Ve srovnání s dnešní mizérií se to zdá neuvěřitelné, byly ale časy, kdy v zahraničí považovali Čechy za nejlepší fotbalisty na světě. Publicista Zdeněk Zikmund v rozhovoru pro CNN Prima NEWS prozrazuje, že se to říkalo ve druhé polovině 50. let. Vedla k tomu ovšem velmi temná cesta. Zatímco z některých fotbalistů Československa se po Únoru 48 stali práskači StB, jiní trpěli v lágrech, podnikali dobrodružné útěky na Západ. O fascinující cestě ze dna k vrcholu píše Zikmund v nové knize Bican proti Čepičkovi.
Opravdu se v cizině někdy dívali na Čechy jako na nejlepší fotbalisty na světě?
Ano. Ale museli jsme se před tím odrazit od úplného dna. Ve společné reprezentaci se Slováky jsme si na něj sáhli na mistrovství světa 1954 ve Švýcarsku, kde jsme nevstřelili ani gól. Z šampionátu jsme se vrátili úplně zdecimovaní. Někdy v té době nastaly v československém fotbale velké změny. A ejhle, výsledek se dostavil už v roce 1956.
Bican proti Čepičkovi
Nová kniha publicisty Zdeňka Zikmunda popisuje realitu fotbalu ve stalinistickém Československu. Šlo o dobu, kdy se nerozhodovalo na hřištích, nýbrž v sekretariátech, prohry se přičítaly nešvarům minulosti a výhry třídnímu uvědomění. Přibližuje osudy fotbalistů v soukolí politických procesů, represí a perzekucí. Autor zpřístupňuje neznámá fakta z vyšetřovacích spisů, soudních přelíčení a kádrových posudků hráčů, trenérů a činovníků obviňovaných z vlastizrady, špionáže či spolupráce s cizími rozvědkami. Vysvětluje, jak z temna vzešla dekáda, která bude v historii našeho fotbalu vůbec nejúspěšnější.
To jsme v Budapešti hráli s Maďarskem, což bylo podle mnoha expertů nejlepší fotbalové mužstvo historie. A porazili jsme ho 4:2. Čtvrtfinalistovi světového šampionátu, Švýcarům, jsme dali 6:1. Brazilce jsme na Maracaná, jejich posvátném stadionu, přehráli poměrem 1:0. Takže zahraniční deníky jako Manchester Guardian v polovině roku 1956 psaly, že nejlepší jedenáctku na světě mají Čechoslováci.
ČTĚTE TAKÉ: Místo gólů koncentrák. Čeští fotbalisté za války pomáhali odboji i hajlovali
Jaké změny za tím stály?
Jednak v reprezentaci nastupovala slavná „chilská“ generace, která později na mistrovství světa 1962 získala stříbro. Do značné míry k tomu ovšem přispěly i politické okolnosti. Po Stalinově smrti v roce 1953 došlo k uvolnění, díky němuž mohli českoslovenští fotbalisté cestovat do zahraničí za zápasy, účastnit se kvalifikací mistrovství světa. Rušila se spousta naprosto absurdních omezení.
Jakých?
Třeba požadavek absolutního amatérismu. Nebo nominace podle třídních předpokladů. Ona to byla dlouho opravdu tragédie. Jelikož byl od elitních hráčů požadován absolutní amatérismus, nebyli svými zaměstnavateli uvolňováni ani na tréninky. I v případě nominace do reprezentace musel fotbalista v práci žádat o dovolenou. A pokud podnik řekl NE, tak měl hráč zkrátka smůlu. Po Únoru 48 byl politicky rozprášen a zdeformován celý fotbalový systém. Akční výbor, nikým nezvolená a Ústředním výborem KSČ pověřená skupina, obsadil sídlo Asociace československého fotbalu hned 25. února 1948, tedy v den komunistického puče. Dokonce ještě dřív, než Gottwald přijel z Hradu na Václavák!
Dno. Na MS 1954 nedali českoslovenští fotbalisté ani gól, s Rakouskem prohráli 0:5 (na snímku). Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Proč tak rychle?
