Zemřel autor nekonečného obrazu. Uznávanému českému malíři říkali tulák po Evropě

V 70 letech zemřel český malíř Lubomír Pešek, zakladatel a předseda umělecké společnosti Orbis Pictus: Europa. Byl duchovním otcem tzv. nekonečného obrazu, s jehož pomocí se snažil zvýšit pocit evropské sounáležitosti. Pešek vystavoval v sedmnácti státech, zabýval se též restaurováním obrazů, nábytku a interiérů kaplí. Přátelé na něj vzpomínají jako na velkého bohéma.

Příbramský malíř Lubomír Pešek cestoval svého času s kolegou Ivanem Bukovským po celé Evropě, po výstavách s sebou nosil velikánskou roli plátna. V Paříži, Stockholmu, Bukurešti, Dublinu, Kyjevě; všude to bylo podobné – nepopsanou krajinu fantazie rozvinul před místní umělce a vyzval je: „Vyjádřete na ni sami sebe.“ Tak to bylo znovu a znovu. Ve všech koutech kontinentu.

Každý malíř měl na svůj příspěvek prostor o velikosti 70 × 50 centimetrů. Dílo rozdělené na dvanáctimetrové části se rychle rozrůstalo, plocha pokrytá akrylovými barvami nakynula od roku 2001 na fantastických 500 metrů. Pod rukama Peška s Bukovským – „tuláků po Evropě“, jak se jim přezdívalo v českých novinách – se zrodilo tzv. nekonečné plátno. Superpanorama připomínající vyvolaný kinofilm, největší svého druhu na světě, aspirující pod hlavičkou projektu Orbis Pictus: Europa na zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

„O tom zápisu jsme skutečně přemýšleli, nakonec jsme se na něj ale vykašlali. Honění se za rekordy je věcí pomíjivou. Nám šlo především o spojování umělců různých zemí,“ popisuje Bukovský.

Jeho kolegu Peška na nějaký patos moc neužilo. Jadrně ubezpečoval, že svým dílem nehodlá pronášet „přemoudřelé pravdy“ o lidském nitru. Zrovna v projektu Orbis Pictus: Europa však bezesporu usiloval o věc vznešenou: zvyšovat s pomocí výtvarného umění povědomí evropské identity, zesilovat pocit sounáležitosti. Vytvořit jedinečné umělecké dílo, symbol evropské integrace.

Dařilo se mu to. „Chytlo se to tak, jak jsme ani sami nečekali,“ vzpomíná Bukovský. „Hodně nám pomáhala jednotlivá Česká centra po Evropě. Jakmile se to jednou povedlo dostat do Paříže a do Vídně, byl rázem zájem i jinde. Už to jelo. Setkávali jsme se díky tomu se spoustou zajímavých lidí, podívali se i do míst, kam bychom už dnes nemohli. Jako do Moskvy. Současný konflikt na Ukrajině jde bohužel přesně proti duchu toho, o co nám šlo. S tím ale nic nenaděláte – umění má sice velkou sílu, proti raketám toho ovšem moc nezmůže…“

Přestože se dvěma snílkům na začátku příliš nevěřilo, projekt se postupem doby dostal do prestižních galerií po celém kontinentu, záštitu nad ním převzaly EU, Úřad vlády ČR nebo ministerstvo zahraničí. Jeho smysl a účel se postupně posouval, začal se rozšiřovat i o práce handicapovaných dětí a podpisy politiků. Základní snaha o spojování lidí i národů však zůstala.

Duchovní otec úspěšného projektu se přitom stihnul věnovat i jiné práci. Pešek se podílel třeba na opravě interiérů zchátralých kaplí, vytvořil deset obrazů pro poutní cestu z Březnice na Svatou Horu u Příbrami. Zdařile rekonstruoval starý nábytek, kupříkladu ten kubistický od slavného architekta Gočára.

„Byl velice šikovný, opravil v podstatě celý blatenský zámek. U něj neexistovalo, že něco nejde opravit. Uměl fakt všechno,“ tvrdí jeho kamarád Jiří Krůta. „Za Lubošovu stěžejní práci osobně považuji zmíněnou výmalbu kapliček. Nastudoval si ikonografii, udělal to nádherně. Vždycky jsem mu říkal: I když už tu nebudeš, tohle tady po tobě zůstane. Stvořil jsi monumentální dílo.“

Pešek měl spoustu dalších plánů. Do svého projektu o přátelství mezi národy mínil zapojit i australské domorodce, snil o pracovních cestách na Sibiř, do Číny. Nic z toho se mu bohužel už nepodaří. Jeden z tuláků po Evropě totiž 23. června po nemoci zemřel. Bylo mu 70 let.

Když se s ním Bukovský po několika týdnech na červencovém setkání nejbližších přátel loučil, pohnutě prohlásil: „Luboše mně život nadělil v momentě, kdy to se mnou myslel dobře. Jsem přesvědčen, že Peškův plný umělecký význam se teprve ukáže.“

Sám pro to dělá hodně, ke stálé expozici nekonečného plátna v památníku Vojna u Příbrami domlouvá zářijovou výstavu Peškových obrazů. Až se na ní sejdou umělcovi známí, nebude jen smutno. Určitě se bude vzpomínat i na to, jakým byl někdejší žák Ivana Lošáka nespoutaným bohémem.

„Co všechno on vyvedl!“ potvrzuje Krůta. „Svatbu měl třeba v příbramském zámečku přesně o půlnoci. Do patra tam uprostřed noci vyjeli na koních. Nebo jindy, když měl v Nizozemsku otvírat svou výstavu, se večer před vernisáží tak opil, že se probral až za dva dny. No ano, výstava se otvírala bez umělce... Luboš byl prostě expert. Když už byl v nemocnici, vždycky mě přemlouval, abych mu vyprávěl o nějakém svém průšvihu. Smál se, že jich mám taky dost. A já odpovídal, že je můj velký učitel.“

Není to ani trochu neuctivé; z těch slov je naopak znát, jak moc měli blízcí Peška rádi. I Bukovský ostatně končí své vzpomínání na kamaráda s úsměvem. Jistě, krapet smutným. Ale i vděčným. Uznalým. „Kraj kolem Příbrami poznamenal Luboš dost,“ tvrdí. „A to nejen svými mladickými excesy, ale i stařeckou prací.“

Tagy:
smrt umění obraz kultura Příbram malíř výtvarné umění Lubomír Pešek