Češka začala malovat až před padesátkou, přesto dobyla svět. Pomáhá jí pohled dítěte

Moje malá dcera tvrdí, že některé domy se usmívají. Má pravdu?
Určitě! Spousta z nás si o domech, hradech či zámcích myslí, že jde o neživou věc. Velký omyl! Všechny totiž vypráví o lidech, kteří v těch stavbách žili. Domy si své příběhy pamatují. Všechny se obtisknou do zdí, do omítky. Hodně samozřejmě záleží i na tom, jak se člověk k domu chová. Jakmile ho zanedbává, dům je smutný.

Vůbec nejhorší je, pokud je dům opuštěný, i tehdy dokážete ze zdí vyčíst žal. Lidi si to obvykle moc neuvědomují, já to ovšem vnímám už od dětství. Odmalička hledám ve stavbách příběhy. Postupem času mi sice stárne tělo, v hlavě však zůstávám dítětem s obrovskou představivostí. Pořád se na svět dívám dětskýma očima. Což je podle mého dar.

Dar?
Je velká škoda, pokud lidi tuhle schopnost ztratí. S ní mohou být daleko šťastnější. Alespoň u mě to tak funguje. Mám splín? Stačí se podívat na svůj nebo manželův obraz. Hned se mi zlepší nálada. Ohromně mě to uklidní.

Poznal bych na první pohled, zda jste obraz malovala ve veselé, nebo smutné náladě?
Těžká otázka. Nevím. Každopádně jakmile jednou sednu před bílé plátno, už vím, co na něm bude. A dokážu úplně přepnout, nic okolo mě nezajímá. Ani s obědem se mě občas manžel nedovolá. Své obrazy považuju za okno do jiného světa. Krásného, příjemného, šťastného. Moc ráda do něj pouštím i ostatní, chci na ně to štěstí a fantazii přenést. Zajímavé je, že nepatřím k lidem, kteří něco rádi vypráví ústně. S pomocí malování se ovšem do příběhů pouštím s velkým zaujetím.

Někdo vnímavý prohlásil, že je z vašich obrazů patrná melancholie. Měl pravdu?
Ano.

Chápu tedy správně, že jde o váš podvědomý návrat do dětství?
Určitě. Měla jsem krásné dětství, často vzpomínám na své prarodiče, se kterými jsme hodně cestovali po galeriích, zámcích. Už odmala jsem byla díky nim vedena ke krásnu. Pořád se ho pokouším hledat. Ve všem.

Najdeme krásno i ve městě z vašeho obrazu, které je plné výmolů, bagrů a jeřábů?
Rozhodně. Kde je život, tam je i krásno. Víte, obecně se do obrazů pokouším dostat svou duši. A doufám, že to lidi oslovuje. Že je to skutečně dělá šťastnými.

Jaké je být dnes zámeckým pánem? Potomek Palackého tvrdí, že to stojí majlant i nervy

Reportáž

Je praprapravnukem obrozeneckého historika Františka Palackého, prapravnukem dalšího vlasteneckého velikána F. L. Riegra. Právě po nich Václav Macháček-Rieger zdědil zámek v Malči na Vysočině, poznamenaný totalitním vyvlastněním. Zchátralou ruinu proměnil v nádhernou stavbu s expozicí o svých slavných předcích. Má být na co hrdý, přesto si zoufá: „Jak je možné, že nás teď vedou bezcharakterní lumpové, když jsme v národě mívali takové osobnosti?“

Někde jste řekla, že byste chtěla, aby si lidé na vašich obrazech našli cestu k domovu...
Je to tak. Podívejte se třeba na tento můj obraz, na kterém nejsou vůbec žádní lidé. Jak na vás působí?

Jako probouzející se město časně z rána.
Může být. Z mého pohledu je to ale především obraz s prázdnými domy a náměstími, které k člověku nějak mluví. Když jej manžel viděl poprvé, chválil mě, že je to až magické. Že ho to nutí představovat si: „Tamhle v tom domě možná zrovna pijí kávu. A u sousedů se právě uklízí, chystají se do práce.“ To je ono! Mým přáním je, aby to lidi vtáhlo a sami si před obrazem začali vytvářet vlastní příběhy. Jakmile je slyším, je to pro mě úžasné.

Hledají ve vašich obrazech to samé lidé v Americe, Asii i Česku?
Předně: U cizinců hlavně platí, že pokud se jim obraz líbí, hned to na nich vidíte. Češi jsou oproti tomu rezervovanější. Jako autorku mě u návštěvníků pochopitelně těší, že pokud cítí radost, pustí ji okamžitě ven. Ne až doma. Já to tak alespoň mám. Pokud jsem šťastná, směju se klidně nahlas i na ulici. Proč by ne? Jsme v tomhle světě přece jen na chviličku. Proč bych se tedy měla stresovat věcmi, které neovlivním?