Protože komunisté měli s fotbalem neblahé zkušenosti. Byl jednou z mála oblastí, kterým se podařilo odolávat poválečnému vlivu KSČ. Takže to nabralo obrátky. Po puči se liga začala hrát podle sovětského modelu systémem jaro, podzim. Do hry vstoupila politická kritéria – hráči se vybírali nikoliv podle výkonnosti, ale podle politických souvislostí. Komu utekl příbuzný na Západ, ten mohl na nároďák zapomenout. Stejně tak ten, kdo neměl správný třídní původ. Když už jste se přece jen dostal na reprezentační sraz, musel jste si dát hodně pozor i na úplné banality.
Třeba?
Třeba na správně ustlanou postel. Každé ráno se to totiž bodovalo. A slavný slovenský fotbalista Anton Moravčík si zpětně stěžoval, že se na mistrovství světa nedostal právě proto, že mu stlaní kavalce tolik nešlo.
Dnešní fotbaloví hříšníci z olomouckého klubu Belmondo by se asi divili…
Asi… Byla zkrátka jiná doba. Na reprezentačních srazech se dělala pořadová cvičení „vpravo hleď, vlevo hleď“. Trénovaly se bojové písně. Fotbalisté museli chodit na brigády, klusali ve štafetách míru a přátelství, usilovali o Tyršův odznak zdatnosti. Povinná byla účast ve Fučíkově čtenářském odznaku, takže louskali díla Petra Bezruče, Jiřího Wolkera, Aloise Jiráska. Kdo to nesplnil, nikam nejel. Není divu, že z podobných nesmyslů vyrostla největší krize českého fotbalu.
50. léta a doba děsivé stádnosti. Na snímku prezident Antonín Zápotocký na návštěvě Plzně. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Při práci na své knize jste prohledával i dobové archivy StB. Co zajímavého jste v nich našel?
Třeba že dost spolupracovníků naverbovala i mezi samotnými fotbalisty. Nebo že režim měl u elitních sportovců velké obavy z emigrace. Fotbalových reprezentantů však zmizelo na rozdíl od hokejistů či tenistů minimum.
Proč?
Měli výrazně omezený kontakt se zahraničím. Někteří přesto odešli. Emigroval i poslední předseda Československé fotbalové asociace a Slavie Václav Valoušek, který do zahraničí utekl přímo z tábora nucených prací ve Svatém Janu pod Skalou. Dostal dvoudenní dovolenou, tak na nic nečekal a zmizeli hned i s manželkou. Podobně to dopadlo i s Ferdinandem Daučíkem, slovenským fotbalistou Slavie, se kterou v roce 1938 vyhrál jako kapitán Středoevropský pohár.
Jaký byl jeho příběh?
Taky byl zařazen do tábora nucených prací, v Novákách. Povedlo se mu však dohodnout, že mohl zároveň trénovat fotbalisty Prievidze – pod dohledem byl autem převážen z tábora tam a zase zpátky. Jednou takhle odjel k zápasu a už se nevrátil; ozval se až z Vídně. To ukazuje, že hranice byly nějakou dobu přece jen průchozí. Fotbalisté však měli přesto problém – přístup mezinárodní fotbalové federace FIFA. Podobné odchody z Východu na Západ totiž neakceptovala. Trvala na tom, že mohou nastoupit jinde jen tehdy, pokud s tím bude souhlasit jejich mateřský klub a mateřská federace. Což se pochopitelně nedělo.
Zde stál komunistický lágr Vykmanov II (v pozadí obávaná rudá věž smrti). I na takových místech končili elitní fotbalisté země. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jak to, že šla FIFA komunistům tak na ruku?
Lidově demokratický tábor si to prostě protlačil. Nejlepším mužstvem světa bylo Maďarsko, výborně hrál i tehdy začínající výběr SSSR, hodně silná byla Jugoslávie. A tyhle země daly najevo, že pokud se podobné přestupy budou akceptovat, od FIFA se trhnou, přestanou hrát mistrovství světa či olympijské turnaje. Toho se FIFA zalekla. I u úplně nejlepších fotbalistů, jakým byli třeba Maďar Ferenc Puskás nebo Slovák z Budapešti Ladislav Kubala, to tedy k povolení hrát v cizině trvalo půl roku. A to u nich intervenovala nejvyšší politická místa. Jako právě u Kubaly.
