Alexandr Lukašenko Zdroj: AP
Běloruský autoritář Alexandr Lukašenko se snaží potlačit politickou opozici, která prakticky neexistuje. Proti režimu jdou prostí Bělorusové. A o Evropskou unii jim nejde, píše ve svém komentáři spolupracovník CNN Prima NEWS v Moskvě Jiří Just.
Po deseti dnech protestů, které kvůli zmanipulovaným prezidentským volbám otřásají Běloruskem, autoritativní lídr země Alexandr Lukašenko chytil druhý dech. Do ulic se pozvolna vrací pořádkové jednotky. Ty nechvalně prosluly brutálním zásahem v první povolební noc proti nespokojeným Bělorusům, kterým se zkrátka nelíbilo, že si čtvrtstoletí vládnoucí prezident nechal namalovat jednoznačné vítězství.
Lukašenko zároveň obvinil své politické oponenty, že plánují vydat zemi všanc Evropské unii a Severoatlantické alianci. A vyjít ze svazového státu s Ruskem. Navíc prý opozice chce zakázat ruský jazyk, aby v zemi převládal pouze ten běloruský.
Běloruský autokrat přitom sám před prezidentskými volbami nevybíravým způsobem útočil na Moskvu a doslova eskaloval situaci zatčením tří desítek ruských žoldáků. Režimní propaganda tehdy naznačovala, že Rusové přijeli na objednávku opozice za účelem Lukašenkova svržení.
Situace v zemi vklíněné mezi Evropskou unii a Rusko je zamotaná. Jedno je však jisté. Lukašenkův režim nečelí hněvu jednotné politické opozice. Proti autoritativnímu lídrovi se bouří prostí občané, možná dokonce navzdory opozici. A o Rusko nebo Evropskou unii nejde.
Běloruská opozice byla do letošních prezidentských voleb širokou názorovou platformou, která nebyla schopna dohodnout se na jednotném postupu proti režimu Alexandra Lukašenka a zaručit si širší podporou obyvatel země.
Svou roli sehrály i represe. Nejenže protirežimním politikům bylo všemožnými způsoby bráněno legálně se účastnit politické soutěže, představitelé opozice navíc pravidelně končili kvůli zinscenovaným procesům ve vězení. Část opozičně orientovaných politiků proto raději ze země uprchla. Někteří záhadně zmizeli. Na přelomu tisíciletí v zemi působila takzvaná eskadra smrti, která má mít na svědomí několik Lukašenkových odpůrců.
K nejtvrdším protiopozičním represím došlo po prezidentských volbách v prosinci roku 2010. Několikatisícové protesty v Minsku byly brutálně potlačeny. Ve vězení se ocitli lídři tradičních opozičních stran, jako šéf místních sociálních demokratů Mikola Statkevič nebo křesťanský demokrat Pavel Sevjarynec. Z vězení byli po dlouhých letech propuštěni až po nátlaku Evropské unie.
Kde se vzala Svjatlana Cichanouská?
Na začátku letošního roku měl Lukašenko své znovuzvolení v kapse. Alespoň papírově. Opozice nebyla schopna dohodnout se na jednotném kandidátovi. Jen pro ilustraci: část běloruské opozice organizovala primárky, které neuznala jiná část opozice. Charismatický Statkevič se primárek nejdříve zúčastnil, když je nevyhrál, oznámil, že stejně bude kandidovat. Ještě na jaře toužilo vyzvat Lukašenka na souboj o prezidentské křeslo zhruba 30 opozičních politiků. A nejen oni. Své prezidentské ambice oznámil i populární bloger Sjarhej Cichanouski.
Kde udělal kníratý autoritář chybu? Lukašenko si chtěl proklestit jednoduchou cestu ke znovuzvolení. Opozičním kandidátům bylo fakticky znemožněno se prezidentských voleb zúčastnit.
Cichanouski i Statkevič, který blogera podporoval, skončili ve vězení. Za mříže byl poslán bankéř Vitar Babaryka, někdejší šéf banky Belgazprombank, kandidující s podporou běloruské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové. Běloruský režim současně převzal kontrolu nad bankou, což vyvolalo velkou nespokojenost u jejího vlastníka, ruského plynového giganta Gazpromu, a Moskvy.
Třetí vážný Lukašenkův vyzývatel Valeryj Capkala, bývalý diplomat a zakladatel běloruského Silicon Valley, byl z volebního klání rovněž vyloučen. V obavě, že by ho potkal osud jeho opozičních kolegů, ze země raději ještě před volbami uprchl.
Jediným, koho byl režim ochoten zaregistrovat, byla manželka blogera Cichanouského Svjatlana. Lukašenko zřejmě spoléhal, že žena bez politických zkušeností nemůže být vážnou konkurencí. Cichanouská však pomohla sjednotit část běloruské opozice a k jejímu štábu se připojili lidé od Babaryka a Capkala. Její předvolební mítinky přilákaly tisíce s režimem nespokojených Bělorusů.
