Styděla jsem se a brečela. S alopecií jsem se smiřovala pět let, svěřila se Blanka
Výběr redakce
Skandál na Oscarech, kdy herec Will Smith nafackoval moderátorovi Chrisi Rockovi, se odehrál kvůli onemocnění Smithovy manželky. Jada Pinkett Smithová trpí alopecií, které se též laicky přezdívá holohlavost. Nemocí trpí v Česku zhruba třetina žen. Redakce CNN Prima NEWS přináší rozhovor s Blankou Pelcovou, která se před dvěma lety svěřila, jak těžce se ženy se ztrátou nejen koruny krásy vyrovnávají.
Onemocnění se projevuje ve třech typech – aretea, totalis či univerzalis. Ženy mají nejčastěji první z nich, která se projevuje menšími lysinami na hlavě. Plešatost celé hlavy se nazývá totalis. Nejhorší možný scénář ale přichází u univerzalisu. Při něm člověk přijde o veškeré ochlupení na těle – vlasy, obočí, řasy, nebo i chloupky v nose.
Právě nejtěžší formou trpí Blanka Pelcová, matka na rodičovské dovolené, která přes internetový obchod „Na hlavě“ nabízí nejen syntetické, ale i takzvané pravé paruky, které jsou vyrobeny ze skutečných vlasů.
Nenáviděla jsem, jak vypadám. Když mi vypadaly řasy a obočí, byla jsem naprosto na dně.
S alopecií jste se poprvé potýkala v šestnácti letech na střední škole, kdy jste měla areteu. Jak jste ji tehdy léčila?
Dnešní medicína si s touto nemocí příliš neví rady a vlastně takzvaně střílí od boku. Dostala jsem se na pražskou kliniku na Vinohradech, která se ztrátou vlasů zabývá. Tam mi nabídli léčbu dusíkem, sněžení, kortikoidy a tehdy i celkem nový druh léčby, při kterém se do postižených míst vpichují jakési jedy. Tato metoda je ale velmi bolestivá a často ji doprovází nežádoucí vedlejší účinky.
Tehdy to byla má poslední návštěva lékaře skrz alopecii, rozhodla jsem se pro alternativní homeopatickou léčbu a po roce mi holá plocha o velikosti menšího talíře opět zarostla. Na vysokou školu jsem tak nastupovala se zdravými, téměř kudrnatými vlasy.
Před lety se vám ale onemocnění vrátilo, tentokrát ve formě univerzalisu. Jak jste snášela to, že jste ztratila nejen takzvanou korunu krásy, ale i řasy a obočí?
Styděla jsem se, brečela a záviděla ostatním, že mají své vlasy a řasy. Nesnášela jsem paruky nebo šátek. Nenáviděla jsem, jak vypadám. Když mi vypadaly řasy a obočí, tak jsem byla naprosto na dně. Přece jen to oko bez řas je opravdu nahé, nehledě na to, že mi do očí padal všechen prach a další nečistoty. Často jsem se kvůli tomu potýkala se zánětem spojivek. Nebudu lhát, rozhodně to nebylo šťastné a jednoduché období. Trvalo mi přibližně pět let, než jsem se sama se sebou smířila.
Co vás k tomu nakonec dovedlo?
To, že jsem o své nemoci začala mluvit. Nejprve s lidmi v užším okruhu, poté například se známými a nyní se zákaznicemi. Je důležité mluvit a mluvit, zkusit překonat strach z toho, co řekne okolí, rodina, děti. Pokud to nejde samo, je potřeba se to naučit. I já se to učila. Skoro pět let, ale jde to a poté je život s alopecií opravdu mnohem jednodušší. I přes počáteční odpor mi nesmírně pomohly paruky. Hlavně ty, které jsem začala nakupovat a nyní je nabízím klientkám. Jako by uměly odplavit vše zlé. Zase jsem se cítila pěkně a dokonce – paradoxně – se teď mám raději. I bez vlasů a řas si připadám krásná.
Čtěte také
Říkala jste, že jste nesnášela představu, že byste paruky nosila, dnes je ale dokonce prodáváte. Co stálo za tou změnou?
Mohla za to reakce veřejnosti. V prvním roce, kdy jsem onemocněla a měla ještě nějaké chomáčky vlasů, jsem na hlavě nosila šátky. Nošení paruk, hlavně z pravého vlasu, se mi zdálo nepředstavitelné. Jenže jsem nepočítala s reakcemi cizích lidí. Například v obchodě nebo autobuse se mě ptali, jestli umírám, že jsem tak mladá a už umírám. To mě donutilo přehodnotit nošení paruk. A jsem za to ráda. V parukách jsem se najednou cítila pohodlně, lidé po mně nekoukali lítostivě a nikdo se mě na nic nevyptával, takzvaně jsem splynula s davem.