To byl unikát, který v kariéře reprezentoval Maďarsko, Československo a Španělsko. Fanoušci Barcelony jej v roce 1999 zvolili za nejlepšího fotbalistu v historii svého klubu.
Ano, v Barceloně zažil skvělé roky. Ještě před tím ale odešel do Itálie, kde se za něj mocně přimlouval Palmiro Togliatti, předseda tamní komunistické strany. A – především – velký fanoušek Juventusu... Takže ano – jak říkám, fotbalisté to neměli lehké. A to ani v dalších letech. Před jakýmkoli zájezdem ven byli hrozně prověřovaní. Museli vyplňovat podrobný šestistránkový dotazník, procházeli důkladným pohovorem. Vždycky je pak stejně pro jistotu doprovázel někdo od StB, v utajení, třeba jako novinář. Po návratu museli podepsat prohlášení, že se venku nesetkali s žádným emigrantem. A že neúčinkovali v žádné reklamě.
Byly jejich útěky na Západ hodně dobrodružné?
Byly. Třeba právě u Kubaly. Z Maďarska prchal na korbě armádního automobilu v převlečení za sovětského vojáka. Jeho manželka utíkala s malým dítětem v zimě, přes studenou řeku, pašovala potomka posazeného v nafouknuté pneumatice. Dlouho se pak na Západě potýkala se zápalem plic... I Daučík měl čtyřletého syna. Aby kluk emigraci pochopil, s manželkou mu vysvětlovali, že je to hra na schovávanou. Jenže Daučík junior se schoval tak dobře, že ho rodiče při přechodu řeky Moravy nenašli. A shledali se s ním až po čtrnácti dnech, kdy jim jej přivedl nějaký převaděč.
Ladislav Kubala má dnes dokonce sochu před barcelonským stadionem Camp Nou. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Strašné.
Hodně slavným fotbalovým emigrantem byl i Jiří Hanke. Spolu s Čestmírem Vycpálkem a Otou Hemelem byli svého času považováni za nejtalentovanější fotbalisty protektorátu. V roce 1944 přestoupil do Slavie za 300 tisíc protektorátních korun, což byla v té době rekordní částka. I jeho emigrace byla zajímavá. V klubu oznámil, že jede s reprezentací na soustředění do Klánovic. V Klánovicích se omluvil, že má zvrtnutý kotník. Než se všichni vzpamatovali, už byl v Německu. I on se pak výrazně prosadil v dresu Barcelony.
Určitě bychom neměli zamluvit ty komunistické lágry. Jaká další slavná jména kromě Daučíka byla odsouzena k pobytu za ostnatým drátem?
Ve druhé polovině 50. let došlo například k procesu se čtveřicí slovenských fotbalistů Viktor Tegelhoff, Michal Benedikovič, Ladislav Steiner a Pavol Beňa. Jeli se Slovanem Bratislava k bezvýznamnému přáteláku do Vídně, na hranicích u nich našli nejen pašované zboží, ale i podstrčený velezrádný dopis. Poslali je kvůli tomu do Jáchymova, tresty vyšplhaly až k pěti letům. Ve vězení skončil i účastník MS 1954 Theodor Reimann.
Za co?
Udělali ho vedoucím pražíren kávy v Bratislavě. Byl vyšetřován kvůli politickému deliktu, ten se neprokázal, ale když mu udělali domovní prohlídku, našli nepřihlášenou kávu za 800 korun. Dostal osm let. Asi vůbec nejsmutnějším případem pro mě však je František Gürtler. Generální sekretář fotbalové asociace a nejbližší spolupracovník už zmíněného Valouška.
Co ho potkalo?
Jakmile Valoušek emigroval, domluvil se s Gürtlerem, že ho z ciziny osloví a požádá o spolupráci. Po puči Gürtler pracoval jako účetní v Pražských mlýnech a pekárnách. A jednou ho skutečně navštívil neznámý muž, který se představil smluveným heslem. Měl s sebou červenou loveckou nábojnici, v ní byly tři mikrofiše. Vzkaz se dal přečíst jen pod silnou lupou; Valoušek v něm prosil, aby Gürtler dvě přiložená psaní předal jeho bratrovi a Stříbrnému, bývalému místopředsedovi Slavie. Taky sliboval, že jakmile Gürtler emigruje, bude o něj v cizině postaráno. Gürtler se tedy vypravil za výše zmíněnými pány, oba ale jakoukoli spolupráci odmítli. A jelikož to celé bylo pod dohledem StB, putoval okamžitě za mříže. Za pouhé předání dopisů dostal jedenáct let.
