Zákaz dokumentování skutečných podmínek v chovech zvířat nezastaví jejich utrpení. Zdroj: Pixabay
Co oči nevidí, srdce nebolí. Jak čí. Některé kanadské a americké státy zavedly takzvané „zóny ochrany zvířat“. Nejedná se však o žádná místa, kde by byla zvířata lépe chráněna a bylo s nimi šetrně zacházeno. Cílem je vymezit takto prostory velkochovů a jatek a výrazně zpřísnit postihy za vstup do těchto zón – třeba i za účelem dokumentace toho, co se zde skutečně děje.
Od loňského ledna v České republice platí zákaz kožešinových farem. Podařilo se jej prosadit především díky záběrům pořízeným právě na kožešinových farmách, které postupně zveřejňovaly organizace na ochranu zvířat. Se záběry, které dokumentovaly sebepoškozování, stereotypní chování i zranění zvířat způsobená pobytem v malých a mnohdy velmi znečištěných klecích, nakonec poslance konfrontovala Česká televize. Řada z nich byla v šoku. Mnozí viděli poprvé v životě, jak prostředí takové farmy skutečně vypadá, a bylo to zásadní pro jejich rozhodnutí před finálním hlasováním o zákazu této kruté praxe. Pořízené záběry mimo jiné dokumentovaly též vyslovené týrání. Násilné zacházení, bití a zabíjení zvířat zákonem zakázanými způsoby.
Běžný spotřebitel nakupující živočišné produkty má jen mizivé možnosti ověřit si, jak to skutečně vypadá tam, odkud obsah jeho nákupního košíku pochází. A zvířata zavřená za zdmi velkochovů a porážená v uzavřených halách jatek nemají možnost, jak dát světu vědět, pokud zde trpí a zda jsou porušovány platné zákony. Tajně pořízené záznamy jsou velmi často tou jedinou možností, jak na to poukázat a jak veřejnost informovat o tom, jaká je skutečná cena daných produktů. Logika, která vede kanadské a americké zákonodárce k tomu, že budou přísněji postihovat ty, kteří pravý stav věcí odhalují – namísto těch, kteří se v mnoha případech dopouští porušení zákonů, je zvrácená.
Hraje se i o životy zvířat v Česku
Tento pátek čeští poslanci hlasují, mimo jiné, o dvou důležitých návrzích – o zákazu využívání nově narozených divokých zvířat v cirkusech a o zákazu chovu slepic snášejících vejce v klecích. Podnětem k oběma návrhům je tlak veřejnosti, který se již mnoho let stupňuje. A to i díky záběrům, které by ve svých reklamách nezveřejnil žádný cirkusák a žádný majitel haly s tisíci slepic v klecích.
V soužití s námi, lidmi, tahají zvířata za kratší konec pomyslného provazu. Mají prakticky nulové možnosti, jak se bránit, pokud je s nimi špatně zacházeno a pokud trpí. Jednotlivci i organizace stojící na jejich straně, snažíci se zlepšovat jejich životní podmínky upozorňují na to, pokud dochází k jejich porušování, plní v tomto nerovném boji nezastupitelnou roli: informovat.
Státy, ale především samotní chovatelé, by neměly usilovat o postihy těch, kteří monitorují zacházení se zvířaty a upozorňují na pochybení. Nebylo by jednodušší prostě se starat o zvířata tak, aby před odvysíláním žádného, ani toho skrytě pořízeného materiálu, nebylo nutné varovat děti a citlivé osoby?
