Zemřel Milan Kundera
Ve věku 94 let zemřel česko-francouzský spisovatel Milan Kundera. Informaci potvrdila mluvčí Moravské zemské knihovny v Brně Anna Mrázová. Kundera za svůj život prošel zásadní transformací. V období únorového převratu byl přesvědčeným komunistou, poté se stal jednou z výrazných tváří pražského jara a po srpnové okupaci nakonec emigroval do Francie. Jeden z nejvýznamnějších světových autorů 20. století se do své vlasti vracel po revoluci zcela výjimečně.
Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně. Po vystudování gymnázia začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu.
Hned po únorovém převratu v roce 1948 vstoupil do KSČ, po dvou letech však byl vyloučen, když StB zachytila jeho korespondenci zesměšňující vysokého stranického funkcionáře Jiřího Hendrycha. Kunderu tato událost později inspirovala k hlavní zápletce jedné z jeho nejznámějších knih vůbec – románu Žert z roku 1967. Členství v KSČ mu bylo obnoveno v roce 1956.
V šedesátých letech se stal postupně významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů v zemi. V roce 1967 vystoupil na čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů s úvodním referátem, v němž mimo jiné odsoudil cenzuru a osud české literatury označil za životně závislý na míře duchovní svobody.
Od druhé poloviny šedesátých let se jeho díla začala objevovat také na filmovém plátně. Adaptace se dočkaly jeho dvě povídky Nikdo se nebude smát a Já, truchlivý bůh. V roce 1968 sám napsal scénář ke svému Žertu. Režie se chopil Jaromil Jireš.
Spor s Václavem Havlem
Po srpnové okupaci roku 1968 se dostal do názorového konfliktu s disidenty, především s Václavem Havlem. Vše nejspíš začalo Kunderovým článkem Český úděl ve vánočním čísle týdeníku Listy.
V něm tvrdil, že pokus pražského jara skloubit demokracii, lidskost a socialismus byl historickým aktem, který „postavil české země znovu do středu dějin“. Havel s ostře sarkastickým stylem oponoval, že Češi se během pražského jara pouze pokusili získat trochu toho, co lidé v západní Evropě už dávno měli.
„Bylo to od Havla až nespravedlivě kruté, i když ve věcné podstatě sporu měl samozřejmě pravdu,“ komentoval spor ve své polemice bývalý porevoluční premiér Petr Pithart. Vztahy Kundery a Havla byly od té doby přinejmenším napjaté. Nástup šedé normalizace se přitom Kundery dotkl podobně jako Havla.
V roce 1970 byl znovu vyloučen ze strany, byl rovněž vyhozen z FAMU a ztratil také jakoukoliv možnost publikovat. O pět let později se nakonec rozhodl emigrovat do Francie. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské.
Snad s výjimkou známé eseje Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy z roku 1983 se Kundera v emigraci k politickým otázkám přes svá díla nevyjadřoval.
I z toho důvodu se ještě více vzdálil od některých československých disidentů, kterým jeho politické mlčení v exilu vadilo.
Neměl politické ambice
Podle Kunderovy ženy Věry se navíc disent obával, že autor, během sedmdesátých a osmdesátých let v zahraničí mnohem známější než Havel, bude mít po pádu totality v Československu politické ambice. „Nikdy je neměl. On chtěl jenom psát,“ zmínila jeho žena v roce 2019.
Literární kritik Milan Jungmann vyčítal Kunderovi také jeho známý román Nesnesitelná lehkost bytí. Viděl v něm totiž útoky na disent a jeho snahu bojovat za jisté ideje. Román z roku 1984 byl dokonce o čtyři roky později zfilmován americkým režisérem Philipem Kaufmanem.
Snímek byl pozitivně přijat kritiky i diváky. Kundera byl ale s filmovým zpracováním vrcholně nespokojen a od té doby kategoricky zakazoval filmové i divadelní adaptace svých knih.
Po sametové revoluci se Kundera do své vlasti vracel jen výjimečně. Havel mu již jako prezident 28. října roku 1995 udělil státní medaili Za zásluhy. Kundera ocenění sice přijal, ale na ceremoniál poslal pouze svou ženu, z čehož se dalo usuzovat, že jistý distanc stále přetrvával.
Mnoho Čechů také mrzel Kunderův přístup k překladům jeho děl do češtiny. Ačkoli Kundera umožňoval překlady svých knih napsaných ve francouzštině do jiných jazyků a pouze je revidoval, jejich české překlady téměř neumožňoval a odmítal práci na nich svěřit jiným překladatelům. Jednal tak údajně na základě špatných zkušeností s neautorizovanými překlady.
Urovnání vztahů s Českem
Kunderovy vztahy s Čechy se výrazně zlepšily až relativně nedávno. Impulsem k urovnání vztahů se stalo setkání autora s tehdejším premiérem Andrejem Babišem (ANO) během jeho návštěvy Francie v roce 2018. V listopadu 2019 Kundera získal po 40 letech opět české občanství. Potvrzení mu předal Petr Drulák, který byl tou dobou velvyslancem ČR ve Francii. Podle něj měl Kundera z události upřímnou radost.
Světový autor nakonec změnil názor i s překlady svých děl do češtiny. Jeho důvěru si získala překladatelka Anna Kareninová, jejímž prvním uveřejněným překladem Kunderova francouzsky psaného textu se v roce 2020 stala Slavnost bezvýznamnosti.
Kundera byl jedním z nejpřekládanějších českých autorů vůbec. Byl mnohokrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu, kterou však nikdy nezískal. Před zraky veřejnosti se vždy spíš skrýval a pečlivě si chránil své soukromí. Chtěl totiž, aby za něj mluvily hlavně jeho texty. To se mu dozajista povedlo.
