Rozhovor s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO) o tom, jak může člověk bojovat proti suchu a jak může koronavirus pomoci životnímu prostředí.
Vypínáte kohoutek, když si čistíte zuby?
Vypínám, a dělal jsem to už dávno. Ona ta voda u nás není nejlevnější.
Jak může člověk, který žije v paneláku, bojovat proti největšímu suchu za 500 let?
Musím zdůraznit, že spotřeba vody v České republice patří k nejnižším v Evropě. Před 20 lety jsme měli denní spotřebu 170 litrů na osobu, dnes máme zhruba 89 litrů. Způsobily to především úspory v průmyslu, ale i lidé začali významně šetřit vodou. Dnes už spousta lidí zná základní poučky – dát si sprchu místo vany a nestát ráno pod sprchou tři čtvrtě hodiny, ale pět minut. Mít toalety s dvojím splachováním, úsporné spotřebiče, používat myčku místo ručního mytí a samozřejmě nemít puštěný kohoutek při čištění zubů. Sice se zdá, že jsou to drobnosti o pár litrech úspory, ale když to vynásobíte milionem lidí, tak už je to hodně znát.
Spousta lidí už tohle dělá. Jsou ještě další cesty, jak šetřit vodou?
Většina pitné vody, kterou denně spotřebujeme, nám proteče záchodem nebo umyvadlem či sprchou. To je obrovská rezerva, kterou stále vidím. Už existují technologie, které nejsou vůbec drahé. Například v bytovém domě se do dvou sklepních kójí umístí zařízení, které přečišťuje šedou vodu, což je voda z koupelen, která je jen málo znečištěná. Ta se pak dá použít na splachování toalet. Za rok ušetří dům s takovou technologií až 30 procent pitné vody. Pokud mají lidé dům, chalupu, chatu se zahrádkou, tak by měli určitě na zalévání zahrady využívat dešťovou vodu. Taky doporučujeme nesekat tak často trávu, protože dnes tak populární anglické trávníky spotřebují nejen velké množství vody, ale jsou doslova „pouští“ i z hlediska biodiverzity.
Masivní ohrožení dodávek pitné vody teď nehrozí.
Kromě toho, že někteří lidé nemají čím zalévat zahradu, může se stát, že v budoucnu otočíme kohoutkem a voda nepoteče?
To, že nelze zalévat zahradu pitnou vodou, zažily stovky tisíc lidí už v minulých suchých letech a velmi pravděpodobně se to bude opakovat i letos, pokud se nestane zázrak a nebude vytrvale pršet minimálně měsíc. Už v dubnu mělo kolem 40 obcí omezení na použití pitné vody na zalévání či napouštění bazénů. To je na duben zcela mimořádné. Ale hromadné ohrožení dodávek pitné vody zatím nehrozí. Naštěstí máme kapacitní soustavu vodárenských nádrží. Například nádrž Želivka, na kterou je napojeno asi 1,2 milionu lidí, by byla schopna zásobovat vodou, i kdyby rok ani nekáplo. To by ale rozhodně nemělo znamenat, že si lidé řeknou – dobrý, tak pitné vody bude dost, protože na žádné plýtvání to rozhodně není. Vodní blahobyt, ve kterém jsme žili posledních minimálně sto let, skončil.
Neměl jste sucho řešit už dřív?
Suchem jsem se začal zabývat okamžitě po svém nástupu na ministerstvo před šesti lety. V tu dobu se nám mnozí smáli. Říkali: Proboha, proč řešíte v roce 2014 sucho, když v roce 2013 byly povodně? Teď už se ale asi nikdo nediví.
Když říkáte, že jste se suchem začal zabývat už před šesti lety, bojujete s ním dostatečně? Protože v posledních letech slyšíme pořád dokola, jak je obrovské sucho a nevypadá, že by se to lepšilo.
Především je třeba si uvědomit, že posledních minimálně sto let jsme cíleně odváděli vodu z krajiny, a to nelze úplně obrátit během několika let. A výpadek srážek v některých oblastech během posledních šesti let přesahuje neuvěřitelných tisíc litrů vody na metr čtvereční oproti průměru minulých desetiletí. Větru ani dešti poručit neumíme a sucho postihuje i okolní země jako Německo, Polsko, Slovensko či Maďarsko. Ale snažíme se všemi silami zadržet vodu v krajině déle, nenechat ji tak rychle odtéct. Některá opatření lze udělat během několika měsíců, třeba obnovu tůní či mokřadů, jiná trvají i desítky let, především výstavba nových vodních nádrží.
Co konkrétního jste tedy kromě Dešťovky udělali?
Symbolem se stala právě Dešťovka, tedy podpora zadržování dešťové vody hlavně v rodinných domech. Ale naše programy jsou mnohem širší. Od roku 2014 jsme podpořili celkem 15 tisíc projektů za 12 miliard korun, a to nepočítám peníze do stovek projektů kanalizace a čistíren odpadních vod. Máme i Velkou dešťovku. Díky ní města dělají velké akce na zadržení dešťové vody. Obec třeba rekonstruuje náměstí a pod ním vybuduje velkou nádrž na mnoho set tisíc litrů vody. Skrz vodopropustné povrchy může do nádrže voda téct a pak se dá využít třeba na zálivku městské zeleně. Takových projektů máme už 120 a chceme jich mít aspoň 1000 po celé republice. Více než 470 obcím a 200 tisícům lidí jsme pomohli zajistit nové zdroje pitné vody. Dále navracíme vodu do krajiny. Podpořili jsme tisíce projektů, nových rybníků, tůní, mokřadů, remízků, lužních lesů, revitalizovali jsme stovky kilometrů toků. A další tisíce projektů podpoříme letos a každý další rok a neustále zrychlujeme. Voda je prostě základ života a bez ní nebude nic.
