Daně a Emilovi Zátopkovým by bylo 19. září sto let. Narodili se totiž ve stejný den. Zdroj: Profimedia.cz
Sportovním legendám Emilu Zátopkovi a jeho ženě Daně by bylo přesně sto let. Vedle olympijských medailí, rekordů a potlesku zažili i pády, ústrky a několik ústupků totalitnímu režimu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to otevřeně popisují jejich kamarád Zdeněk Fator a fotografka Ivana Roháčková, které o Daně Zátopkové nedávno vyšla nová kniha.
Zátopkovým by bylo sto let. To je neuvěřitelné číslo. Přišla na něj někdy řeč s Danou, ještě než v sedmadevadesáti zemřela?
Ivana Roháčková: Jednou. Pár měsíců před její smrtí. Byla jsem za ní v nemocnici, kde se mě zeptala, jestli jsem potkala toho právníka, který zrovna odešel. Že prý ho zaúkolovala, aby se převedly peníze, které měla připravené na pohřeb. A abych si poznamenala, jak by si své poslední rozloučení představovala: jaké tam má mít kytky, že u rakve mají stát oštěpaři, aby se použilo parte, které si sama připravila. Trochu mi u toho tekly slzy. Najednou přišla paní primářka a uklidňovala mě: „Ale prosím vás, paní Dana tady bude do sta let.“
Co na to paní Dana?
IR: Že teda asi jo. Taky ale hned tvrdila, že do pětadevadesáti bylo všechno dobré, od té doby ovšem prý stárne.
Měla i těsně před stovkou své sny a velké plány?
IR: Určitě. I to jí pomohlo dožít se tak krásného věku.
Zdeněk Fator: Ona byla především neskonale nádherný a milý člověk. Nenafoukaný. Stejně jako Emil. Oba jsem je měl na svatbě. Považuji za nesmírnou čest, že jsem jim mohl být nablízku. Byl jsem velký kamarád i s gymnastickou legendou Věrou Čáslavskou, kterou měli Zátopkovi taky hodně rádi. Bylo to vzájemné – jakmile se z ní stala poradkyně prezidenta Havla, okamžitě jim nechala zvednout důchod.
Kdy jste Zátopka potkal poprvé?
ZF: Na Memoriálu Evžena Rošického krátce po druhé světové válce. Tenkrát jsme si s devíti dalšími kamarády udělali svůj závod ze Strahova do Bubenče a hráli si na Zátopka. V roce 1952 jsme pak hrávali nohejbal na Štvanici, kde Emil na strašné dvoustovkové škvárové dráze trénoval. Tam jsem si s ním poprvé podal ruku, měřili jsme mu časy. Dana byla tehdy redaktorkou a sekretářkou časopisu Ruch, z Klimentské ulice za námi místo oběda utíkala trénovat. Z toho se pak v Helsinkách narodily čtyři zlaté olympijské medaile.
Život Zátopkových byl už stokrát zmapován. Je vůbec něco, co se obecně neví?
IR: S Olgou Struskovou nám teď o Daně vyšla stejnojmenná kniha. Já se při práci na ní dostala k Danině rodnému listu. Jednak jsme zjistili, že se narodila trochu jinde, než se roky říkalo. Ale hlavně: Na rodném listu jsem si všimla jedné zajímavosti. Víte, jakým jménem je tam zanesena? Danuška Marie Helena Ingrová. Zapátrala jsem a přišla na to, že se až ve dvaceti letech nechala přejmenovat na Danu, protože jí strašně štvalo, když při házené hlásili: „Gól vstřelila Danuška Ingrová.“ Tohle skoro nikdo nevěděl!
Emil a Dana Zátopkovi Zdroj: Archiv Ivany Roháčkové
Pořád se teda dá leccos vypátrat.
ZF: Něco se o Zátopkových neví, na něco se zapomíná.
Na co třeba?
