaměřovali především na tzv. specifickou prevenci, tedy na protidrogovou prevenci, prevenci šikany, rizikového chování apod. Zkušenosti ze zahraničí nám ale ukazují, že jsme zcela opomněli základní pilíř – tzv. všeobecnou nespecifickou prevenci. To znamená kvalitní vedení třídnických hodin, bezpečnou tvorbu pravidel s dětmi (jak se k sobě chováme, jak spolu fungujeme), včasnou detekci ohrožených dětí a péči o pozitivní vztahy ve třídě.
Alarmujícím zjištěním je, že pouze 9 procent českých dětí uvádí, že se ve škole cítí dobře – že mají dobrý vztah s učiteli, cítí se bezpečně, škola jim dává smysl a baví je. Pokud se děti necítí v bezpečí, jejich psychická nepohoda je může posouvat k vážným problémům – úzkostem, depresím, agresi nebo jiným patologickým jevům. Musíme přestat vnímat školu jen jako místo pro předávání faktů. Emoční pohoda je mnohem důležitější než naučit děti Zlatou bulu sicilskou, Samovu říši a vyjmenovat prostě 10 druhů láčkovců.
Děti se mohou učit a rozvíjet jen tehdy, pokud jsou v psychické pohodě a emočně stabilní. Je to mnohem důležitější než naučit děti Zlatou bulu sicilskou, Samovu říši a vyjmenovat 10 druhů láčkovců.
V rámci změn ve školství se často dá velká část laické i odborné veřejnosti na odpor. Bude složité takto zásadní proměnu školství prosadit.
Varovný nárůst případů zhoršeného duševního zdraví dětí, rostoucí násilná kriminalita mezi mladistvými a stále častější projevy agrese a psychických obtíží nám už nedávají na vybranou. Musíme to pojmout jako prioritu – nejen z hlediska ochrany dětí samotných, ale i s ohledem na vnitřní bezpečnost celé společnosti.
Tragický incident na Filozofické fakultě je smutným důkazem toho, kam až mohou vést neřešené problémy v oblasti duševního zdraví. Proto budeme muset dát této problematice mnohem větší důraz, než tomu bylo dosud.
Jinými slovy, buď budeme bezpečnost stavět na větším počtu policistů, bezpečnostních rámech a kamerách, nebo na socio emoční prevenci?
Ano, přesně tak. Kolegové ze zahraničí nás jednoznačně varují, že minimalizace rizika tragických incidentů ve školách nespočívá v instalaci bezpečnostních rámů, ale v cílené prevenci. Klíčem je včasná detekce ohrožených dětí, práce na bezpečných vztazích a rozvoj socio-emočních dovedností. Bezpečnostní rámy nepředstavují skutečné řešení, protože řeší pouze důsledky, nikoli příčinu. Navíc nemůžeme nikdy stoprocentně ochránit všechna místa.
Je také potřeba vytvořit specializované týmy, které budou cíleně vyhodnocovat rizikové chování dětí se sklony k násilí a hledat účinné způsoby specializované intervence. Potřebujeme rychle nastavit koncepci specializovaných služeb, včetně pobytových zařízení pro děti, které již spáchaly násilný trestný čin. Často se totiž ukazuje, že tyto děti byly samy oběťmi šikany nebo jiného násilí – a my je dnes umisťujeme do ústavních zařízení, která nejsou vybavena ani materiálně, ani odborně k tomu, aby jim poskytla skutečně účinnou podporu. Tyto děti se pak vracejí zpět do společnosti bez jakékoli hlubší terapeutické práce a my si nemůžeme být jistí, že se naučily zdravé způsoby zvládání emocí.
