Do porodnice to Edeltruda Zagorová měla jen asi 300 metrů. S manželem žila ve vilce jen kousek od nemocnice v Petřkovicích na Hlučínsku a tam se jí také 6. září 1946 narodila dcera Hana. „To víte, že jsem její rodiče moc dobře znal. Její táta musel za války narukovat k německému letectvu, k Luftwaffe,“ vypráví 89letý František Tvrdý, soused Zagorů. „Hanky je mi líto, zemřela moc mladá,“ dodá muž narozený v roce 1933.
Domek Františka Tvrdého stojí u bývalé petřkovické nemocnice, špitál ale na počátku milénia nahradil rezidenční dům. Tvrdý je v této části Petřkovic nejstarším pamětníkem. „Hančin dědeček byl úspěšný fotograf, ateliér si pořídil v nedalekém městečku Hlučín a tam se jezdil fotit snad úplně každý,“ vzpomíná. „Firma Foto-Zagora, to byl na Hlučínsku opravdu pojem,“ potvrzuje informace pamětníka historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.
Nešťastný osud rodného domu
V Petřkovicích přitom skoro každý ví, kde stojí Zagorova vila. „Rodem nejsem místní. Když jsme se přestěhovali tady do Petřkovic, žili tu už jen rodiče Hanky Zagorové. A to asi jen půl roku, pak odešli za dcerou do Prahy a vilku prodali,“ vypráví 80letý Jan Šigut. „Bohužel, Zagorovi neměli na kupce šťastnou ruku. Nový majitel skončil v nápravném zařízení. A když po propuštění zemřel, dostal se časem do vězení i jeho syn. A ten je tam furt,“ doplňuje Šigut, jenž písně zesnulé pěvecké hvězdy poslouchal rád a teď na „sousedku“ hodně myslí.
Dům prý odsouzený majitel pronajímá ne úplně sympatickým sousedům. Schody do Zagorovy vily zarůstají mechem, zábradlí je zrezivělé. Zahrada zarostlá, na pozemku leží několik padlých a suchých stromů. Na zvonek nikdo nereaguje, hlasité volání nakonec zaslechne asi šedesátiletý muž. „Nic vám nemohu říct. Majitel pan Kompánek je v tuto chvíli dlouhodobě pryč a zakázal mi podávat jakékoliv informace o jeho osobě a také o domě. Se mnou nic nepořídíte, jsem tu v podnájmu a o dům se dobře starám,“ tvrdí.
Rodnou obec zalila lítost
Smrt celebrity, která v domě vyrůstala, současného nájemce nakonec přece dojme. „Teď robim na zahradě, ale večer budu na Zagorku vzpomínat. Skoro padesát let hraju na bicí nástroje po kavárnách na Ostravsku a zpěvačku jsme měli často na repertoáru. Skvělý hlas a psala i dobré texty,“ chválí popovou ikonu. Za chvíli se však zištně zeptá: „Když vás pustím dovnitř, kolik bude dělat honorář?“ Takový kšeft odmítáme. Jen nás zajímá, kde začal životní příběh originální zpěvačky a textařky.
„To je celé, ten příběh končí. / Jenom směle, teď už to nebolí. / Kdo jen dal ti právo, / stavět nade mnou ten dům,“ veršovala Zagorová v osmdesátých letech v textu Líto, je mi líto. Celým Petřkovicím je od pátku líto, že zpěvačka navždy odešla. „Nikdy jsem se neodvážila se s ní dát do řeči, byla o deset let starší. Ale pamatuji, jak třeba pomáhala rodičům ořezávat stromy, takhle tam stála s pilkou v ruce,“ vzpomíná 66letá Marie Žurková a předvádí řezání. „Vždycky, když jsem ji viděla v televizi, tak jsem si přála, abych ji ještě někdy osobně potkala a pověděla jí, že jsem její sousedka a mám její písničky moc ráda,“ dodává.
Nenechat si zkazit vzpomínky
Hana Zagorová o rodném domě v Petřkovicích mluvila jen výjimečně. Poté, co rodiče dům prodali, už se na místo dětství nechtěla vracet: „Potřebuji své vzpomínky k životu, ale chci je mít v té podobě, která mě tenkrát okouzlovala, dneska je v tom domě už všechno jinak.“ A v jiném interview uvažovala podobně: „Dům, ve kterém jsem prožila překrásné dětství, rodiče prodali. A ani když umřeli, už jsem se tam neodvažovala znovu podívat. Bála jsem se, co to se mnou udělá.“
Na rodiče přitom vždy vzpomínala s láskou: „Maminka byla učitelkou gymnastiky. Byla velmi kulturní a společenský člověk a zamlada vyučovala také step. Myslím, že jsem múzická po ní. Tatínek byl stavebním inženýrem a vždycky doufal, že půjdu ve šlépějích jeho technického charakteru, což se nestalo.“ Jednou také vyprávěla o velké zahradě kolem vilky s hospodářskými zvířaty a též se jí vybavil hluboký les na protějším kopci Landek. I těžní věž uhelného Dolu Eduard Urx pod Landekem, ze šachty je dnes hornické muzeum Anselm.