ZF: Třeba jak fantasticky chytrej Emil byl. Šikovnej. Vždyť uměl šest řečí!
IR: Sluší se dodat, že to byli veselí lidé – oba uměli hrát na kytaru, zpívat, recitovat básničky. Dana mi je přednášela i v sedmadevadesáti z nemocničního lůžka. Jen jsem koukala, co si všechno dokázala pamatovat. Stačilo říct: Pozdravuje ten a ten. Hned sypala z rukávu všechny jeho rekordy, stejně jako holky, se kterými chodil. Klobouk dolů.
ZF: Já si vybavím ještě jednu věc, která se možná zas tak neví. Když spolu začali chodit, na třetím rande došlo na otázku, kdy se Emil narodil. „19. září? 1922? Taky? Nekecej!“ Museli si vzájemně ukázat občanky. Za jejich mládí přitom platilo, že chlap by měl být o čtyři roky starší. Paní Zátopkové proto jejich vztah zkraje moc nevoněl, uklidnila ji až Danina maminka: „A kdy se narodil Emílek? Ráno? Tak to je bezvadný, Danuška až před půlnocí.“
IR: To je moc milá historka.
ZF: Víte, pro mě byl Emil bůh. A Danu jsem měl taky moc rád. Pořád se moc nedoceňuje, jací to byli frajeři. Potvrdím vám to na jednom příkladu. Když se nám v 70. letech narodil syn, bydleli jsme ve strašné garsonce na Červeném vrchu. Na dvou metrech troje dveře, ani skříň se nám tam nevešla. Když k nám Zátopkovi přišli na návštěvu, kabát si věšeli na kliky od oken. A jednou jsme takhle byli s Danou ve vinárně – měli těsně před nastěhováním do nového domu v Troji – když najednou povídá: „Člověče, když vidím, jak žijete, víš co? Než se budeme stěhovat, tak si ty naše byty vyměníme – vy půjdete k nám do většího, my k vám na Červený vrch. A až to budeme mít v Troji hotové, tak tu vaši hnusnou garsonku prostě odevzdáme.“ Přesně tak jsme to i udělali. Tou dobou byl Emil u režimu zrovna v nemilosti, vyhodili ho z armády, takže dělal v geologickém průzkumu.
Emil Zátopek a Zdeněk Fator Zdroj: Archiv Zdeňka Fatora
Hloubil prý studny.
ZF: Ano. A když za čtrnáct dní přijel do Prahy, šli jsme tu naši kulišárnu s byty spolu na úřad podepsat. Jakmile jsme vyšli ven, povídá mi: „Co s načatým dnem?“ V Troji jsme sedli do restaurace, kde se zrovna konala velká sešlost. Pilo se. A taky se jedl pes.
Pes?
ZF: No jo. Emilovi tekly sliny, liboval si: „Zdeňku, to je taková dobrota!“ Když nás někdy před půlnocí vyhodili ven, šli jsme kolem zoo, zpívali do daleka prostonárodní písničky a řvali na celou Prahu: „Zkur… bolševici!“ Jakmile jsme se konečně dopotáceli do nového domu Zátopkových, usnuli jsme na jejich manželské posteli. Ráno se probudím, postel prázdná. Emil venku trhal pampelišky, které si pak házel do sklenice s mlékem. Pomlaskával si: „To je žrádlo!“
Ještě víc než mléko s pampeliškami mě zaujal ten výkřik o bolševicích. Jaký vztah měl doopravdy ke komunistům? Dlouho byl tváří jejich režimu, roku 1950 veřejně schvaloval popravu Horákové, vedli ho i jako spolupracovníka vojenské kontrarozvědky spadající pod StB. V roce 1968 podepsal Dva tisíce slov, odsoudil okupaci. Vzápětí ale zmíněný podpis odvolal, stáhl se i ze soudního procesu proti poslanci Novému, který označoval Palachovo upálení za podvod. Ani to mu nepomohlo, stejně ho vyhodili z armády. Co tedy skutečně cítil k režimu?
