Ztráta, bolest, smutek: Smrt zvířete se od lidské pocitově neliší, říká psycholožka

„Kvůli ní jsem změnil zaměstnání. V době, kdy jsem lítal, tak se mnou lítala na černo. Když jsem přestal lítat a pracoval jsem jako inspektor letecké přepravy, tak se mnou dennodenně chodila do práce,“ říká Karel Burger. Lucinka dnes leží na zvířecím hřbitově v Bohnicích. „Když jsme ji pak museli nechat 26. května 2006 uspat, protože se jí objevila mnohačetná rakovinná ložiska v plicích, tak nám nepřišlo důstojné nechat to zvířátko spálit v kafilérii. Sháněli jsme nějakou možnost a dozvěděli jsme se, že od roku 1993 tady funguje zvířecí hřbitůvek,“ vzpomíná u hrobu fenky Karel Burger.

A není sám, kdo se pro hrob zvířecího přítele rozhodl. „Je to taková psychická berlička. Mám vypozorováno, a to tak skutečně je, že když jsou různé svátky, tak na lidské hřbitovy chodí míň lidí, než sem. Je tady nabito, lidé jsou se svými zvířaty spjatí. Když vám někdo zemře z blízkých, tak se to taky řeší zpopelněním a rozptylovou loučkou, ale většina lidí se spíš přiklání k tomu, že buď tu urnu někam uloží, nebo umístí tak, aby tam mohli chodit vzpomínat. Jsou to členové rodiny a člověk, který s tím zvířetem naváže nějaký hlubší vztah, tak pak těžce nesecztrátu,“ říká Karel Burger, který se po odchodu bývalého provozovatele hřbitova stal jedním z členů sdružení spravujícího místo posledního odpočinku všech možných druhů zvířat.

Pomáhají rituály i vzpomínky

I podle odborníků je smrt zvířecího člena rodiny událost, kterou není radno podceňovat. „Je to smrt blízkého jako jakákoliv jiná. Záleží na tom, jestli ve vztahu k dospělým nebo dětem, ale dost často je v centru pozornosti nějaký vztah, na kterém to celé stálo. Pro celou rodinu je to ztráta, bolest, smutek, někdy se tam objevují pocity jako u smrti kohokoliv jiného, tzn. nějaký pocit neférovosti, nespravedlnosti, také zároveň pocit – prožil skvělý život tady s námi, ale byl krátký, přáli bychom si, aby tady byl déle,“ vysvětluje psycholožka a ředitelka Poradny Vigvam Sylvie Stretti.

Při přijetí ztráty také pomáhá respekt okolí k citům pozůstalého. Rozhodně by míru smutku a bolest neměl nikdo ani podceňovat, ani zveličovat. „Tomu pomáhá, pokud je možnost se se zvířetem rozloučit. Pomáhají rituály, nějaké rozloučení, vzpomínky, fotky, mít možnost to s někým sdílet, někomu to všechno říct, někomu se vyplakat. Mít pravidelný režim – jsou věci, o které se mohu opřít a vím, že budou fungovat, i když zažiju takovou bolest a ztrátu,“ radí Stretti. Podle ní jsou zvířecí hřbitovy jednou z možností, jak se se zvířetem rozloučit, ale také kam si mohou jít majitelé popovídat.

A jak vysvětlit smrt zvířete dítěti? Záleží na věku. Kolem pátého roku děti začínají objevovat otázky, které se ke smrti vztahují, a kontakt s ní, ať už u zvířete, či člověka, mohou způsobit, že přijdou ještě o něco dříve. „Důležité je na otázky odpovídat. Takhle starému dítěti, když vysvětluji, že zvíře zemřelo, tak ono si teprve hledá přístup k tomu světu, že je to věc, která je nevratná, neměnná, že neexistuje zázrak, který zvíře oživí, že nežijeme v prostoru pohádek, protože je to ještě magický stav jejich myšlení, kdy spoustu věcí mají tendenci oživovat a myslí si, že to půjde,“ upozorňuje psycholožka.

Nejlepším způsobem je tak vysvětlit smrt dítěti skrze fyziologické funkce. „Když někdo zemře, ať už je to zvířátko, nebo člověk, tak nedýchá, nemá hlad, nemá žízeň, nemá pocity zimy, nic necítí, zastaví se mu srdce a to jsou věci, na kterých to mohou děti lépe pochopit. Hlavně se neuchylovat k nějaký rádoby zjednodušeninám ve smyslu, že teď spí nebo odpočívá, protože tím si můžeme zvlášť u malých dětí zadělat na problémy, že budou mít strach usnout, budou se obávat toho, že když usnou, tak už se neprobudí, a ten strach se pak neustále zvětšuje,“ upozorňuje Stretti.