V roce 1918 založené Československo se zbavovalo soch rakouských panovníků i dalších symbolů monarchie. Nacisté zase likvidovali památníky mladé demokracie a komunisté odstraňovali artefakty snad ze všech historických etap. Sochy a symboly vadí i dnes, v Praze třeba v roce 2020 padl památník maršála Koněva. „Bojím se upozornit na skutečnost, že pravostranný provoz v českých zemích zavedli nacisté,“ říká s nadsázkou Jan B. Uhlíř v souvislosti s nedávno zničeným křížem z éry nacismu v Jizerských horách.
Historik Jan B. Uhlíř je předním odborníkem na dějiny protektorátu i nacismu a pro Památník německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) právě dokončil výstavu o více než šesti stech popravených protektorátních občanech v obávané berlínské věznici Plötzensee. V roce 2019 také upozornil veřejnost, že „tajemný maltézský kříž“ znovu vztyčený v Jizerských horách u rozhledny Štěpánka je vlastně původním nacistickým památníkem.
I když je Uhlíř jediným soudním znalcem v Česku na problematiku neonacismu, likvidaci kříže v Jizerkách nedoporučoval. Památník z časů třetí říše ale ve spolupráci s obcí Kořenov označil důkladným vysvětlujícím historickým textem. Části veřejnosti i tak kříž vadil a v březnu byl neznámými pachateli zničen. „V bourání soch jsme mistry,“ říká Jan B. Uhlíř v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak odprásknout Stalina. Češi jsou v bourání soch experti, čeká to jednou i Máchu a Žižku?
Třicet let po revoluci Koněv nevadil
Autoritářské systémy se jaksi z principu obávají symbolů demokracie, musí ale sochy z časů totalit ničit i demokratické státy? Na mysli mám třeba sochu sovětského maršála Koněva (1879–1973), která byla v Praze odstraněna v dubnu 2020.
Je to poměrně jednoduché. Sochy, které opravdu vadily, zmizely z veřejného prostoru ještě v roce 1990. Koněv zde vydržel o dalších třicet let déle. Z toho usuzuji, že byl tolerován, tedy nevadil, ač jeho činy lze označit za kontroverzní. Problém vidím v tom, že v Praze nebyla jeho socha vztyčena v jakékoli souvislosti s krvavě potlačeným povstáním v Budapešti v roce 1956, ale jako pocta jednomu z velitelů Rudé armády, jehož jednotky dorazily v květnu 1945 do Prahy. Velmi lituji, že se z jeho odstranění stalo politikum. Stejně tak lituji, že následující generace si naši dobu nebudou pamatovat jako příklad vrcholné svobody a demokracie. Svobody demonstrované právě tím, že by v Praze stály například sochy maršála Koněva i generála Vlasova. Ocitáme se na rozhraní. Omezujeme svobodu slova, státním úředníkům diktujeme, co si mají myslet.
Co s tím?
Katolíkům doporučuji zpověď, ostatním povinné přečtení Orwellova románu 1984 nebo třeba zájezd do Severní Koreje. Když jsem před třemi lety protestoval proti odstranění Koněva a tento akt označil za zbabělost, spílala mi ulice do bolševiků, což je v mém případě contradictio in adjecto.
Obhájci odstranění Koněvovy sochy připomínají, že maršál řídil bojové operace II. světové války s vědomím toho, jaká zvěrstva páchá v Rudé armádě i na dobytých územích obávaná tajná policie NKVD. A rovněž mu vyčítají onen zásadní podíl na potlačení protikomunistického povstání v roce 1956 v Budapešti. Bylo to málo důvodů k odstranění sochy?
V roce 1990 nikoli, v roce 2020 ano.
Socha maršála Koněva v Bubenči - září 2019 Zdroj: Se souhlasem Topiho Piguly
Když pomníky boří ulice
U rozhledny Štěpánka v Jizerských horách byl v roce 2011 obnoven zpočátku tajemný kamenný kříž, údajně maltézský. Dlouho ho veřejnost přehlížela, ale když jste v roce 2019 upozornil, že je to vlastně památník padlým příslušníkům říšské branné moci z Kořenova a okolních měst a vesnic, který byl dokončen v roce 1944, kříž najednou začal vadit. A před několika týdny byl zničen. Proč?
Protože se do věci vložila ulice, podpořená pomýlenými názory jednoho soukromého badatele, tedy amatérského historika. A tento pán bez příslušného vzdělání a znalostí metod historikovy práce vytrhl problém z kontextu. To je vlastnost většiny amatérů.
Máte nějaký další příklad?