Josef Zagora u německého letectva
Od bývalé vilky Zagorů je na Landek i dnes romantický výhled. Je to mýty opředený kopec nad řekou Odrou, na kterém kdysi sídlili i lovci mamutů. O Landeku často píše 53letý básník Petr Čichoň, zdejší rodák žijící od studentských let v Brně. „Táta od zpěvačky Josef Zagora musel sloužit u Luftwaffe, stejně jako můj děda. Vždycky, když pak děda viděl zpěvačku v televizi, tak začal vzpomínat na Luftwaffe a pokaždé zmínil i starého Zagoru,“ vypráví Čichoň.
Dědeček zpěvačky pak i za války provozoval fotoateliér v Hlučíně, konkrétně v Opavské ulici číslo 4. Tehdy často fotil i sousedy na opušťáku, tedy v německých uniformách, které nesměli na veřejnosti svlékat. „V řadě případů to byly jejich vůbec poslední snímky, protože po návratu na frontu tihle muži padli,“ vypráví historik Neminář. V mnoha rodinách na Hlučínsku tak dodnes opatrují fotky ze Zagorova ateliéru jako poslední vzpomínku na nejbližší. Jako relikviář za ztracené na bojištích.
Informaci o službě Josefa Zagory v německé armádě potvrzuje i 89letý František Tvrdý. „No jo, Josef musel k německému letectvu. Můj táta už naštěstí do wehrmachtu nerukoval, byl už starý, ročník 1887, a taky si dost užil za první světové války, to válčil s Francouzi a byl tam strašný masakr,“ líčí Tvrdý. „My Prajzáci jsme museli pořád prolévat krev za Německo, to už dneska ti mladí nepochopí. Hanka byla naše holka z prajzske,“ dodává.
Službu otce Hany Zagorové v německé armádě potvrzuje i projekt Hultschiner Soldaten, který vychází ze seznamu vojáků v německých archivech (Josef Zagora, 1915–1989).
Proč válčili za třetí říši?
Početné nekrology uvádějí, že Hana Zagorová se narodila v ostravské čtvrti Petřkovice. Je to úřední pravda, industriální metropole připojila Petřkovice na Hlučínsku ke katastru města direktivně v roce 1976. Historicky však Petřkovice nemají s Ostravou mnoho společného, protože Hlučínsko již od 18. století patřilo k Pruskému království a později k Německému císařství. Proto také region získal specifické přízvisko Prajzská a jeho obyvatelům se dodnes říká Prajzáci, k nimž patřila i Zagorová.
Dějiny Prajzáků, to je na dlouhé vyprávění. „Po prohraných válkách o Slezsko a takzvaném Vratislavském míru v roce 1742 musela císařovna Marie Terezie podstoupit Prusku většinu do té doby českého Slezska, a to včetně Hlučínska. Pod Berlínem zůstalo Hlučínsko i s Petřkovicemi až do února 1920, kdy bylo na základě Versailleské mírové smlouvy vyčleněno z Německa a připojeno opět k českým zemím,“ vysvětluje Jiří Neminář z Muzea Hlučínska.
Už v říjnu 1938 ale Hlučínsko znova připadlo Německu jako tzv. Altreich, což pro drtivou část mužů z Petřkovic znamenalo vojenskou účast ve II. světové válce na straně třetí říše. Ačkoliv bojovali za Hitlera, po válce kupodivu nemuseli do odsunu – kromě vysokých šarží a členů SS. Obyvatelům byl následně hromadně přiznán „slovanský původ“ z časů před válkami Marie Terezie s Pruskem. Berlín nicméně Hlučínsko stále považuje za „ztracená území“ a starousedlíkům přiznává právo na spolkový pas a německé občanství, což je hojně využíváno.
Vidět svět jenom zpovzdálí
„Líto, je mi líto / vidět svět jenom zpovzdálí. / Líto, je mi líto / nebýt bleskem, který zapálí,“ posteskla si také Hana Zagorová v písničce Líto. „Měla jsem ji moc ráda, její smrt pro měl byla šok,“ přiznává Ludmila Benčíková, která kráčí po chodníku jen kousek od Zagorovy vilky v Petřkovicích. V tom domě malá Hana zkoušela zpívat vůbec první písničky, které jí učila múzicky založená maminka Edeltruda Zagorová.
