Hana Zagorová nejen zpívala, ale koketovala také s básnickými múzami a během kariéry otextovala asi stovku písní. Verše psala od dětství a v rodných Petřkovicích na Hlučínsku uchovávají asi její nejranější text určený pro veřejnost. „Někomu přináší dopisy štěstí, / jinému dopisy zase zlo věstí,“ závažně přemítala v básni s názvem Listonoš. „To jí bylo pouhých 11 let, tento text napsala někdy v lednu 1958 u příležitosti otevření petřkovické pošty,“ zjistil kronikář obce.
Petřkovický kronikář Kristián Gebauer dokumentuje události v obci už 22 let. Teď má před sebou jeden opravdu nelehký zápis. „Věděl jsem, že Hana Zagorová je dlouhodobě nemocná. A že covid těm problémům ještě přitížil, ale určitě jsem nečekal, že to bude mít tak smutný a rychlý konec,“ říká pro CNN Prima NEWS. Obsah kronikářského zápisu o smrti slavné petřkovické rodačky si teď musí důkladně promyslet.
Když dopisy nosí štěstí i věstí zlo
V kronice je Hana Zagorová citována několikrát. Asi nejzajímavější je zápis z 1. února 1958, to bylo budoucí pěvecké hvězdě 11 a půl roku. „Ten den se v Petřkovicích otvíral poštovní úřad, o který jsme v obci usilovali už od roku 1925, ale podařilo se to až o 33 let později. A jak můžu citovat ze zápisu, při slavnostním otevření pošty recitovala básničku jedenáctiletá pionýrka Hana Zagorová. Kronika výslovně uvádí, že pionýrka Zagorová báseň pro slavnostní den také sama složila,“ vypráví kronikář Gebauer.
Součástí zápisu je i kompletní text básně Hany Zagorové. Už v jedenácti odvážně vystoupila před publikem s osobitým a dojemným textem, ten se navíc vzápětí stal součástí veřejného dokumentu. Básnický talent měla od boha. Řečeno s nadsázkou, historici pop music teď musí přepsat dějiny, neboť první text Zagorky byl dosud datován až k roku 1966.
V dětské říkačce je navíc obsaženo všechno, po čem Zagorová později toužila i v té další stovce svých písňových textů. Je v ní dychtivost po nerozlučné lásce, věrném přátelství i šťastném domově. Zároveň si malá básnířka uvědomovala, že štěstí není samozřejmost. A že za lidmi přichází ruku v ruce i neštěstí, proto napsala: „Někomu přináší dopisy štěstí, jinému dopisy zase zlo věstí.“
HANA ZAGOROVÁ
LISTONOŠ
(1. února 1958)
Být listonošem je věru těžká věc
však někomu se jeho práce líbí přec.
Někomu přináší dopisy štěstí,
jinému dopisy zase zlo věstí.
A kdyby na světě listonoš nebyl,
kdo by pak všem lidem dopisy nosil?
A všichni dobří lidé na světě,
ať už jsou tady, či na jiné planetě,
si píší, píší psaníčka.
Svému Honzíčkovi píše Anička,
milému synovi píše matička.
Na světě však dobré babičky jsou
a přece svým příbuzným vůbec nepíšou.
A když pak člověk zeptá se jich,
odpoví vám: Pošta je daleko, nedošla bych.
A proto do každé vesnice, je pošta nutná velice.
Petřkovice proslavil i Milan Kundera
Na čí popud jedenáctiletá Hanka báseň zveršovala, petřkovický kronikář jen odhaduje: „Vím, že ráda vzpomínala na některé své učitelky z petřkovické školy. Třeba dala podnět k básni některá z nich.“ Impuls mohla dát i maminka Edeltruda, učitelka gymnastiky i stepu, múzický talent a vášnivá čtenářka. Poštovní úřadovna zčásti vznikla s pomocí dobrovolnické práce občanů v akci Z, otec Hany Zagorové Josef byl v obci hodně aktivní, předsedal Svazu zahrádkářů. I to mohl být důvod, proč byla školačka vybrána pro slavnostní recitaci.