To, co by se normálně Pařížskou dohodou nepovedlo, tak to udělal koronavirus.
Pomůže přírodě koronavirová krize? Když se přestalo létat a méně se vyrábí, bude to mít nějakou roli v klimatické změně?
Krátkodobý vliv to určitě mít bude, ale klimatickou změnu to nezastaví a ani výrazně nezbrzdí. Atmosféra má totiž obrovskou setrvačnost. Dnes čelíme něčemu, co jsme si způsobili jako lidstvo před 20 až 30 lety. Pandemie pomohla v tom, že se výrazně zlepšila kvalita ovzduší. Ale je to bohužel asi spíš krátkodobější účinek. Sám jsem hrozně zvědavý, jaký bude letos úbytek světových emisí CO2. Zdá se, že to, co se Pařížské dohodě nepovedlo, dokázal koronavirus. Bohužel tedy za cenu stovek tisíců životů. Tolik bych si přál, abychom se z toho poučili.
Jak?
Teď mě asi nebudou mít rády letecké společnosti, ale ukázalo se, jaký je nesmysl třeba vozit miliony tun zboží tam a zpátky po planetě. Není normální, že si objednáte 10 balíků týdně a když se vám nelíbí, tak je pošlete letadlem zpátky. Krize nás poučila, že bychom měli být více soběstační a nespoléhat se na to, že vše dovezeme z Indie, Bangladéše a Číny, zkrátka omezit ten globální trh a více podporovat regionální výrobky. Je to hodně o „náboženství konzumu“. Lidé nakoupí moc oblečení, které je levné, a za chvíli ho vyhodí a koupí nové. To samé s jídlem. Pro lidstvo to byl zdvižený varovný prst, protože můžou přijít další, a mnohem horší pandemie. Potřebovali jsme od planety facku, abychom si to uvědomili. Myslím, že příroda jasně signalizuje, že nás už má plné zuby.
Kilo steaku znamená životní cyklus krávy, která spotřebuje tisíce litrů vody.
Co říkáte na názory, že by lidé měli omezit spotřebu masa?
Nejsem fanda vegetariánství, ale říkám všeho s mírou. Problém je spíš v tom, že bohatnou velmi lidnaté země a najednou chtějí pravidelně jíst maso miliardy dalších lidí. A to s sebou samozřejmě nese obrovské nároky na spotřebu vody. Za každým steakem jsou stovky litrů vody v životním cyklu hovězího dobytka. Ale v případě České republiky bych viděl jako klíč, že budeme jíst víc českého masa a obecně českých potravin. Vždycky mě nadzdvihne, když v obchodě v Litoměřicích vidím jablka z Chile nebo Argentiny, ale nenajdu tam jablka z Litoměřic. To se prostě musí změnit. Tohle je ta nejlepší ukázka, jak se svět opravdu zbláznil.
Pane ministře, myslíte si, si že vláda zvládla krizi dobře? Podle opozice jste reagovali dost chaoticky.
Jsem přesvědčený, že vláda tu krizi zvládla velmi dobře a díky našim rychlým a razantním opatřením jsme zachránili tisíce životů. Jsou na to jasná data. Počet obětí jsme udrželi nízko. Nic takového tady v historii nebylo, žádná vláda nemusela ničemu podobnému čelit, neměli jsme se koho zeptat, každá země improvizovala. A je logické, že v takové situaci byly ty debaty o dalších krocích dost vzrušené.
Uvolňování opatření podle vás tedy nebylo chaotické?
Počítali jsme s nějakou epidemiologickou situací, radili se s odborníky. Samozřejmě tady byl obrovský tlak tisíců podnikatelů, abychom opatření uvolňovali, protože část ekonomiky se zastavila doslova ze dne na den. Ale vždycky musíte brát ohled na lidské životy. Takže jsme se snažili o kompromis, aby nepřišla ta obávaná druhá vlna. Nesměli jsme dopustit, aby se to utrhlo z řetězu, protože potom by to celé úsilí na začátku bylo zbytečné. Drtivá většina lidí je disciplinovaná, společnost fungovala úžasně. Ale samozřejmě nás rozsoudí až čas a historie. Po bitvě je totiž každý generál. Tak, jako v Česku všichni rozumí fotbalu, tak teď všichni rozumí rozvolňování. Zažil jsem v životě spoustu situací, ale tohle bylo suverénně největší dilema, jak nastavit únosnou míru těch zákazů. Nejvíc jsme se báli, aby nám tady zbytečně neumírali lidé. Takže možná některé věci se mohly někomu zdát chaotické, ale jsem přesvědčen, že vzhledem k okolnostem to zatím dopadlo výborně. Ale nechci to zakřiknout, ještě bojujeme.