Pamatuji, jak se jeden z takových „odborníků“ rozhořčeně opřel do mého učitele profesora Aleše Skřivana st., který ve své vynikající práci Japonská válka chybně uvedl rozpětí křídel stíhačky Zero. Netrefil se asi o pět centimetrů, ale v očích svého kritika se stal zločincem, který by měl vrátit diplomy.
Ten nejmenovaný amatér jednal v případě kříže v Jizerkách nějak podobně?
Jen na okraji bych zmínil, že neumí německy a dobový tisk si nechal překládat. Nejednalo se ovšem o profesionálního překladatele, ale o středoškolskou studentku. Takto vybaven vytáhl do svaté války a občanům oznámil, že kořenovský kříž osobně odhalil župní vedoucí Říšské župy Sudety Konrad Henlein, a proto je nutno jej strhnout. Smutné je, že média si údaje tohoto bojovníka za pravdu neověřila. Tvrzení s Henleinem totiž nelze pramenně jakkoli doložit.
Památníku z éry nacismu v Jizerských horách. Kříž byl v březnu zničen neznámými pachateli. Zdroj: Ivan Motýl
Železný kříž, jízda vpravo a Porsche
Odpůrcům vadila i podoba pomníku, který měl tvar nacistického vyznamenání Železný kříž. To sice není symbolika stvořená třetí říší, řád vymyslel už pruský král Fridrich Vilém III. (1770–1840), ale nacisté ji zneužili. Je však třeba dodat, že symbol Železného kříže je dnes výsostným znakem současné německé armády, tedy Bundeswehru. Vy jste jediným českým soudním znalcem v případech spojených s neonacismem, takže otázka zní: Byl či nebyl tento kamenný kříž také propagací nacismu?
Opakovaně jsem uvedl, že byl. Proto jsem také prosadil, aby byla na místě instalována deska s vysvětlujícím textem. Reinstalovaný pomník však stál na místě od roku 2011 a nikomu nevadil, protože byl zahalen do lživé legendy o svém původu. A tady se projevuje Achillova pata toho amatérského badatele. Dokud nebyl upozorněn odborníkem, chodil kolem pomníku v blažené nevědomosti a nevadil mu, neboť podstatu věci nebyl schopen odhalit, pochopit, natož pojmenovat.
Ve světě dnes padají k zemi i sochy Kryštofa Kolumba, který přinesl zkázu původním obyvatelům Ameriky. Když bychom šli do absurdních důsledků nacismu, neměli bychom začít na silnících opět jezdit vlevo?
Ano. Bojím se upozornit na skutečnost, že pravostranný provoz v českých zemích zavedli nacisté.
S nadsázkou se ptám, jaké další „symboly nacismu“ bychom tedy měli odstranit z českého veřejného života?
Základní kámen první továrny dnešního koncernu Volkswagen poklepal Adolf Hitler. Co takhle iniciovat výzvu po odstranění mladoboleslavského automobilového závodu? Anebo zrušení další značky tohoto koncernu – Porsche? Vždyť Ferdinand Porsche byl vůdcovým oblíbencem, mimo jiné konstruktérem úspěšného těžkého stíhače tanků SdKfz 184 Ferdinand, respektive Elefant. A také zatím neproběhl úplný plošný průzkum vedoucí k odstranění nacistických prominentů coby čestných občanů českých měst. A v neposlední řadě, neměli bychom zase začít s pálením knih? Nebo archiválií signovaných Hitlerem? Třeba v Archivu Kanceláře prezidenta republiky jich vůbec není málo. Také by mohli vadit zakladatelé Sokola Tyrš s Fügnerem, neboť oba byli německého původu.
Co ničení pomníků z dob komunistické totality?
Zřejmě to bude znít více než provokativně, možná kacířsky. Kdyby ale zůstal Stalin na Letné, byl by dnes nejen jedním z největších turistických lákadel Prahy, ale i mementem pro příští generace: „Podívejte se, děti, na zrůdu, která má na svědomí životy 80 milionů lidí!“ Žulový generalissimus by nutil k přemýšlení o tom, že z Ruska k nám nikdy nepřišlo nic dobrého.
Pomník Stalina a Gotwalda v Odrách, zničen byl v roce 1990. Zdroj: archiv Ivana Motýla
Nenávist vůči císařům
Pojďme hlouběji do minulosti. V listopadu 1920 strhli čeští vojáci na náměstí v Chebu bronzovou sochu císaře Josefa II. (1741–1790) a ulomenou pravou ruku si vítězoslavně odnesli do kasáren. Obdobně pak stejného panovníka likvidovali i v dalších městech. Dnes ale Češi proti Josefu II. vcelku nic nemají a učebnice dějepisu ho chválí jako osvíceného monarchu. Nemohly ty sochy zůstat na náměstích i po vzniku Československa?