Petřkovice jsou dnes součástí Ostravy, ale uchovaly si charakter maloměsta. Sídlu vévodí prostorné náměstí s efektní novogotickou stavbou školy z režných cihel, s radnicí a poštou, předválečným kinem i socialistickým kulturním domem. Obec kromě Zagorové nesmrtelně proslavil také spisovatel Milan Kundera, neboť část světového bestselleru Žert se odehrává právě v petřkovickém kině a na náměstí. „Pak jsem se octl v dlouhé ulici Petřkovic, někdejší vesnice, tvořící dnes jedno z blízkých ostravských předměstí. Zastavil jsem se u většího jednoposchoďového stavení, na jehož rohu byl ve svislé poloze upevněn nápis KINO,“ píše Kundera v Žertu. Román byl přitom přeložen do většiny evropských jazyků a má třeba i japonskou verzi.
Slavné rodačky Zagorová a Tačová
„Paní Zagorovou jsme v Petřkovicích považovali za nejslavnější žijící rodačku, i když se o tohle prvenství z mého hlediska dělila ještě s gymnastkou Adolfínou Tačovou,“ říká kronikář Kristián Gebauer. Někdejší olympijské vítězkyni v gymnastice Tačové je 83 let a do dějin sportu se zapsala dvěma stříbrnými medailemi z olympiád v Římě (1960) a Tokiu (1964) i dvěma dalšími na mistrovstvích světa. To vše v reprezentačních týmech s Evou Bosákovou či Věrou Čáslavskou. Gymnastice se v Petřkovicích dařilo také díky sportovní učitelce Edeltrudě Zagorové, matce budoucí zpěvačky.
Petřkovice na Hlučínsku se staly součástí Ostravy až v roce 1976. Historie obce je specifická, neboť Hlučínsko v letech 1742 až 1920, a znova mezi lety 1939 až 1945, patřilo postupně k Pruskému království, Německému císařství, meziválečné Výmarské republice i ke Třetí říši. Obyvatelstvo Hlučínska se však před připojením k Prusku v roce 1742 hlásilo ke slovanskému původu, a ačkoliv bylo germanizováno, z velké části se po roce 1945 vyhnulo odsunu právě pro historické slovanské kořeny.
Rozhodlo o tom poválečné Národní shromáždění čili tehdejší československý parlament. A to přesto, že muži z Hlučínska museli za II. světové války narukovat do wehrmachtu – otec Hany Zagorové Josef Zagora (1915–1989) například sloužil jako pilot v Hitlerově Luftwaffe. Dceru Hanku rodiče po válce německy raději vůbec neučili a v jednom rozhovoru zpěvačka uvedla, že k němčině má špatný vztah, protože tento jazyk rodiče používali, když si nepřáli, aby jim děti rozuměly.
Postavme Zagorce sochu
Na petřkovickém náměstí se čepuje pivo hned na třech místech. U Ohřalů (U Blechy), v kulturáku a v Satelitu. A u každé z těch tří píp se teď permanentně vzpomíná na populární rodačku a její hity, v hospodě Satelit má zrovna hlavní slovo pan Krzykala. „Já jsem Němec, trochu Čech, ale dneska hlavně Američan. V emigraci jsem 40 let a žiju v San Franciscu. Hanka byla krásná holka a měla nádherný písníčky, milovali jsme ji tady už jako svazáci, když jsme se scházeli tam naproti v kulturáku,“ ukazuje na druhou stranu náměstí.
Hospodská společnost střídá pivo a štamprle. A jeden stůl k večeru navrhuje, aby zesnulá zpěvačka dostala v rodišti pamětní desku. Anebo rovnou sochu v životní velikosti. Je to regulérní výzva ke starostovi, protože třeba v nedaleké Ostravě už rockerku Věru Špinarovou zpodobňuje povedená „roztančená“ bronzová skulptura od sochaře Davida Moješčíka. „Špinarka už sochu má, tak co by ji nemohla mít i naše Zagorka,“ přejí si petřkovičtí.
