Novinářka Veronika Bednářová o svých zážitcích z 11. září
Když letadlo narazilo do první věže newyorských Dvojčat, zrovna se několik set metrů odtamtud ve svém studentském bytě sprchovala. Když se dostala před dům, obě věže už hořely. A Veronika Bednářová, jediná česká novinářka, která zažila teroristický útok 11. září 2001 v New Yorku na vlastní oči, se vydala směrem k nim. V rozhovoru vzpomíná na první hodiny po nárazu letadel do Dvojčat, ale mluví i o tom, jak svou dramatickou zkušenost vstřebávala a jak podle ní 11. září změnilo USA i celý svět.
Bezstarostný studentský život Veroniky Bednářové na newyorském Manhattanu se toho rána otřásl v základech. Po telefonátu kamaráda, který jí oznámil, že do jednoho z Dvojčat narazilo letadlo, příliš nespěchala, myslela si, že jde o nějaký hollywoodský natáčecí trik. Když ale dorazila na chodník před budovu, tenhle dojem se rychle změnil.
„Už tam stály davy úplně popelavých lidí a už jsme viděli i první lidi, kteří z toho epicentra utíkali. Takže ono se to v tu – bez přehánění – válečnou zónu změnilo velice rychle. I proto, že přestala téct voda, která byla v takové situaci velice nedostatkovým zbožím. Ti lidé byli dehydrovaní a potřebovali se napít. Takže pocit, že se děje něco skutečně děsivého, nastal téměř okamžitě po tom prvním pohledu,“ vypráví Bednářová.
I když tehdy většina lidí instinktivně utíkala od první zřícené věže newyorských Dvojčat, česká studentka a začínající novinářka se vydala opačným směrem. „Člověk v takových chvílích úplně racionálně neuvažuje. Já jsem měla potřebu – nevím, jestli ženskou, nebo spíš reportérskou zvědavost – zjistit, co se tam děje. A musím říct, že newyorská policie byla mnohem inteligentnější než já, protože ve chvíli, kdy jsem se už skutečně blížila k epicentru, to tam bylo dávno zahrazeno. Myslím, že mi tím zachránili život,“ vzpomíná na události před dvaceti lety novinářka.
První faktické informace o tom, co se stalo, tehdy Bednářová, stejně jako většina lidí na Manhattanu, získávala hlavně z televizního vysílání. „Především bych ráda vzdala hold stanici CNN, která pro nás, pro úplně obyčejné občany Manhattanu, které tahle tragédie zastihla zcela nepřipravené a zároveň měli to štěstí, že se jim nic nestalo, hrála úplně klíčovou roli. Několik minut poté, co letadlo narazilo do druhé věže, náš vrátný z koleje přestěhoval svoji obrazovku – na tehdejší dobu moderní, protože velkou – přímo do své vchodové kukaně, aby se každý, kdo na koleji bydlel, mohl dívat na CNN. A my jsme na jejich zprávách skutečně viseli. Spoustu těch věcí jsme viděli přímo z chodníku, ale samozřejmě informace v širším kontextu jsme měli ze CNN,“ říká Veronika Bednářová.
A dodává: „Byl to důležitý moment – vědět, že o nás svět ví, že nejsme odříznutí a že to není začínající válka. Protože určitý stupeň paniky tam tehdy samozřejmě mezi lidmi byl.“
Evropa v bezpečnosti zaspala
11. září nazývá Bednářová koncem jedné éry, „koncem kontinentu, který byl až do té doby nevinný“. Spojené státy ale podle ní reagovaly pružně, zaměřily se na bezpečnost, která se často kladla i před svobodu. Výsledek je ovšem jasně vidět – od 11. září 2001 k žádnému podobně velkému útoku v USA už nedošlo. „Zjednodušeně řečeno, pokulhávala spíš Evropa s několika velice výraznými teroristickými útoky ve velkých městech,“ myslí si novinářka.
„Svět se nestává bezpečnějším místem, ale to neznamená, že bychom se o to měli přestat snažit.
V letech následujících po teroristických útocích v USA psala a mluvila Veronika Bednářová o 11. září mnohokrát, vyprávění o dramatických událostech tvoří i podstatnou část její knihy Má americká krása. Vzpomínat ji ale neomrzelo, má to totiž podle ní stále smysl. „Myslím, že je důležité o tom mluvit, protože teď už tu po těch dvaceti letech máme úplně novou, další dospělou generaci lidí, kteří buď ještě vůbec nebyli na světě, nebo byli teprve děti. A že je potřeba si tyhle věci uvědomovat. Že se svět nestává bezpečnějším místem, ale že to neznamená, že bychom se o to měli přestat snažit,“ říká Bednářová.
Na skutečnosti, že v New Yorku prožila tíživé události 11. září, ale Veronika Bednářová dokáže najít i pozitiva: „Ta zkušenost mi dala schopnost nedělat si nic z malých problémů, z malých tragédií a z malých věcí. Snažím se pohlížet na život jako na něco, co je skvělé, že máme, i když přináší určité nepříjemnosti a je dost těžký i bez tragédií. Přináší to vděk, že člověk přežil, což není úplně negativní pocit. A myslím si, že to pomáhá i při dennodenních starostech, které člověka neudolají, protože je vlastně rád, že je má.“
Mnohem více se dozvíte v našem podcastovém videorozhovoru, k jehož zhlédnutí vás tímto článkem zveme.