Nemohly, i když měly. Nenávistná atmosféra vůči monarchii, kterou Československo v první dekádě své existence poctivě přiživovalo, bohužel nenabízela jinou variantu.
Nenávist je většinou záležitostí ulice, anebo snad chtěli tyto sochy bourat i političtí představitelé mladé československé demokracie?
Strhávání soch, pakliže se nejedná o diktátory s rukama od krve, považuji obecně za primitivní. Vždy je na vině ulice anebo fanatici. Budeme-li Československou republiku let 1918–1938 obecně považovat za slušný stát, je třeba si uvědomit, že i její otcové zakladatelé vyrostli ve slušném státě, tedy v habsburské monarchii, která jim poskytovala takovou míru svobody, aby se naučili být demokraty. Že by se profesorský sbor České univerzity Karlovy sešel například v roce 1919 za účelem fyzické likvidace nějakého ze symbolů monarchie, toho si opravdu nejsem vědom.
Jaké další sochy a pomníky bořila ulice po vzniku Československa? Jen malá část z nich opět stojí, které to například jsou?
Nejznámější zbořenou skulpturou po vzniku Československa byl bezesporu Mariánský sloup z roku 1650 na Staroměstském náměstí v Praze. Obnoven byl v roce 2020. Z Krannerovy kašny na dnešním Smetanově nábřeží v Praze byl v roce 1919 odstraněn císař František I. Ačkoli tento panovník vládl poměrně dávno, v letech 1792 až 1835, i on vadil rozvášněný davům v ulicích. Františkova kopie se na místo vrátila až v roce 2003.
Malostranskému náměstí by slušel Radecký
A kdo se už na podstavce nevrátil?
O plošné likvidaci pomníků císaře Františka Josefa I. by se dalo vyprávět dlouho. Zajímavé a dosud nezpracované téma představuje rovněž mizení plastik spojených s germánskou mytologií z měst obývaných převážně německým obyvatelstvem. Jednoznačně mi nejvíce chybí jeden z nejslavnějších českých vojevůdců maršál Josef Václav hrabě Radecký z Radče, jehož pomník, ulitý z bronzu ukořistěných italských děl, stával v letech 1858–1919 na Malostranském náměstí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Návrat monarchie pro mě není aktuální téma, říká potomek habsburských císařů
Proč tam Radecký nestojí znova?
Netuším. Uměle vyvolaná zášť vůči habsburské monarchii již snad pominula a Radecký by dnešní Malostranské náměstí zajímavě oživil, byť by nemohl být přesně instalován na původní místo. Monarchii mnohé dlužíme. Nejen interpretačně. Rád bych odcitoval pasáž z románu Muž bez vlastností rakouského spisovatele Roberta Musila, jehož charakteristika Rakouska-Uherska, kterému přezdíval Kakánie, je nedostižná: „A tuto zemi spravovala osvíceně, skoro nepostřehnutelně, způsobem, jenž opatrně ulamoval všechny hroty, nejlepší byrokracie Evropy, jíž bylo možno vytknout jen jedinou chybu; že génia a geniální podnikavost u soukromých osob, které k tomu nebyly vyvoleny urozeným rodem nebo příkazem státu, pokládala za opovážlivost a drzost. Ale kdo si dá rád líbit, aby nepovolaní mluvili do jeho věcí! A kromě toho byl v Kakánii za hulváta považován vždycky jenom génius, ale nikdy, jak se to dělo jinde, už hulvát za génia.“
Jak je to s těmi hulváty a génii dneska?
Od pádu monarchie se kontinuálně dopouštíme osudové chyby: Řadu hulvátů považujeme za génie a zcela postrádáme odvahu říci jim pravdu do očí.
Přežije jen socha vepřů?
Představme si, že se jednou nějaký autoritářský režim opět ujme moci i v našem prostoru. Budou opět padat k zemi i sochy? Jaké pomníky z éry po roce 1989 asi budou vadit nejvíce?
V bourání soch jsme mistry. Možná se demontáže opět dočkají sochy, památníky anebo pamětní desky spojené s Tomášem G. Masarykem, Edvardem Benešem či Václavem Havlem. U Husa, Komenského, Palackého nebo Palacha si nejsem jist. S nadhledem řečeno, pokud tady jednou nepřevládne islám, tak všechny režimy přečká snad jedině pomník flekatých prasátek v Přešticích. A to je dosti nelichotivá představa.