Zdeněk Zikmund, autor nové knihy o českých fotbalistech v časech stalinismu. Zdroj: Archiv Zdeňka Zikmunda
Vyčetl jste ze spisů StB i další pohnuté osudy?
Neobyčejné věci si prožil například hráč Sparty i Slavie, později trenér Letenských či reprezentace Antonín Rýgr. Jeho bratrancem byl Blažej Vilím, před válkou vysoce postavený tajemník sociální demokracie, který za komunistů emigroval. Když se jelo před mistrovstvím světa 1958 ke kvalifikačnímu západu do Walesu, Rýgr se s Vilímem v cizině setkal. Vilím mu nabídnul spolupráci s československou zpravodajskou službou, kterou zakládal známý plukovník Moravec a jež momentálně dělala pro Brity. Bohužel pro Rýgra však byl jeden z nejvyšších příslušníků téhle zpravodajské služby zároveň agentem StB. Proto byly materiály o Rýgrovi rychleji v Praze než v Londýně. A proto se dodnes dobře dochovaly.
Co v nich je?
Mimo jiné i záznamy bezmála komické: je totiž poznat, že Rýgr své výpovědi pro Moravcovu službu nemohl myslet vážně. Josef Masopust – důstojník lidové armády – byl podle jeho slov zarytý antikomunista. Ladislava Nováka – vzor gentlemanství – popsal jako holkaře, kterého nezajímá nic jiného než ženy.
Už mnohem vážnější bylo, že ho Vilím požádal, aby prověřil údajné vojenské letiště kdesi u Chomutova. Pokud by jej tam našel, měl poslat na Západ smluvenou pohlednici. Na to se Rýgr vykašlal. I tak ho ale nakonec v Československu soudili. Neměli paradoxně problém, jak mu to všechno dokázat, ale jak vysvětlit, kde k informacím přišli – nechtěli prozradit svého agenta. Což byla klika pro Rýgra – když na něj konečně s dvouletým zpožděním došlo, už byla mírnější doba. A dostal „jen“ tři roky.
Zmínili jsme už několik slavných postav té doby, jednu zatím ne. Josefa Bicana. Jak se jemu žilo po Únoru 48?
Bican byl přímým protikladem toho, jak se v 50. letech chápal sport. Byl bytostným profesionálem, fotbal pro něj představoval řemeslo, v jeho případě vlastně i umění. Pro jednoho z nejmocnějších mužů komunistické moci, ministra a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičku, však byl fotbal pouze prostředkem k bojové přípravě. Proto to měl Bican u Čepičky složité.
Alexej Čepička. Obávaný Stalinův oblíbenec a Gottwaldův zeť. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Co to pro Bicana znamenalo?
Nejhorší to bylo v roce 1954, při zasedání rozšířeného předsednictva Státního výboru pro tělovýchovu a sport. Konalo se ve Vršovicích, v tělocvičně kousek od Edenu. Nikdy před tím ani potom žádný politik nemluvil tolik o konkrétním sportovci, jako teď Čepička o Bicanovi. Podstatnou část projevu věnoval tomu, že Bican je ztělesněním profesionálního sportu, pro který u nás není místo. Postavil to na tom, že buržoazní postavy nemohou být vychovateli mládeže. Kritizoval novináře, že Bicana obdivují. Kluby, že z něj dělají primadonu.
A teď si představte, že pár hodin poté, asi jen 300 metrů odsud, hrála Slavia se Stalingradem, dnešní Bohemkou. Vyhrála 2:1, oba její góly dal Bican, ten druhý úplně na konci z opakované penalty. Lidi žasli: „Teda! Ten Pepi ale má nervy jak provazy!“ Až později se ukázalo, že tou dobou o Čepičkově projevu nevěděl.
Není zázrak, že Bican nakonec neskončil ve vězení?
