Češi 4. února 1920 obsadili 36 obcí v Německu, Hitler se za anexi později pomstil

Československá armáda anektovala 4. února 1920 zhruba 320 kilometrů čtverečních za německou hranicí. Celkem šlo o 36 obcí, v nichž žilo 46 tisíc obyvatel. Obsazené oblasti se dnes říká Hlučínsko a někteří tamní obyvatelé i v roce 2022 litují, že region již nepatří pod Berlín. „Německé zákony za určitých podmínek stále umožňují, že se i dnes mohou stát občany spolkové republiky. Po roce 1989 tuhle možnost využilo několik tisíc obyvatel Hlučínska,“ říká historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář.

Německá okupace českého pohraničí po mnichovské dohodě v říjnu 1938 je všeobecně známým faktem. Méně se ví, že meziválečnému Československu se 4. února 1920 podařilo získat kus Německa. Historik Muzea Hlučínska v Hlučíně Jiří Neminář pózuje pro CNN Prima NEWS u hraničního patníku, který je součástí muzejních sbírek. Kámen byl vztyčen na nových československých hranicích, když se republika v únoru 1920 rozšířila na úkor Německa.

„Obyvatelům Hlučínska se tehdy do Československa vůbec nechtělo. Sice většina z nich doma mluvila slovanským jazykem a říkali o sobě, že jsou pruští Moravci, ale jejich srdce už byla německá. Vždyť tento region náležel pod Berlín od roku 1742,“ vypráví Neminář.

Historik vytahuje ze sbírek muzea zajímavý dokument, který Hlučínsko propojuje až s Vatikánem. „Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od vlasti odtrhnouti chtějí,“ prosili obyvatelé Hlučínska papeže Benedikta XV. na podzim roku 1919, aby jejich hlavním městem zůstal i nadále Berlín.

Ortodoxně katolické Hlučínsko věřilo, že svatý otec může zrušit dohodu, kterou se Československu podařilo vyjednat na pařížské mírové konferenci. Vítězné mocnosti první světové války totiž souhlasily, že Češi mohou německé území severně od Opavy a Ostravy vojensky obsadit, a to v únoru 1920.

Jak vojsko překročilo německé hranice

A tak se i stalo. „Dnes o 10. hodině překročilo naše vojsko německé hranice. Deset minut před jedenáctou hodinou přibyla na hlučínské náměstí první hlídka jízdy, několik minut později škadrona československého dragounského pluku číslo šest. Svižným pochodem s ručnicemi ozdobenými praporky v našich barvách kráčel druhý prapor třetího pěšího pluku,“ vylíčil obsazení Hlučínska ze 4. února 1920 pražský deník Národní politika. Protesty domorodců byly marné.

Anexi se obyvatelstvu pokusil vysvětlit přímo československý prezident: „Dnem tímto přestali jste býti příslušníky říše německé a stali jste se příslušníky Československé republiky. Vláda státu československého očekává od Vás, že se upřímně postavíte na půdu nového státu. V Praze 4. února 1920. Tomáš Garrigue Masaryk vlastní rukou, president Republiky československé.“

Republika se ten den na úkor Německé zvětšila o 320 kilometrů čtverečních Hlučínska a také o 46 tisíc obyvatel. A i když v té době i Německo bylo republikou, oficiální název státu zněl Německá říše (Deutsches Reich).

Celnice stojí dodnes

Ve středu 4. února 1920 tak ztratila smysl i celnice a pohraniční strážnice mezi Německem a Československem na řece Odře v obci Petřkovice. Tahle vesnice zůstává součástí České republiky i v roce 2022 a nachází se jen pět kilometrů západně od centra Ostravy. A pořád zde stojí i budova německé celnice z roku 1910, místo německého celníka mi ale v předvečer výročí otevírá dveře Miroslav Bodžár.

Ptám se, zda je obeznámen s historii domu. „Samozřejmě, to tady ví každý, že to byla německá celnice,“ skoro se pan Mirek urazí. Ale vzápětí mě provede celníci od sklepa až po půdu.

V domě se zachovala řada prvků z dob výstavby. „Rodiny německých strážců hranic tady i bydlely, po těchto schodech určitě celníci nosili do sklepa brambory,“ uvažuje obyvatel bývalé celnice, když míříme k základům domu. Sklepy možná sloužily i jako skladiště zabaveného kontrabandu, až do února 1920 se tady na hrancích hodně pašovalo. Alkohol, cukerín, látky, mouka, tabák, záleželo na zájmu zákazníků.

A proč vlastně Československo žádalo na pařížské mírové konferenci zrovna tento kousek Německa? Měla to být symbolická náhrada za ztracené Slezsko, které bylo součástí Koruny české až do roku 1742, kdy ho Marie Terezie prohrála ve slezských válkách.