S Čechy je navíc někdy ještě jeden problém – sem tam vám obraz do očí pochválí a za rohem jej pomluví. Osobně mám raději, pokud si to řekneme na rovinu. Chápu, že se moje věci nemohou líbit každému.

Může mít obraz takovou moc, že člověku vžene slzy do očí?
Určitě. Domalovala jsem třeba velký obraz, o kterém mi manžel řekl, že se mi fakt povedl. „Jsi boreček!“ pochválil mě. To jsem měla oči plné slz. Pořád jsem si pamatovala, jak mi ta práce dala zabrat. Slzím i tehdy, jakmile vidím, co mé obrazy dělají s lidmi.

Co s nimi dělají?
Kouzelné to bylo třeba při výstavě v Miláně. Italové jsou živočišní, dokáží se radovat úplně ze všeho; snad i z toho, že se ráno vůbec probudí. Natožpak jakmile je rozzáří umělecké dílo. Jedna Italka se úplně rozplývala jen z toho, kolik vidí na mých obrazech malých lidiček. Svěřovala se mi, že díky tomu odchází z výstavy pozitivně nabitá. To je přece nádherné. Nebo si vybavuju svou fanynku z Nového Zélandu, která přiletěla do Hongkongu jen a jen kvůli mé výstavě. Pouze proto, aby si koupila obraz. Před výstavou v Miláně se mi omlouvala, že tentokrát už přiletět nezvládne.

Lančmít, krevní tučnice a Bušek z Velhartic. Vzpomínáte na normalizační lahůdky?

Rozhovor

Lančmít, mléko v sáčku, víno Bušek z Velhartic, konzerva s nápisem Krevní tučnice a UHO neboli univerzální hnědá omáčka. K normalizaci nepatří jen Gustáv Husák a šedivé bezčasí, ale i řada gastronomických specialit, na které buď nostalgicky vzpomínáme, nebo jsme naopak co nejrychleji zapomněli. Historik životního stylu Martin Franc napsal o českém stravování v 60.–80. letech knihu Retrojídlo. Zmiňuje v ní třeba fakt, že od revoluce jíme méně knedlíků a masa.

Srdcařka.
To ano! Během pandemie jsme měli vůbec dost pozitivních reakcí. Lidi prožívali těžké časy, potřebovali povzbudit. A ty obrazy to dokázaly. Podívali se na jeden takový a zasnili se: „Ježiš! Přesně v takovém domě jsem se kdysi narodila!“ Nebo naposledy při vernisáži v Pasáži českého designu – 99 procent lidí nás tam tahalo za rukáv a rozplývalo se: „Takhle přesně vypadá mé rodné město!“ Každý si našel to svoje... Vidíte třeba tamhleten obraz?

Ten se schody?
Ano. Pražák v něm vidí Prahu. A od návštěvníka v Hongkongu jsme slyšeli, že je to jasné San Francisco. To je přece fajn!

Má z pohledu malíře každé město svou unikátní barvu?
Má. V každém městě žijí jiní lidé. A každé město tvoří nejen jeho současnost, ale i minulost. Předkové. Historie.

Jakou barvu má tedy třeba Praha?
Barvu podzimu. Všechny odstíny okrové, hnědé. Já v Praze i během léta vidím nádherný podzim. I Pražané mi připadají, jako když ze stromů právě pomalu padá listí, a ještě než se snese, zvolna si mezi sebou povídá.

Do příběhu umrzlých legend vrátíme hrdinu, který se nehodil, říká režisér Hodan

Rozhovor

Je to jeden z nejtragičtějších příběhů českého sportu. Lyžaři Bohumil Hanč s Václavem Vrbatou zahynuli 24. března 1913 přímo při závodě na hřebenech Krkonoš, umrzli tehdy po nečekané změně počasí. Více než století poté o tom režisér Tomáš Hodan natočí film nazvaný Poslední závod. Předem upozorňuje: Bylo to tenkrát trochu jinak, než jak jsme si dosud mysleli.

Zase jsme u té vaší melancholie.
Ano, Praha je velmi melancholické místo. Pociťuju to, kdykoliv se do ní vracím. Vždycky jsem ráda, že se do Prahy dostanu. Intenzivně v ní však vnímám i všechno to smutné, co za dobu své existence zažila. Pokaždé to pak potřebuji naředit jiným, trochu veselejším prostředím. Českou přírodou.

Třeba New York by pražskou melancholii nenaředil?
New York? To je spíš pořádný chaos!

I on má svou barvu?
Černo-šedou. Pro mě jsou tahle velká města s mrakodrapy plná nervozity, vyzařuje to na mě jak z lidí, tak ze staveb. Jak jsou ty domy výškové, dělají na mě dojem, jako by se neustále pohybovaly. Třeba v Asii jsou taky mrakodrapy, tam je to ale úplně jiné. Už proto, že se Asiaté dokáží radovat i z mála. Paní na trhu prodává ryby a je na vás milá, ať jste přišel v drahém oblečení, nebo v ošuntělém slamáku.

Má na vás vliv, jestli obraz malujete v New Yorku, nebo u vás doma v Broumově?
Nemyslím. Spousta mých obrazů hlavně vůbec nepasuje na žádné konkrétní město, byť se to lidé často domnívají. Tedy až na Prahu, k níž mám specifický citový vztah a již považuji za nejkrásnější evropské město – ta mě skutečně inspirovala. Jinak ale všechna města z mých obrazů vznikají čistě ve fantazii. Z paměti lovím cosi nanejvýš podvědomě. Spíš je to tak, že jdu ulicí a vidím nějakou neobyčejnou situaci – načež ji s gustem zpracuju. Stačí, abych si na ulici umazala botu u výkopu, hned to vzápětí ztvárním na plátně. Jednou jsem takhle dostala pokutu od policistů, to jsem taky okamžitě namalovala.

Undergroundová legenda Vratislav Brabenec: V roce 1989 jsem se za Čechy styděl

Rozhovor

Estébáci kdysi Vratislava Brabence šikanovali, mlátili, nespravedlivě věznili, hrozili mu únosem dcery. Nakonec jej pod brutálním nátlakem donutili k emigraci. Když tedy režim padl, žil už hudebník ze skupiny The Plastic People of the Universe několik let v Kanadě. Legenda českého undergroundu některé věci dodnes nedokáže odpustit.

O vašich obrazech se často říká, že jsou naivní. My jsme si ale tohle slovo navykli vnímat pejorativně. Jak ho vnímáte vy?
Sama za sebe říkám, že svou tvorbu vidím jako naivní, ovšem něčím povýšené umění. Je to něco mezi snem a realitou. V českých podmínkách se to špatně posuzuje, protože jsme příliš mnoho naivních umělců neměli. Pokud se přece jen vyskytli, byli ve své době často shazováni.

Vy taky?
Ano, člověk čelí částečné nedůvěře. Jakmile jsem si našla svůj styl, tak jsme se s manželem, který je odborník, poctivě pokoušeli mé dílo definovat. Je to naivní? Snové? Fantazijní? (Do hovoru vstupuje manžel, akademický malíř Lubomír Krátký: „Třeba o Henri Rousseauovi se běžně říká, že byl naivní malíř. Já jeho tvorbu přitom považuju za něco na hraně surrealismu. A stejně bych byl zdrženlivý i v označování Slávčiných věcí. Může se to možná tvářit jako naivní umění. Osobně bych se však přikláněl k tomu, že jde spíš o něco ve stylu Henri Rousseaua. Když už, tak je to modernější naivní umění. Jakmile dneska někdo naivně maluje domečky a panáčky, bývá to neosobní, všechno stejné. Tím to pro autora končí. Tady je postup daleko propracovanější.“)

Zachránili starý mlýn před zbouráním. Teď tvrdí, že se tu dějí zázraky

Domácí

Mlýnské kolo klapalo u potoka kousek za Táborem několik staletí. Někdy zvesela, jindy smutně. Zastavilo se roku 1955, od té doby příbytek jistebnického mlynáře Štěpánka soustavně chátral. Před pár lety měl být dokonce zbourán. Zabránila tomu až parta místních nadšenců, díky nimž spolu s mlýnem přežívá i příběh plný nostalgie, dávného fortelu, bolesti, ale i smíření.

Dnes vystavujete v Americe či Asii, s malováním jste přitom začala nedávno, až před padesátkou. Není to zázrak?
Máte pravdu, je to možná trochu zvláštní vývoj. Především však příjemný. Je fakt, že profesně jsem se dala na malířství až docela pozdě – byť si kreslím odmalička, dlouho jsem si vydělávala projektováním domů. Čas na skutečný příklon k malířství přišel teprve tehdy, jakmile děti vylétly z rodného hnízda. Poprvé jsem své věci představila veřejnosti v roce 2015, už tři roky předtím mi manžel dovolil, že můžu sem tam něco prodat. Pro mě je fajn, že zatímco za rýsovacím prknem býváte svázán spoustou pravidel, při malování cítím obrovskou svobodu.