Jaké pro vás bylo pořídit si svoji první náhradu vlastních vlasů?
Příšerné. Byla jsem hrozně vystrašená, v obchodě navíc neměli žádný závěs, kde bych si mohla paruku vyzkoušet. Seděla jsem u zrcadla se svojí skoro proplešatělou hlavou, na stolku bylo pár paruk a do obchodu chodily další zákaznice. Doteď si ten zážitek pamatuji. Nakonec jsme s mamkou jednu koupily, nevypadala špatně, dokonce to byla má nejlepší paruka, jakou jsem v obchodě kdy sehnala. Jakmile jsem ale vyšla ven, rozbrečela jsem se. Člověk v takovém obchodě nechce mít v prodavačce ráznou ženu, která se mu pouze snaží prodat kus zboží, ale chce osobu, která ho vyslechne a pochopí, jak se cítí.
A to byl impuls, kdy jste si řekla, že chcete prodávat ženám paruky?
Mě to vlastně napadlo už na vysoké škole. S parukami jsem se setkala už dříve u příbuzné, která je nosí, a tehdy jsme si s mamkou říkaly, že bychom si s nimi mohly otevřít obchod. V drtivé většině prodejen je problém ten, že prodavačky jsou prostě ženy, co paruky denně nenosí. I kdybych paruky tehdy nenosila, tak jsem věděla, že vést obchod není jen o tom něco prodat, ale i vyslechnout a být trochu empatický k lidem, kteří mají určitý problém, v tomto případě s vlasy.
Nejsem kouzelnice, která vyčaruje kopii klientčiných vlasů.
Paruky jak ze syntetického, tak z pravého vlasu objednáváte ze zahraničí a následně je upravujete. Jste vyučená kadeřnice?
Nejsem. Nemám žádný rekvalifikační kurz ani školu, takže vše, co teď dělám, se učím sama na školeních, na která jezdím. Už to není jako ve škole, kdy něco studuji z nutnosti. Teď se vzdělávám v něčem, co mě nesmírně baví. Paruky z pravého vlasu barvím a stříhám, u syntetiky se snažím finální vzhled dovést k co nejvíce přirozenému. Tzv. dopoutkuji, co je potřeba dopoutkovat, protrhám a upravím vlasy v kontuře obličeje a celkově vlasy sestříhám tak, aby byl vzhled co nejpřirozenější. Stále to jsou univerzální paruky, takže je nutné k nim i tak přistupovat. Nejsem kouzelnice a neumím vyčarovat dokonalou kopii reálných vlasů, které klientky měly. Ale i tak si myslím, že paruky vypadají více než obstojně.
Co vás v této práci nejvíce motivuje?
Ta práce samotná. Před rodičovskou jsem navrhovala interiéry. Nesmírně mě to bavilo a rozhodně jsem si myslela, že budu hledat práci opět v tomto oboru. Nyní mě ale pohání představa, že živnost s parukami budu mít jako hlavní činnost. Ještě letos v září bych si chtěla udělat kurz na permanentní make-up. Chci si otevřít svůj obchod a salon, kde bych nabízela takový servis pro ženy a muže s alopecií. Nejen paruky, ale i řasy a obočí, takový komplet balíček Na hlavě. Největší motivací jsou ale především pozitivní ohlasy od zákaznic. Pocit, kdy klientka přijde, my spolu vybereme paruku, která jí sedí, a ona je naprosto šťastná – ten je k nezaplacení.
Čtěte také
Věnuje se převážně zdravotnickým tématům. Komunikuje s dárcovskou platformou Znesnáze a zpracovává sociální témata a texty, které pomáhají potřebným. Vystudovala obchodní akademii se zaměřením na cestovní ruch. První novinářské zkušenosti získala na Vyšší odborné škole publicistiky, kde přispívala do studentského magazínu Generace20. K redakci CNN Prima NEWS se připojila zprvu jako stážistka, posléze jako redaktorka v roce 2020. Od roku 2025 se stala posilou editorského týmu CNN Prima NEWS. Mezi její záliby patří čtení do brzkých ranních hodin, multitasking, cestování a čas trávený se zvířaty a přáteli.
