Běloruský opozičník exkluzivně: Lukašenkův režim je v agonii, sami by se měli bát

Únosy a vynucená emigrace – režim Alexandra Lukašenka nepolevuje v represích proti opozici. Koordinační rada běloruské opozice je bez vedení, na svobodě v Bělorusku zůstává pouze jediná členka prezidia, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová. Tu chrání před zatčením v jejím bytě velvyslanci z nejméně sedmi zemí EU, včetně Česka a Slovenska.

Aljaxandr Jarašuk, člen Koordinační rady běloruské opozice, šéf Běloruského kongresu demokratických odborů a viceprezident Mezinárodní odborové konfederace, redakci popsal, jak se za poslední měsíc změnilo Bělorusko a jak se bude podle něj dál vyvíjet situace v zemi, kde pokračují protesty proti autoritářskému vládci.

Před měsícem se v Bělorusku odehrály volby, které byly zlomovým okamžikem pro tamní společnost. Jak se od té doby změnila země a její společnost?
Byl to nejlepší měsíc mého života. Bělorusové si dříve nevěřili. Měli jsme k tomu mnoho důvodů, přestali jsme si věřit jako národ. A teď? Nedá se to vyjádřit slovy, ale je to, jako kdyby Fénix povstal z popela. Jen ten, kdo zažil události posledních týdnů, si může představit, jak významný byl letošní srpen v dějinách Běloruska. Nehledě na to, co bude dál, jedno je jasné: národ se zrodil. A národ dal jasně najevo, že chce být svobodný nehledě na cenu, kterou musí zaplatit. Ta zvěrstva, to násilí a vraždy – doslova teror – ještě víc podnítily společnost k cestě za svobodou, kterou zřejmě už nikdo nemůže zastavit.

Prezidentské volby odstartovaly tuto cestu za svobodou?
My jsme zcela bezpochyby zvítězili ve volbách. Je ale pravdou, že jsme své vítězství nemohli ubránit.

Co drží Lukašenka u moci?
Drží ho to, co drží jakéhokoliv jiného diktátora. Všichni si jsou podobní. Ještě před půl rokem, před třemi měsíci měl Lukašenko na vybranou: mohl klidně odejít a lidé by si ho pamatovali jako prvního prezidenta Běloruska, během jehož dlouhé vlády se odehrály různé věci. Lukašenko zakládal naši státnost a národ by si to pamatoval. Lukašenko ale v průběhu posledních týdnů zničil to pozitivní, co udělal. Záměrně. Já moc dobře znám pana Lukašenka. Pracoval jsem ve státní správě, spolupracoval jsem s ním. A taky jsem ho kritizoval na veřejných akcích. Už tehdy jsem mu vytýkal, že jeho populistická politika nic dobrého nepřinese a skončí katastrofou.

Dá se s Lukašenkem vést dialog? Je to možné po brutálních zásazích proti demonstracím a po represích, kterým čelí běloruská opozice?
Jsem přesvědčen, že dialog s ním není možný. A to z jednoho důvodu: nelze se s ním na ničem domluvit. Taková je Lukašenkova povaha. Ale také bych chtěl dodat, že se mu musí něco nechat. Jsme mu vděční, že konsolidoval běloruský národ a probudil v něm pocit národní hrdosti. Ať si to Lukašenko přál, nebo ne, vrátil lidem historickou paměť. Všimněte si, že lidé vycházejí do ulic s národními prapory. To si dříve nemohl nikdo představit. Zároveň roste zájem o běloruský jazyk. To je také důsledek událostí posledního měsíce.

Jak se bude dál vyvíjet situace v Bělorusku?
Stát se může cokoliv. Chci ale zdůraznit, že Lukašenko už nemůže vládnout zemi jako dřív, protože národ se osvobodil. Režim nemá co nabídnout společnosti. Lukašenko může u moci zůstat třeba ještě dva roky, jak sám prohlásil v rozhovoru pro ruská média, dokud nebude provedena ústavní reforma. Co bude dál? Netuším. Jen vím, že mnohatisícové protesty budou dál pokračovat. O tom nepochybuji. Bělorusové už nikdy nebudou otroky pod feudálním útlakem Lukašenka. Lukašenkův režim je v agonii.

Očekáváte, že může dojít k dalšímu krutému násilí jako v prvních povolebních dnech?
To se nedá vyloučit. Chápu, že bez obětí nelze získat svobodu. Jen doufám, že nedojde k hromadnému krveprolití. A to bohužel nejde vyloučit. Protestů se účastní několik stovek tisíc lidí a proti nim stojí po zuby ozbrojení zločinci, kteří mohou dělat, co se jim zlíbí. Obávám se, že během nějaké nedělní demonstrace provokatéři mohou začít střílet a vyprovokují násilí. A zaplatíme velmi vysokou cenu.

Koordinační rada je nyní pod neuvěřitelným tlakem. Celé vaše vedení je odstraněno. Někteří opozičníci jsou za mřížemi, někteří byli vyhnáni ze země. Co tím Lukašenko sleduje?
Víte, oni si myslí, že když zlikvidují hlavní buřiče a organizátory protestů, tak bude klid. Dříve, když protesty nebyly tak masové, to fungovalo. Ale Lukašenko nebere v úvahu, že současný protest nemá žádné vedení. Tím se národ pojistil a ochránil potenciální opoziční lídry, se kterými by se režim jinak okamžitě vypořádal. Koordinační radu netvoří jen 55 lidí, případně sedm lidí prezidia. Není to ani těch šest tisíc lidí, kteří vyjádřili odhodlání se k nám připojit. Je to celá běloruská společnost. Pokud nás zítra uvězní nebo vyženou ze země, tak nás nahradí jiní.

Nebojíte se, že jako člen Koordinační rady byste se mohl stát terčem represí Lukašenkova režimu?
Kdybych vám řekl, že mi nezáleží na tom, co se se mnou stane, tak bych nebyl normální. Ale víte, na začátku tisíciletí mi hrozila fyzická likvidace. Několikrát mě vysoce postavení lidé z represivních orgánů nutili k emigraci. Vyhrožovali smrtí, kdybych je neposlechl. Že mě čeká osud lidí, kteří zmizeli. Já jsem se odmítl podvolit jejich nátlaku. Nakonec k ničemu nedošlo. Nevím, proč mě nechali na pokoji tehdy a proč mě nepronásledují nyní. Třeba to je tím, že jsem viceprezident Mezinárodní odborové konfederace, a dokonce jsem stále členem Národní rady pro zaměstnanecké a sociální otázky. Kdyby se se mnou něco stalo, tak by to vyvolalo ostrou reakci mezinárodního odborového hnutí. Země by se mohla dostat do nepříjemností. I když pro Lukašenka je důležitější moc, a ne blaho naší země.

Takže se pomsty režimu nebojíte?
Jestli se bojím? Bát by se měli oni, ne já. A oni se panicky bojí. Proto ze zbabělosti projevují takovou brutalitu.