ZF: Víte, vy jste velice mlaďounký. Mě kolikrát fakt štve, když se dneska lidi pohoršují, k čemu se Zátopek mohl tenkrát propůjčit. Je pravda, že souhlas s popravou Milady Horákové podepsali oba dva. I Dana.
IR: Ona taky?
ZF: Taky. Jenže málokdo si uvědomuje, v jak strašně zkurv… době se to stalo. Ano, udělali to. Ale jak to může dnešní člověk soudit? Prostě měli strach. Mně je 86 let, pořád si to pamatuju... Jistě, mohli to neudělat. Ale – znáte případ herečky Jiřiny Štěpničkové?
Ano. V roce 1951 chtěla utéct na Západ, stala se však obětí zákeřné akce StB s falešnou státní hranicí; chytili ji a zavřeli.
ZF: Pár dnů poté se sešlo 48 herců z jejího divadla a jedna z jejích kolegyň přišla s návrhem, aby Štěpničková dostala trest smrti, jelikož zradila dělnickou třídu. Hlasovalo se. Z osmačtyřiceti herců se proti návrhu vyslovili pouze čtyři – Gustav Nezval, Rudolf Deyl ml., manželé Vystrčilová a Chvalina. Další – včetně Brodského, Jiráskové, Řandy – s trestem smrti souhlasili. Já ten papír viděl, takže nekecám! Nezval bydlel na Letné shodou okolností vedle mě, jednou jsme se o tom bavili. Říkal jsem mu, že odmítnout muselo být hrdinství. Vysvětloval mi: „Hele, my byli posr… strachy. Drželi jsme se s Rudlou za ruku.“ Ale – nic se jim nestalo. Rozhodnout se k něčemu takovému bylo nesmírné hrdinství. Že se k němu Zátopkovi neodhodlali? No, neodhodlali. Skutečných hrdinů je málo.
Zopakuji ale fakt, že Zátopek byl roky tváří režimu.
ZF: Někteří lidé zapomínají, že kdyby Emil v Helsinkách 1952 nevyhrál tři zlaté medaile, šel by sedět. Otec běžce na středních tratích Standy Jungwirtha byl totiž odsouzený k patnácti letům za velezradu. Standa měl splněný olympijský limit, režim ho však z politických důvodů odmítal do Finska pustit. Jenže Emil byl takový frajer, že řekl: „Pokud Standu nepustíte, neletím taky.“ Nezapomněli mu to. Když pak Emil v Helsinkách vyhrál desítku, v hodnocení dne československé výpravy se začalo čtvrtými, pátými, šestými místy. Až na úplný závěr vedoucí atletického úseku Emanuel Bosák řekl: „Soudruzi a soudružky, je třeba též poznamenat, že Zátopek vyhrál už druhou zlatou medaili. Kdyby neměl tak závažných nedostatků ve svém chování, mohl by být docela dobrým reprezentantem Československa. Je ale těžké napravovat chyby způsobené špatnou výchovou v mládí.“ Boxer Jula Torma mu chtěl rozbít hubu.
IR: Pořád lepší Bosákovy řeči než kriminál, který byl opravdu ve vzduchu, kdyby se Emil vrátil bez tří zlatých.
ZF: Měl to o fous! Sám mi vyprávěl, jak po olympiádě přišel k náměstkovi ministra obrany Čepičky, který povídal: „Poslyšte, my tady máme dva Emily Zátopky? Ne? Tak jak mi vysvětlíte tohle?“ Měl tam dvě různá lejstra: Jedno žádající Emilovo povýšení, druhé žádající kázeňské potrestání, vyhození z armády.
Dana Zátopková se Zdeňkem Fatorem Zdroj: Archiv Ivany Roháčkové
Jak to jde dohromady s tím, že Zátopek už za pár let podepsal spolupráci s StB, respektive s vojenskou kontrarozvědkou?