Tehdy se od českých zemí oddělilo nejen hlavní slezské město Vratislav (dnes Wrocław v Polsku) ale i Hlučínsko. Českoslovenští politici proto po roce 1918 na mírové konferenci zkoušeli, zda by „historická křivda“ nemohla být odčiněna navrácením většiny Slezska (či alespoň Kladska). Vítězné mocnosti požadavek odmítly, ale Praze nakonec darovaly alespoň 35 německých vesnic plus jedno město (Hlučín) na takzvaném Hlučínsku.

Chvíli Čechem, chvíli Němcem

„Byli jsme vítáni chladně. Jest jasno, že musíme si novou zemi získat,“ uvedly Lidové noviny den po anexi Hlučínska, tedy 5. února 1920. Srdce Hlučíňáků si ale Československo nakonec získat nedokázalo a místní starousedlíci po mnichovské dohodě v roce 1938 nadšeně uvítali německá vojska. Hitler se za okupaci regionu z roku 1920 také náležitě pomstil. Hlučínsko nepřipojil k Sudetské župě, ale rovnou k Německé říši jako takzvaný Altreich. Všichni obyvatelé Hlučínska byli prohlášeni za Němce a radost z návratu ke staré vlasti brzy vystřídal pláč.

„Do německé armády nakonec muselo narukovat přes 12 tisíc obyvatel Hlučínska, na tři tisíce z nich padlo,“ líčí Václav Šafarčík z Bolatic, spoluzakladatel občanského sdružení Hlučínští vojáci, který si dal za cíl sestavit seznam všech vojáků wehrmachtu naverbovaných na Hlučínsku.

I když bojovali za Německo u Stalingradu, ve Francii či v Africe, po válce kupodivu nemuseli do odsunu. Zachránila je vlastní historie, když byl v poválečném prozatímním Národním shromáždění vyhlášen „generální pardon“, parlament chtěl obyvatele regionu pouze převychovat.

„Lid Hlučínska je součástí českého národa. Mnohaletou propagandou byl však českému národnímu uvědomění odcizen. Proto také vláda, vědoma si této situace, učinila zvláštní výjimku. Hlučínskému lidu byla dána možnost probuditi se k českému národnímu vědomí,“ zaznělo při 37. schůzi prozatímního Národního shromáždění v roce 1947. Před rokem 1742 se opravdu drtivá většina obyvatel Hlučínska hlásila k české řeči.

Po sametové revoluci v roce 1989 ovšem mnoho obyvatel Hlučínska využilo spolkový zákon o státní příslušnosti. Ten je zákonem pokrevním a Němcem je podle něj ten, jehož předkové po mužské linii, maximálně dvě generace zpět, jsou Němci. V praxi to třeba znamená, že i mnozí dnešní mladí lidé z Hlučínska mají stále nárok na německý pas. Stačí, když se jejich děda narodil mezi říjnem 1939 až dubnem 1945 v Hlučíně, Kravařích, Štěpánkovicích či jinde v oblasti. Kdo dnes na Hlučínsku vlastní vedle českého pasu i pas německý, to ale české úřady nikterak neevidují. Jen se odhaduje, že to může být až třetina obyvatel.

Velvyslanectví v Kravařích

„Aby naši občané nemuseli kvůli prodlužování německých pasů jezdit až do Prahy na velvyslanectví, dvakrát ročně úřadují pracovníci německé ambasády přímo u nás na radnici,“ informuje starostka Kravař Monika Brzesková. Oficiálně má tato pravidelná výjezdní akce název Konzulární dny německého velvyslanectví.

V Kravařích vlastní německý pas (či na něho má nárok) nejméně polovina z tamních šesti tisíc obyvatel. V Hlučíně je to mnohem nižší počet, za komunismu ve městě vyrostla dvě velká hornická sídliště a autochtonní obyvatelstvo se stalo menšinou.

Hlučínsko bylo sice 4. února 1920 připojeno k Československu, ale pevné vazby s Německem si udržuje i v roce 2022. Obrazně řečeno, je to jakési malé Německo ležící mezi Opavou a Ostravou. Z jihu ho ohraničuje řeka Opava a ze severu polská hranice.

Typický dnešní Hlučíňák, jehož předkové válčili za wehrmacht, nicméně úplně přesně neví, k jaké národnosti se má hlásit. Necítí se být Němcem, ale úplně mu neštymuje, když se má prohlásit za Čecha. „Komplikované dějiny způsobily, že téměř tři století hledáme tady na Hlučínsku národní a kulturní identitu,“ přemítá historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska.

Tagy: