Z rozestavěného hotelu Slovan padaly na okupační tanky cihly a 21letý dělník Bartolomej Horváth rozbíjel lopatou tankové periskopy. Československé Košice se 21. srpna 1968 postavily k sovětské invazi s nečekanou bojovou odvahou, Praha zase vedla aktivní odpor u rozhlasu, kde vyrostla barikáda. „V Česku se dnes o oběti z Košic asi příliš nezajímáte, ale prvního zastřeleného jsme podle všeho měli právě u nás,“ vypráví pro CNN Prima NEWS pamětník a badatel Štefan Lazorišák. A posmutněle dodá: „Jako Slovák se teď stydím, že naše vláda dělá kolaborantskou politiku právě s Ruskem. A sovětskou okupaci z roku 1968 vlastně nijak oficiálně nepřipomíná.“
V košické Hlavní ulici visí na budově Prima banky pamětní deska připomínající sedm obětí sovětské okupace z 21. srpna 1968. „Kreml tehdy donutil k invazi do Československa i spřátelené armády z Polska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Bulharska. Byť jen symbolicky, přesto v Košicích první den okupace operoval i 11. motostřelecký pluk Bulharské lidové armády, takže zabíjet mohli i Bulhaři,“ vypráví košický badatel a publicista Štefan Lazorišák.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Co kdyby v srpnu 68 nepřijely tanky? Dubček by přišel o moc, Slováci se mohli odtrhnout
Oběť č. 1: Slušně vychovaný Michal
Počátek okupace prožil přímo v centru Košic. „Měl jsem pouhých devět let, ale byl to traumatický zážitek na celý život,“ líčí. Nejvíce dětskou duší otřásla krev na chodníku. „S babičkou jsme se tehdy ocitli přímo na Hlavní třídě. Pamatuji, jak mě držela pevně za ruku a já slyšel střelbu, křik a rámus vojenských vozidel. Minimálně jedno okupační obrněné vozidlo tam i hořelo,“ vybavuje si.
„U tehdejšího Tuzexu na Leninově ulici jsem spatřil kaluž čerstvé krve. Na to se nedá zapomenout,“ vypráví Lazorišák. Před Tuzexem vykrvácel 16letý učeň Michal Hamrák, sovětští okupanti ho trefili do hrudníku. Teenager se přidal k protestujícímu davu, ale před kulkou už nestačil vběhnout do průjezdu v domě. Ve vratech dal přednost starší paní, ta to později potvrdila. Slušný hoch z Košic.
Košický masakr 1968
„Michal Hamrák se zřejmě stal vůbec první obětí sovětské okupace,“ zjistil Štefan Lazorišák. Invazi se později věnoval i jako publicista a amatérský badatel, o každé oběti by mohl dlouze vyprávět. Hamrákova sestra a maminka v osudný den nemohly Michala dlouho najít. Netušili, že se přidal ke spontánnímu odporu. Když se pozdě v noci ptaly v košické vojenské nemocnici, dostaly strohou odpověď: „Ano, je tady, ale mrtvý.“
Paradoxní bylo, že se nejvíce střílelo na Leninově ulici (dnes Hlavní) a na náměstí Osvoboditelů (název mu zůstal podnes), což byly názvy spojené se sovětskou historií. S totalitním vůdcem V. I. Leninem a osvobozením v roce 1945, které však podle historiků přineslo jen jinou formu okupace, když Československo připadlo do sovětské zájmové sféry.
Krajská správa SNB (policie) potvrdila šest obětí střelby a 35 těžce zraněných. Byl to masakr, který v něčem překonal i pražské události, například v Ostravě 21. srpna 1968 nikdo nezahynul. „Těch obětí v Košicích bylo nakonec sedm, a tolik jich je i na pamětní desce. Umíralo se i v dalších dnech, ale tyhle oběti už se na desku nedostaly,“ říká Lazorišák. Záměrně, staly se totiž spíše účastníky tragických nehod. Ignác Šablatúra třeba zemřel, když sovětští vojáci půjčili jeho bratranci Karlovi odjištěný kalašnikov.
Unikátní snímky Tibora Kováče z odboje košických občanů 21. srpna 1968 nyní představuje tamní Slovenské technické muzeum. Kováč byl během fotografování vážně zraněn a přežil průstřel hlavy. Zdroj: Slovenské technické muzeum
Lopatou proti tankům
Nesmírnou odvahu prokázal 21. srpna také teprve 21letý Bartolomej Horváth, romský dělník ze stavby hotelu Slovan (dnes DoubleTree by Hilton Hotel Kosice) na náměstí Osvoboditelů. Pokoušel se vylézt na sovětské tanky a lopatou rozbíjet periskopy, aby posádkám znemožnil další orientaci. Z věže jednoho stroje pak vykoukl voják a zavraždil Horvátha salvou do břicha.
Jozef Kolesár měl 35 let, také on statečně protestoval a společně s davem se snažil zastavit okupační armádu. Utrpěl průstřel hlavy s rozsáhlým poraněním mozku. Zemřel na náměstí Osvoboditelů.