ZF: K tomu vám něco řeknu. Věra Čáslavská za mnou jednou přišla, že se chce podívat do svazků. Asi za čtyři hodiny se vrátila, brečela. Dozvěděla se, že na ní byl nasazený Emil Zátopek a gymnastická olympijská vítězka z roku 1960 Eva Bosáková. Kladl jsem jí na srdce: „Počkej, máš ráda Emila?“ „Strašně!“ „Má rád on tebe?“ „Určitě!“ „Co Bosáková?“ „Ta mě udělala!“ „Tak si uvědom, že za to všechno může ta příšerná doba.“ Hodně lidí dneska Zátopka rádo soudí. Jenže když už jsme u něj a u Věry... Jeho největší sláva se odehrávala v letech nejhorších bolševických sra…, zatímco Věřina během Pražského jara. Není tedy úplně fér to stavět vedle sebe.
Přebal nové knihy o Daně Zátopkové Zdroj: Archiv Ivany Roháčkové
Jenže Zátopek se zachoval problematicky i po srpnu 68. Když odvolal podpis u Dvou tisíc slov, „sebekriticky“ stáhnul žalobu i proti protipalachovským lžím papaláše Nového.
ZF: Prostě dostal strach. Stáhnutí podpisu z Dva tisíce slov? Podepsali to jen čtyři sportovci, vedle Emila ještě Dana, Věra Čáslavská, Jirka Raška. Dana to odvolala už 23. srpna, Emil o něco později. Seděli jsme takhle v roce 1972 u nás, ptal se mě, co bych na jeho místě udělal. Měl jsem hned jasno: „Odvolej to.“ Obětovat se pro tyhle lidi? Pro tenhle národ? Na to jsem byl až moc zklamaný.
Zátopek podpis opravdu odvolal. Stejně ho to nezachránilo – vyhodili ho z armády, nikde jej nechtěli zaměstnat, jedinou možnou prací bylo vrtání studen, kvůli kterému jezdil po republice, přespával v maringotce.
ZF: Snášel to celkem dobře. Za jediný problém zpětně považuju, že se u toho naučil víc pít. Večer seděl bůhvíkde v maringotce, tak co měl dělat… Tvrdím, že kdyby nebylo Dany, skončil by jako bezdomovec.
IR: Hlídala ho. Usměrňovala.
Jen si občas zakřičel něco o bolševicích.
ZF: Pozor, on mě spíš krotil, abych si tolik nepouštěl hubu na špacír. Pamatuju si jeden mejdan po Běhu Rudého práva, kde jsme popíjeli s Emilkem a finským šampionem Lassem Virénem. Já měl k Virénovi specifický vztah, při olympiádě 1976 jsem se modlil, aby nevyrovnal Emilův výkon a taky nevyhrál pětku, desítku i maraton. Teď jsem se mu k tomu přiznal, jen mi smířlivě poklepal na rameno, střídali jsme přípitek za přípitkem. Při každém jsem křičel: „Smrt bolševikům celého světa!“ Najednou koukám, jak Emilovi lezou oči z důlků. Za mnou totiž stál předseda ČSTV Antonín Himl, hodně mocný soudruh. Taky nalitej. Emil se bál, že z toho bude průser jako prase, já se k Himlovi jen tak otočil, povídám mu: „Předsedo, já to tak nemyslel.“ On mě poslal do háje: „Já vím moc dobře, ty ču…, jaks to myslel!“ Nic jsem z toho naštěstí neměl.
Protentokrát.
ZF: No jo. Ale tohle naše povídání je o Emilovi. A já považuju za opravdu ostudné, jak se k němu po srpnu 68 tahle země zachovala. Vždyť byl jednou z jejích nejslavnějších postav! Roku 1981 jsem byl na Velikonoce v Americe, s krajany jsme se tam potkali v jedné tělocvičně v New Jersey; celý večer jsem tenkrát prokecal s hercem Járou Kohoutem. A kdosi tam na mě prásknul, že jsem kamarád Emila Zátopka. Pane, měl byste slyšet ten potlesk! Bylo poznat, jak ho i emigranti měli rádi.