Vlastně dnes víme, že Čepička Bicanovi pár dnů po zmíněném projevu osobně zavolal. Prý s tím, aby nebral všechno tak vážně, jak se to řekne. A že hlavně musí o víkendu nastoupit v derby, jinak by mezi lidmi vznikla šeptanda, že ho Čepička nechal zavřít. Chudák Pepi tedy nastoupil, i když měl zrovna horečky čtyřicítky…
Co stálo za tím, že Bican v roce 1949 přestoupil ze Slavie do Vítkovic?
Chtěl zachránit svůj byt. Byl zaměstnancem Báňské a hutní společnosti, která mu za protektorátu přidělila na svou dobu skutečně přepychové bydlení v pražských Holešovicích, vyznačující se mimo jiné ebenovými vytápěnými podlahami. Po Únoru 48 byli politicky nespolehliví lidé vystěhováváni, mělo se to týkat i jeho. A v tu chvíli se na Bicana obrátil kamarád, který trénoval Vítkovice, že pokud přestoupí za ním, dostane čtvrt milionu a navrch mu i zůstane byt.
Josef Bican patří k největším legendám českého fotbalu. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Takže Bican šel.
Šel. Celého čtvrt milionu nakonec nedostal, 150 tisíc ale ano. A to byly velmi dobré peníze. U něj vždycky hrálo obrovskou roli, že byl hodně fixovaný na rodinu, na manželku se dvěma malými syny. A protože z Vítkovic to byla štreka, nakonec se stejně záhy stěhoval znovu – do bližšího Hradce Králové.
Spousta prvorepublikových hvězd měla po Únoru 48 vyloženě smutný osud. U Bicana s jeho bytem z ebenu mi to podle vašeho vyprávění zas tak tragické nepřijde.
Ale ono to pro něj taky bylo hodně drsné. Na přelomu 50. a 60. let šel do Liberce, dostal nějaké nepřiznané peníze, přišlo se na to. Takže se musel živit jako závozník, řidič, kopáč. Kopal mimo jiné kurty pro mistrovství Evropy ve volejbale. Rodiče tam vodili děti a říkali jim: „Podívej, tady kope Bican.“ Taková potupa! Před Únorem býval prvotřídní hvězdou. O jeho manželce se říkalo, že byla vedle Hany Benešové další první dámou republiky. A najednou tohle.
Kdepak, neměl to snadné. Vždyť za života na něj dopadly tři měnové reformy – poprvé za protektorátu, pak po válce, nakonec v roce 1953. Existenčně ho to muselo zasáhnout. Přitom měl lukrativní nabídky na odchod do ciziny, hlavně v letech 1946-48. Zájem o něj projevil Juventus Turín, který údajně nabízel šest milionů korun.
Proč nešel?
Přesvědčil ho prý místopředseda Slavie: „Do Itálie nechoď, Pepi. Tam brzo povládnou komunisti.“ Aspoň se to takhle vypráví. Já si ale myslím, že neodešel spíš kvůli rodině.
Ve druhé polovině 50. let si fotbalisté z nejlépe honorovaných klubů přišli na trojnásobek až čtyřnásobek průměrného platu.
Na jaké peníze si za Čepičky přišli hráči jako on?
Zrovna Bican se ke svým penězům dostal díky třem různým platům – byl zaprvé hrající trenér, zadruhé formálně dělal účetního, zatřetí byl veden u učňů jako instruktor tělesné výchovy. Obecně to pro fotbalisty bylo nejhorší mezi lety 1948–50. Co tehdy nedostali pod rukou, to neměli. Rozhodující pro ně byl klasický příjem v zaměstnání. Přilepšili si až postupem času. Už se jim třeba vyplácelo kalorné 500 korun, což oproti průměrnému platu 1 200 korun po měnové reformě nebylo málo. Povolili jim také odměny. Za výhru v reprezentačním utkání 500 korun, v ligovém 200 korun. Ve druhé polovině 50. let si fotbalisté z nejlépe honorovaných klubů přišli na trojnásobek až čtyřnásobek průměrného platu. Takže neživořili.
Dynamo proti Železničářům. Tak to oficiálně vypadalo v roce 1951, když hrála Slavia s Bohemians. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jen si museli zvyknout, že Sparta v té době nebyla Spartou, Slavia Slavií.