Zkraje jsem se věnovala kubismu, který miluju. K němu bylo od rýsovacího prkna přece jen o něco blíž. Vlastní styl jsem si vypracovala až postupem času, hlavně díky manželovi. Jako odborník mě dlouho učil správnou techniku. Byl přísný, péroval mě. Snad to ale mělo smysl.

Farář Plachta z vyhořelého kostela v Gutech: Odpuštění je cesta ze tmy a samoty

Rozhovor

Jsou to tři roky, co mladí žháři kousek za Třincem zapálili krásný dřevěný kostel ze 16. století. Za podhorskou vesnicí Guty z něj zbyla hromádka popela, ohořelé trámy a zázračně zachovalý kříž. Na místě ohnivé tragédie už stojí věrná replika původní stavby, zvenku vypadá hotová, pořád je na ní ovšem spousta práce. Zdejší kněz Kazimierz Plachta tvrdí, že obnova kostela může lidem dodat spoustu naděje i do chmurných covidových časů.

Má to člověk těžší, když s malováním začíná pořádně až kolem padesátky?
Zřejmě ano. Pokud by mi bylo dvacet, šla bych do toho s větší drzostí. Teď jsem přece jen maličko bojácnější. Proto jsem taky při své zmíněné první výstavě cítila velkou nervozitu. Hodně mi pomohlo, že jsem k sobě za každé situace hodně přísná. Pokud bych tedy věděla, že moje práce není tip ťop, s ničím bych ven nešla. Takhle jsem si troufla. Tím spíš, když mě to odkýval i manžel.

Vybavíte si konkrétní okamžik, kdy jste si uvědomila, že to s malířstvím nebyl špatný nápad?
Asi právě před šesti lety při své první výstavě, když jsem u obrazů viděla zaujaté návštěvníky. Jakmile jsem se s nimi mohla o své práci bavit, odpovídat na jejich otázky. Tehdy jsem byla jen jako určitý doplněk k manželově výstavě, bylo tedy příjemné, že reagovali i na mě.

Nežárlil manžel?
Kdepak, on je na mě pyšnej… Jisté je, že bez něj bych se takhle daleko nedostala.

Američané zírají na českého důchodce. Čipera válí na snowboardu i v posilovně

Lidé

Spousta jeho vrstevníků už ani nevstane z gauče, baví se jen o nemocech. Čechoameričan Richard Kreibich na sobě ale i v 77 letech dře. Vedle jógy, zvedání činek, či jízdy na BMX je i nejstarším snowboardistou široko daleko, díky Ester Ledecké začal závodit též na lyžích. A jde mu to. Američtí mladí na svahu nechápou, když kolem nich prosviští úžasný český děda.

Za vaše díla dnes lidé platí velké peníze. Zajímáte se o to, jaký osud váš obraz potká? Jestli si ho kupec pověsí na čestné místo, nebo někam do kumbálu?
Určitě jsem zvědavá. Někdy se to dozvím díky tomu, že mi lidi pošlou fotku. Hlavně v jednom případě mě tahle informace opravdu potěšila: Ještě když jsem dělala kubismus, prodala jsem obraz do jisté kanadské umělecké školy. A tamní studenti se prý podle něj učí, co to je kubismus.

Berete to jako velkou poctu?
Potěší to. Jako každá pochvala – ať už zazní v angličtině, nebo v češtině. Vidíte, to je vlastně paradox. Dosud jsem vystavovala více v cizině, českému obecenstvu představujeme mé obrazy se vším všudy vlastně až nyní. Cestičky osudu jsou nevyzpytatelné, že? Přiznám se vám: Měla jsem strach, že mě Češi moc nepřijmou. Právě proto, že v umění bývají často studení. Jenže ono se to postupem doby mění. Taky chtějí doma krásno. Ne něco, co si na zeď pověsí pouze proto, že to stálo ranec peněz. Těší mě to; už jen z toho důvodu, že krásno umí lidem pomáhat.

V životě každého člověka jsou chvíle, kdy se sice hodně snažíte, ale z nějakého důvodu to nejde. Prostě se nemůžete dopracovat ke štěstí. Mně i v takových okamžicích malování pomáhá. A ráda bych, aby mělo stejný efekt i u lidí, kteří obraz netvoří, ale přišli se na něj podívat.