Před sedmi lety kandidoval do Evropského parlamentu jako lídr hnutí ANO. Dnes jeho šéfovi a premiérovi Andreji Babišovi nemůže přijít na jméno. Co se mezi nimi stalo? Jak vidí Babišovu další politickou budoucnost? To a mnohé další prozradil Pavel Telička v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
V roce 2019 Pavel Telička s hnutím ANO ukončil spolupráci a založil vlastní politické uskupení Hlas. Letos v červnu oznámil, že v politice končí. Rozhodl se vzdát všech volených funkcí včetně mandátu středočeského zastupitele a chce se plně soustředit na své podnikatelské aktivity a činnost v nevládních či občanských spolcích.
Pavel Telička (58)
Bývalý politik, diplomat, poslanec a místopředseda Evropského parlamentu za ČR (zvolen jako lídr za hnutí ANO) pochází z rodiny bývalého českého komunistického diplomata Františka Teličky, který v době jeho narození působil v kubánském oddělení velvyslanectví ČSSR ve Washingtonu. V letech 1997 až 2002 byl hlavním vyjednavačem vstupu ČR do Evropské unie. Tehdejší prezident Václav Havel jeho činnost ocenil udělením pamětní medaile. Třináct let hrál závodně ragby.
Proč jste ukončil svoji politickou kariéru? Bylo to znechucením ze současného dění?
Po ukončení mandátu poslance Evropského parlamentu v roce 2019 jsem nepočítal s tím, že bych v politice pokračoval. V Evropském parlamentu jsem odvedl pro ČR a EU práci, která mě dle nezávislých zahraničních hodnocení vynesla mezi čtyři nejaktivnější a 11 nejvlivnějších europoslanců z celé EU. Byl ten správný čas odejít, nejen proto, že po zkušenostech s ANO pro mě nepřipadalo v úvahu se spojit s některou z existujících politických sil.
Nakonec jsem se nechal přesvědčit k založení nového politického hnutí, když jsme byli mimo jiné ubezpečeni jedním z prezidentských kandidátů, že pro evropské volby jeho spolek poskytne regionální organizace. Nechám stranou, že zůstalo u slibu. Podstatnější je, že hnutí jsem považoval za vhodnou platformu pro vstup do politiky mladých liberálních voličů. A už tehdy jsem jim říkal, že moje zapojení je časově omezené na dva až čtyři roky. Takže z hlediska odchodu šlo spíše o naplnění záměru, i když jsem jeho realizaci nakonec o nějaký čas uspíšil. A ano, roli do jisté míry sehrálo i určité znechucení, a to nejen ze současného dění, ale i z toho, že politici nejsou povětšinu zvyklí držet slovo.
Není váš odchod zapříčiněn také tím, že hnutí Hlas, které jste založil, má velmi nízké preference?
Hnutí Hlas si dokázalo za zhruba dva měsíce existence svým volebním programem, s minimálním rozpočtem a nízkou viditelností sáhnout na 2,4 procenta podpory veřejnosti. Těžko jsme mohli čekat více. Přesto bylo po volbách těžké hnutí dostávat do médií. V mediálním impériu Andreje Babiše to bylo prakticky vyloučené. Zatímco mladý Klaus tam byl permanentně, my skoro vůbec. Nestěžuji si, konstatuji fakta. A samozřejmě období covidu nám také moc příležitosti k práci s veřejností nedalo. Přesto jsme do hnutí přilákali zajímavé a vzdělané mladé lidi. Preference jsou nízké, ale ty mě nevedly k odchodu. V prvních dvou letech fungování na tom nebyli o moc lépe ani ANO nebo Piráti.
Co říkáte na to, že volební průzkumy pro letošní parlamentní volby favorizují právě Piráty, kteří kandidují společně se STAN? Mají vaše sympatie?
Beru je na vědomí a uvidíme, jak volby dopadnou. Moje sympatie v některých programových bodech mají. Nicméně nebudu sdělovat své volební preference, byly by spojovány přes moji osobu s Hlasem, což nechci dopustit. Koho se rozhodne hnutí případně podpořit, je na něm, nikoliv na Teličkovi.
Kdybychom měli zmapovat vaši politickou kariéru od začátku, tak první stranou, do které jste v roce 1988 vstoupil, byla KSČ. Proč jste tak učinil a nelitujete toho zpětně?
Kromě hnutí Hlas také stranou jedinou. Myslím, že zmapování politické kariéry není primárně o vstupu do nějaké strany, ale o odvedené veřejné službě. Do KSČ jsem vstoupil z vlastní velké chyby, za kterou do jisté míry platím už přes třicet let. To je realita a smazat se to nedá. Do strany jsem však nešel dělat politickou kariéru.