IR: Zátopkovi byli pro celý svět za hvězdy i mnoho let po svých olympijských triumfech. Jen u nás se jim zabouchly dveře. Strašně nespravedlivě. Vždyť Dana mi vyprávěla, že jí přiřkli pouze poloviční důchod, Emila zase – jak už jsme zmínili – vyhnali na vrty. Což byl mimochodem flek, který mu sehnal tady Zdeněk; jinak by neměl nic.
Jak bylo Zátopkovým po těle, když přišel rok 1989?
ZF: Měli samozřejmě obrovskou radost. Vždyť oni si za komunistů užili svoje.
IR: Holt na ně byly jiné nároky, byli vidět. My si to už dneska ani nedokážeme představit, já ale četla Danin dopis z 50. let, v němž popisuje, že se Emil zranil, jelikož při tréninku v obrovských dávkách doháněl, co ztratil při besedách – někdy měl i tři denně! Povinně. Ve školách, ve fabrikách, všude. Během normalizace se to pak zase úplně obrátilo, pro změnu si jich nikdo vůbec nevšímal.
ZF: Přitom co pro tuhle zemi dokázali! Za svého života mám dva největší sportovní zážitky: hokejový triumf v Naganu a Emilovo vítězství na pětce v Helsinkách 1952. A že jsem toho viděl…
O Zátopkovi loni běžel film v kinech. Co myslíte, že by na něj řekli?
ZF: Líbilo by se jim to.
IR: Závodní scény byly udělané skvěle. Když Emil ve filmu dobíhal maraton, normálně jsem tleskala, jako kdybych byla přítomna opravdovému závodu. Možná v tom filmu mohla být jen o fous víc i Dana. Právě díky jejímu přístupu mohl Emil takhle sportovat a žít.
ZF: Podle mého si hodně pomáhali navzájem. Je ale fakt, že to Dana nemohla mít jednoduché. Kamkoliv spolu přijeli, vždycky byla tou druhou. Já to zažil i u Věrky Čáslavské a jejího manžela Pepíka Odložila. Přestože byl naším druhým nejlepším běžcem po Zátopkovi, měl stříbro z olympiády, stejně pořád zůstával ve stínu manželky. Himl mu říkal „Čáslavský“. Ona je to chvíli sranda, pak vás to ale začne štvát.
Paní Dana přežila svého muže o dvacet let. Není i to neuvěřitelný výkon?
IR: Je. Ona byla vnitřně mladší. Podívejte se na jejich společné fotografie po Emilově návratu z vrtů, zestárnul tam o dvacet let, zhuntovalo ho to. Když se to spojí s tím, jak při tréninku během aktivní kariéry přetěžoval své tělo, muselo to mít svůj dopad.
ZF: To s tím přetěžováním je pravda. Kdysi jsem se o tom bavil s různými trenéry, kteří mi to potvrdili: Zátopek sice byl, co se týče supernáročného tréninku průkopníkem, mnoho věcí ale dělal špatně. Ničil se.
IR: Výsledky měl každopádně omračující.
Ivana Roháčková a Zdeněk Fator Zdroj: Lukáš Hron
A co myslíte – byl ve svém životě šťastný?
IR: Byl. Oba byli. Společnost na ně sice celá desetiletí vyvíjela obrovský tlak, oni si ale svůj život zařídili hezky. Byť nemohli mít děti, alespoň se setkávali s přáteli, zpívali, užívali si.
ZF: To ano. Bezesporu. Ale řeknu vám, co jsem jednou v Semaforu slyšel od Miloše Formana: V Čechách se úspěch neodpouští. A měl pravdu. Velkou pravdu.
