Epidemie koronaviru zrychluje
Sevřený žaludek a úzkost. To cítí zdravotní sestry na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) nejmenované pražské nemocnice při pohledu na zrychlující se nárůst počtu nakažených koronavirem. Mezi hospitalizovanými jsou tady z 95 procent nenaočkovaní a ti také v 99 procentech případů končí připojení na přístrojích od umělé plicní ventilace až po ECMO. Někteří litují, že se nenaočkovali, jiní jsou agresivní a se sestřičkami se dokonce perou a sundávají si kyslíkovou masku.
Situace v pražských nemocnicích, kde na počet hospitalizovaných s koronavirem stačí vyhrazená covidová lůžka i místa na ARO, není zatím zdaleka tak vážná jako například v Moravskoslezském, Olomouckém, Jihočeském nebo Královéhradeckém kraji. Pohled na rychle se šířící nákazu je podle personálu nepříjemný. „Už víme, jaké to je, a nechceme to zažít znovu,“ popisuje jedna ze zdravotních sester, které budeme říkat Anna, protože nechce zveřejnit svoji identitu stejně jako její další kolegyně, kterou nazveme Markéta.
„Už nechceme mluvit veřejně. Lidé nám nevěří a jsou na nás agresivní. Nadávají nám, že neseme vinu za ekonomický propad státu a za lockdown. Podle mnohých si to vymýšlíme a zveličujeme. Vyčítají nám i to, že jsme dostaly odměny,“ popisuje Markéta. Když se sestry s někým nově seznamují, nechtějí říkat, kde pracují.
Dezinformace, vztek a nedůvěra
Na oddělení se setkávají s agresivitou. „Měli jsme tu pacienta, který si neustále sundával kyslíkovou masku. Neustále se zvedal a chtěl odejít. Říkal, že žádný covid neexistuje, a hodně sprostě nám nadával,“ vzpomíná Anna na čtyřicátníka, kterého propustili zhruba před týdnem. Tento pacient byl neočkovaný, lidově napsáno „vylízal se z toho nejhoršího“, a když ho propouštěli, pořád nevěřil očkování ani tomu, že na koronavirus v Česku zemřelo přes 30 tisíc lidí.
„V takovém případě je ohromně těžké udržet si odstup a vnitřní integritu, protože se ve vás melou nepříjemné pocity. Je náročné ho vnitřně neobviňovat z toho, že si za svůj zdravotní stav může sám, když nevyužil možnost nechat se očkovat. A přitom víte, že to není jeho chyba, ale je to vina těch, kdo šíří dezinformace,“ vysvětluje Markéta.
Dokud neodcházejí domů, nic není jisté
Jiní pacienti ale litují toho, že se nenaočkovali. Někteří to prý nestihli kvůli jiným zdravotním komplikacím, kdy jim prý bylo doporučováno, aby s očkováním počkali.
„Jdu do práce se sevřeným žaludkem a říkám si, kolik jich tam bude,“ říká zdravotní sestra Anna a Markéta ji doplňuje: „Už víme, jak to bylo strašné a děsí nás to o to víc, než proces jako takový. Je to jako když máte jít znovu na operaci. Taky se vám vůbec nechce, protože víte, do čeho jdete. Už se nechceme koukat na to, jak nám lidé mizí pod rukama a my s tím nemůžeme nic dělat, protože jsme na maximu toho, co jim lze poskytnout.“
Dokud se pacient neuzdraví a nevrátí se z ARO domů, není podle zkušeností sester jisté, jestli to zvládne. „Nikdy jste nevěděla, i když pacient vypadal nadějně, jestli to dá. Nespočet pacientů už vypadalo, že se uzdraví, a najednou jsme je ztratili,“ vzpomíná Markéta.
„Každá z nás má jméno jednoho pacienta, který nám přirostl k srdci a pořád se nám vrací. Víme jméno, průběh onemocnění a kdy odešel. Každá z nás má jednoho zlomového pacienta, u kterého si řekla, že už to není možné zvládnout a končí,“ vzpomínají Anna i Markéta na pandemii.