Babiš na mě zprvu působil celkem dobře, byť naivně. Byl v politice nový, neohrabaný. Bylo to celkem sympatické.
V roce 2013 jste se stal tváří hnutí ANO Andreje Babiše, za které jste jako lídr kandidoval do Evropského parlamentu. Jak ke spolupráci s Andrejem Babišem došlo? Čím si vás získal?
Obdobně jako řada jiných novinářů spolupráci některých osobností s ANO personifikujete s osobou Andreje Babiše. Viděno dnešní optikou to chápu, protože jde o hnutí jednoho muže. Tehdy však, ať tomu lidé věří, nebo ne, to nebyl určující prvek. Navíc, vliv měly další osobnosti, které se však postupem času de facto upozadily. Moje jednání probíhala s ním, ale i s dalšími představiteli hnutí. Přitom trvala skoro rok. Předmět spolupráce krystalizoval teprve postupně, protože se naše představy rozcházely.
Nakonec jsem byl připraven se vrátit do evropské politiky, přispět ke změně postavení ČR v EU a tím tedy také podpořit ANO, které tehdy mělo jedno až dvě procenta podpory. To vše na pozadí vnitropolitické situace, která rozhodně nebyla dobrá. Bohužel, dnes je ještě mnohem horší. Dnes mi každý předhazuje, že jsem musel vědět, co je Babiš zač. Ano, mohl jsem, ale já jsem předtím žil permanentně dvanáct let v zahraničí, v jiných reáliích. V mém případě nešlo o kariérismus, což jsem dalším účinkováním potvrdil. Ani o snahu se nějak zaopatřit, protože moje příjmy byly před vstupem do politiky podstatně vyšší. Věřil jsem novému liberálnímu projektu, který se tak ještě po evropských volbách nějaký čas choval, ale který Babiš účelově posunul úplně jinam. Mrzí mě to, stejně tak mě mrzí, že jsem byl jednou z tváří hnutí.
Znali jste se spolu předtím?
Ne, neznali.
Jak na vás působil?
Zprvu celkem dobře, byť naivně. Byl v politice nový, neohrabaný. Bylo to celkem sympatické. Nevím, jak moc to bylo hrané, jak moc přirozené. Každopádně se teprve učil být politikem. Většině oblastí vůbec nerozuměl. Byl odkázaný na své spolupracovníky, opíral se o svůj schopný PR tým. Obdobně působil i v zahraničí.
Když jste začali spolupracovat, sedli jste si po lidské stránce? Měli jste k sobě pracovně blízko a třeba si i tykali?
Lidsky jsme každý z úplně jiného těsta a nemohu říct, že bychom k sobě měli blízko. Byl jsem pro něj někdo mimo okruh jeho věrných, já neměl zájem mu být nablízku. Vzhledem k tomu, že jsem působil v Evropském parlamentu, a tedy většinu času mimo ČR, tak jsem ani nemusel. Tykání nepřipadalo v úvahu, myslím, že pro žádného z nás.
Jak často jste byli v době vašeho působení v Evropském parlamentu s Andrejem Babišem v kontaktu? Snažil se na vás nějak působit, ovlivňovat vás, jak byste měl třeba hlasovat nebo co byste se měl snažit prosadit?
Vídali jsme se zhruba každou třetí až čtvrtou neděli, občas nad rámec toho v zahraničí při unijních jednáních. Musím konstatovat, že do práce nám europoslancům za dobu, kdy jsem delegaci v EP vedl, nikdy nezasahoval. My jsme skutečně mohli naplňovat náš liberální, proevropský a reformní program v EP. To mu slouží ke cti. Na druhou stranu se jeho vládní politika zhruba po roce spolupráce začala odklánět od programu. Postupně se to promítalo i do jeho zahraničně politických názorů a vyjádření v rámci orgánů EU. Od tohoto momentu začalo docházet k názorovým střetům, které se postupně prohlubovaly.
Až tak, že jste s hnutím ANO ukončil spolupráci. Co bylo poslední kapkou?
Došlo k tomu v roce 2017. Několik měsíců po mně spolupráci ukončil i kolega Ježek. Nešlo o náhlý krok, nějaký čas jsem se snažil některé věci korigovat. Zprvu to šlo, postupem času jsem však vliv, a tudíž možnost korekcí, ztrácel. Postupně přišly problémy spojené přímo s osobou Andreje Babiše.