Právě v tomto okamžiku se začal rodit fenomén Cichanouské a vlastně i masového odporu proti Alexandru Lukašenkovi.
Je otázkou, kolik hlasů ve skutečnosti dostala jediná opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská v prezidentských volbách. Deset procent, které jí oficiálně přiřkla ústřední volební komise po sečtení všech volebních lístků, to rozhodně nebude. Cichanouská, která ve volebním klání zastoupila svého zatčeného manžela a vlastně i zbylé regulérní Lukašenkovy protikandidáty, akumulovala společenský protest proti degradujícímu režimu.
Bělorusko není Ukrajina
Bělorusové mají zkrátka Lukašenka plné zuby. Důvodů k tomu mají spoustu: neefektivní státem řízená ekonomika, existenční závislost státního rozpočtu na reexportu ruské ropy a ropných produktů, skrytá nezaměstnanost nutící Bělorusy k práci v zahraničí, ignorování koronavirové pandemie a v neposlední řadě i politická nesvoboda a brutalita represivních orgánů.
Bělorusy proti vládnímu režimu nesjednotila politická opozice, ale sám Lukašenko. Běloruský autoritář nedal svým občanům na vybranou nic jiného než proti němu povstat.
Ačkoliv se Svjatlana Cichanouská označila za národního vůdce, jak sdělila z Litvy, kam byla běloruskou tajnou službou KGB vypuzena, je velmi obtížné ji tak nazývat. Morálně má na to právo, Bělorusové s ní sympatizují. Politicky však národním vůdcem není.
Protesty a odpor proti režimu nejsou koordinovány Cichanouskou. Ve větší míře jde o akce postrádající jednotný organizační štáb. Dělníci v automobilce MAZ stávkují proti režimu, stejně jako část novinářů státní televize nechce dál šířit propagandu. Mají stejný cíl, změnit zemi k lepšímu. K tomu společnou organizační centrálu nepotřebují. A vlastně ani instrukce od Cichanouské.
Co je nejvíce zajímavé, protestující se často nepovažují za opozici. Vnímají se jako aktivní část společnosti. To je fenomén běloruské sametové revoluce.
Na rozdíl od ukrajinských události z přelomu let 2013/14 zahraničně politické otázky v revoltě proti Lukašenkovi nehrají žádnou relevantní roli. A to je možná i důvod, proč Moskva pozoruje situaci v Bělorusku zpovzdálí a aktivně do ní zatím nezasahuje. Byť z vnitropolitických důvodů spíš fandí Lukašenkovi.
Záruka bezpečnosti, kterou ruský prezident Vladimir Putin dal Lukašenkovi, se výlučně vztahuje na zásahy zvnějšku. Rusko by přispěchalo běloruskému režimu na pomoc pouze v tom případě, pokud by se do sametové revoluce aktivně vložila Evropská unie nebo Severoatlantická aliance. A to je vyloučeno.
Běloruský samet si neklade za cíl změnit zahraničně politickou orientaci země, ačkoliv Lukašenko o tom spekuluje. Oproti Ukrajině běloruská společnost nevnímá tak vypjatě těsné vztahy mezi Minskem a Moskvou. Komplexem „poníženého národa“ Bělorusové netrpí.
„Jsme konstruktivně naladěni ke všem zahraničním partnerům Běloruska. Potvrzujeme naše přání a připravenost budovat vzájemně výhodné vztahy se všemi partnerskými státy, jednoznačně včetně Ruska,“ prohlásila blízká spolupracovnice Cichanouské Maria Kolesniková.
Bez Moskvy se Lukašenka nezbaví
Běloruská opozice spíš spoléhá na tlak z Evropské unie, který by umožnil v první řadě neuznat výsledky prezidentských voleb, propustit politické vězně a zabránit dalšímu brutálnímu zásahu proti demonstrantům. Možná ve skrytu duše doufá, že Cichanouská bude morálně uznána prezidentkou Běloruska, jak se to stalo v případě venezuelského předsedy parlamentu Juana Guaidó. Ale to jsou nejspíše marné naděje.
Se vší pravděpodobností by si Lukašenkovi odpůrci přáli také ruský zásah. Nikoliv však prostřednictvím tanků nebo zelených mužíčků, kteří by odtrhli od země Mohylevskou oblast. Bez Moskvy totiž k rychlému odchodu Lukašenka od moci nedojde. Je ale otázkou, co by za to Kreml požadoval a co vůbec požaduje nyní za svou tichou podporu běloruského autokrata.
Je obtížné si představit, že v případě pádu Lukašenkova režimu Bělorusko čeká geopolitická otočka o 180 stupňů. Země je ekonomicky, ale i mentálně tak hluboko integrována do ruského prostoru, že v případě jejího prudkého vytržení by došlo k chaosu horšímu, než před šesti lety zažila Ukrajina. A o to, minimálně teď, Bělorusové nestojí. Jejich cíl je žít lépe a nejlépe bez Lukašenka.