„Člověka v devíti letech zaujme ledacos. Pamatuji, jak jsme šli kolem kasáren, které obklíčila sovětská vojska. Naši vojáci byli v oknech a jedna paní na ně volala: ‚Proč nás nechráníte?‘ A odpověď zněla: ‚Vzali nám zbraně‘. To jsem jako kluk nemohl pochopit,“ vypráví badatel Štefan Lazorišák.
Ruští vojáci jsou znova populární
Spřátelené armády Varšavské smlouvy se záhy po invazi stáhly domů, včetně bulharských jednotek z Košic. Sovětská vojska však zůstala v Československu v síle kolem 100 tisíc mužů až do roku 1991. „Ale stačilo dalších třicet let, abychom na sovětskou armádu úplně zapomněli,“ říká u pamětní desky na košické Hlavní ulici Lazorišákův přítel, 80letý Vladimír Mezencev.
„Slováky už dokonce nevystraší ani to, že teď Rusové válčí u našich sousedů na Ukrajině. A podle jednoho loňského průzkumu nemá 30 procent Slováků problém s tím, abychom se stali součástí ruské vlivové sféry,“ kroutí hlavou někdejší novinář Mezencev. Na mysli má loňský průzkum agentury Ipsos, který zohledňoval i názory voličů slovenských politických subjektů. Nejvíce proruští jsou voliči vládní strany Smer-SD (48 procent se nebrání ruskému vlivu), postkotlebovské Republiky (61 procent) a rovněž vládní Slovenské národní strany (68 procent).
Raději Polákem než Slovákem
„Býval jsem celý život hrdým Slovákem, ale teď bych se už v cizině jako Slovák nikomu nepředstavil, musel bych se stydět. To si raději budu hrát třeba na Poláka,“ pokračuje Vladimír Mezencev. Mimochodem někdejší námořník.
„Zrovna 21. srpna 1968 jsem pomalu dokončoval námořní akademii v Oděse, tehdy to byl Sovětský svaz. A předtím jsem tam zažil rozsáhlou mobilizaci, takže mně bylo jasné, kam pojedou. Oděsa byla plná branců z venkova, kteří rukovali.“ Rusům se podle svých slov během studií naučil hlavně nevěřit. „Byli vychovávaní v totální diktatuře. A moji spolužáci námořníci dokonce neměli ani pasy, takže když naše kadetská loď zakotvila třeba v Egyptě, nesměli na břeh. Jeden spolužák mě tehdy poprosil, ať mu v přístavu koupím alespoň pět kilo rýže pro maminku na vesnici.“
Mrtvého jsem nezvládl překročit
V zahradní restauraci hned poblíž pamětní desky sedí 83letý Vojtech Dvorštiak. „Všechny války jsou strašné. Nejcennější, co člověk má, je život, tak proč ho má ztrácet ve válce kvůli nějakým politickým zájmům,“ hloubá nad osudem lidstva. „Špatná byla už okupace v roce 1968, ale mnohem horší je válka na Ukrajině.“
Konec druhé světové války zažil v Liptovském Mikuláši. „Pamatuji si, jak mě babička držela za ruku, někam jsme šli a na cestě leželi mrtví vojáci. Jeden se nedal obejít, museli jsme ho překročit, ale já to nedokázal, tak jsem mu šlápl na prsa. V tu chvíli zachroptil a z pusy se mu vyvalily sliny,“ vypráví Dvorštiak. Neví, zda to byl ruský či německý voják, ale na tu hruď a ústa nikdy nezapomněl. „Snažím se o to 80 let, ale pořád se to znova vynořuje.“
Unikátní snímky Tibora Kováče z odboje košických občanů 21. srpna 1968 nyní představuje tamní Slovenské technické muzeum. Kováč byl během fotografování vážně zraněn a přežil průstřel hlavy. Zdroj: Slovenské technické muzeum
Poklad Tibora Kováče
Badatel Štefan Lazorišák kritizuje, že Ficův kabinet připomínku 21. srpna 1968 ignoruje. „Za tím už vidím přímá politická napojení vlády na Rusko. Nějaké akce organizují jen soukromé iniciativy nebo nadace,“ říká. Občanské sdružení Res Cassov třeba ve Slovenském technickém muzeu v Košicích v den 56. výročí sovětské okupace otevírá výstavu fotografií Tibora Kováče. Již nežijícího fotoreportéra, který během okupace utekl hrobníkovi z lopaty.
„Přežil průstřel hlavy ze sovětského samopalu, takže až do smrti v roce 2019 zůstal na invalidním vozíčku. Ale předtím, než ho okupanti zasáhli, stačil vyfotit řadu snímků, které jsou dnes doslova košickým národním pokladem,“ říká bývalý námořník a novinář Vladimír Mezencev. „Hlavně mladí lidé by ty fotky měli vidět. Mám totiž zkušenost, že o sovětské okupaci z roku 1968 už se ve slovenských základních školách nikdo nic nedozví. A často ani na středních,“ lituje badatel Štefan Lazorišák.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Hněv a revoluční nálada. Slováci protestují proti nové normalizaci. Češi mohou dopadnout stejně