V jistý moment jsem ho vyzval, aby neaspiroval na post premiéra. Své kauzy označoval za vymyšlené, vykonstruované. Proto jsem ho požádal, aby po volbách fungoval ve Sněmovně, své jméno se pokusil očistit, když říkal, že to jsou nesmysly. A pak případně usiloval o vládní angažmá. Věděl jsem, že na to nepřistoupí. Párkrát jsme se k těmto věcem sešli, až nakonec to nešlo jinak, než že jsme s kolegou Ježkem sepsali problémy, jejichž řešení jsme požadovali. Šlo o jeho vazbu na média, kauzu Čapího hnízda, odposlechy, značný posun jeho evropské politiky a podporu prezidenta Zemana pro druhý mandát. Poslední jednání trvalo skoro dvě hodiny, ale on nebyl připraven k podstatnému posunu. Proto jsem se nakonec rozhodl spolupráci ukončit. Často jsou zmiňovány další osoby, ale snad s výjimkou pana Zlatušky (bývalý poslanec za ANO – pozn. red.) se spíše stáhly a nepálily si prsty. Proto se musím nad některými srovnáními pousmát.
Miloš Zeman nevykonává svoji funkci v zájmu naší země a jejích občanů, ale v ekonomickém zájmu lidí kolem něj, ve svém egoistickém zájmu a ve prospěch cizích mocností.
Byla příležitost si to s Andrejem Babišem vyříkat osobně?
Nabídl jsem, že ukončení spolupráce nebudu ohlašovat před volbami a že důvody mu mohu při osobním jednání opětovně shrnout. To on přijal. Nakonec to však poněkud neférově uvedl ve známost sám. Nikdy poté jsme spolu již nemluvili a v kontaktu nebyli. Na památku mi zůstaly jen SMS zprávy a maily z těchto vyhrocených týdnů.
Volební průzkumy naznačují, že už příští vládu sestavovat nebude. Jak jste ho za tu dobu mohl poznat, jak by porážku nesl? Skončil by skutečně v politice? Sám totiž avizoval, že pracovat v opozici by pro něj nemělo smysl.
Vím, že mnozí lidé ho znali tak, jak se dnes projevuje. Já ho neznal a bohužel jsem ho neodhadl. Nicméně jsem ho za těch pár let viděl v nějakém vývoji. Dodávám, že vývoji smutném. Nemyslím si proto, že jsem ten pravý, kdo by dokázal odhadnout, jak by reagoval. Sám o sobě tvrdí, že je urputné hovado, tak asi můžeme tušit. Osobně je mi jedno, jak by reagoval, jen si přeji, aby v politice skončil. Další období s ním v politice si tato země nemůže dovolit.
Jeho jméno se skloňuje v souvislosti s kandidaturou na prezidenta ČR. Myslíte si, že má v sobě takovou ambici?
Ambiciózní on je. Má také důvody, pro které bude chtít v politice setrvat. A obávám se, že v ČR je stále pár desítek procent lidí, kteří by ho volili.
Evropské volby
Co vy? Vy byste o kandidatuře na Hrad neuvažoval?
V letech 2004 jsem byl v čele žebříčku nejpopulárnějších politiků, i když jsem vlastně klasickým politikem nebyl. V roce 2005 jsem vyhrál anketu, koho by lidé chtěli za premiéra. Za mnou zůstali další nezávislí, ale i Topolánek, Gross a další. Ani tehdy jsem neměl tyto ambice, natož teď, kdy tuto podporu zdaleka nemám. Na prezidenta bych nikdy nekandidoval, i proto, že jsem koncem osmdesátých let udělal tu kardinální chybu se vstupem do KSČ. Ale ani z úcty a lásky ke své ženě. Čtu občas na sítích, jaký jsem musel být kariérista. Ale já jsem spokojený s tím, co jsem v profesním životě dokázal. Ať již při vyjednávání členství, nebo jako komisař či v EP, ale i v byznysu. Nemám potřebu se za ničím hnát, už vůbec ne za něčím, co by mě a rodinu nedělalo šťastnými.
Patříte mezi hlasité kritiky současné hlavy státu Miloše Zemana. Za jeho vlády jste byl náměstkem ministra zahraničí a vyjednával o vstupu Česka do EU. Čím vám vadí nejvíce?
Stručně řečeno tím, že nevykonává svoji funkci v zájmu naší země a jejích občanů, ale v ekonomickém zájmu lidí kolem něj, ve svém egoistickém zájmu a ve prospěch cizích mocností. Že radikálně změnil své názory a sebe sama je až na druhém místě. Jsem rád, že jsem v minulosti odmítl všechny jeho politické nabídky (Miloš Zeman mu například nabídl, aby vedl Stranu práv občanů, která vznikla na jeho podporu – pozn. red.).
Kdo by se vám na Pražském hradě po něm zamlouval nejvíce?
V tuto chvíli nemám favorita. Preferoval bych kultivovanou a moudrou ženu.