Ano, už v roce 1953 se přistoupilo k další reformě podle sovětského vzoru. Vznikla tzv. dobrovolná sportovní společenství, organizovaná podle rezortů. Ze Sparty se tak podle zařazení do strojírenství stala nejdříve Sparta ČKD Sokolovo, pak Spartak Sokolovo. Ze Slavie – spadající nově pod sektor energetiky – zase Dynamo. Pravdou je, že u některých klubů se nové názvy chytly – třeba dřívější SK Slezská Ostrava už nám zní cize, je to pro nás Baník Ostrava. Zato u takové Bohemky nám jména ČKD Stalingrad a před tím Železničáři Praha asi nic moc neřeknou. Mimochodem – to vlastně souvisí i s vaší předchozí otázkou o platech.
Jak?
Našel jsem dopis, ve kterém si Bohemka stěžuje, že je vedena pod železnicemi, takže její průměrný hráčský plat činí 2 100 korun, zatímco třeba u sparťanů, hrajících pod movitějším a silnější ČKD, to je přes 6 tisíc. V tomhle se to opravdu lišilo. V jiném, ještě starším dopise, jsem ale našel stížnosti i od sparťanů.
Na co si stěžovali?
Ještě před spojením s ČKD byli v roce 1949 přejmenováni na Sokol Bratrství Sparta. Bratrství bylo spotřební družstvo, něco na způsob prvorepublikových koloniálů. Sparťanům se to nezamlouvalo. V Bratrství pracovaly většinou ženy, fotbal je nezajímal. A pak… Koloniály nebyly zrovna nejlukrativnějším sektorem. Proto se Sparta nakonec dohodla s ČKD, a to už byl jiný kalibr.
Některé kluby se po Únoru přejmenovávaly, jiné vznikaly a byly uměle zařazovány do první ligy. Mluvím samozřejmě o Dukle, původně nazvané ATK. Kde se vzala?
Byl to Čepičkův projekt. Zhlédnul se v koncepci velké armády. Armáda měla vlastní umělecký soubor, vlastní divadlo, vlastní film; a sport nemohl zůstat stranou. Udělal to však tím nejméně šťastným způsobem. V roce 1948 vznikla armádní jedenáctka, která si direktivně zahrála o postup do první ligy s vítězem turnaje ROH mezi různými podnikovými mužstvy – celkem MZK Pardubice. Přetahovanou s Pardubicemi nakonec rozhodoval až třetí duel v Bratislavě. Pardubičtí tam dorazili po štrece autobusem naprosto vyčerpaní, odpočinutí vojáci naopak přiletěli letadlem. A protože si navíc v týdnu před tím přivedli na povolávací rozkaz čtyři reprezentanty, pochopitelně vyhráli 7:1 a postoupili.
Za Duklu sice hrály i takové legendy jako Josef Masopust, přesto nikdy moc oddaných fanoušků neměla. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Chodilo se do Dukly na začátku výhradně nedobrovolně?
Na základě povolávacího rozkazu, proti němuž nebylo odvolání. Kluby se proti tomu sice snažily vystupovat, Čepička byl ale neoblomný. Podobné snahy považoval za podrývání bojeschopnosti armády. Třeba slávistovi Otovi Hemelemu tak scházela na právech jediná státnice, dostal ale povolávací rozkaz, takže prostě nedostudoval.
V lize to však k žádnému úspěchu nevedlo, takže nakonec kupodivu dostal rozum i Čepička. S trenérem Karlem Kolským se dohodli, že to nemohou stavět na vojácích základní služby, kteří po dvou letech zase zmizí do mateřských klubů. Spíš na těch, kteří sice přijdou na základě povolávacího rozkazu, ale stanou se pak vojáky z povolání. Za to jim armáda nabídla fantastické mzdové a sociální podmínky. Postoj lidí tím ale nezměnili. Třeba v roce 1953 se rozhodlo, že základ reprezentace bude právě z ATK. Kdo tedy chtěl na šampionát, v podstatě neměl na výběr. Dukle to ostatní kluby nikdy neodpustily. A neodpustili jí to ani fanoušci. Zůstala pro ně klubem, který byl násilím protěžován.
Na Dukle je vidět, jaký měl k fotbalu vztah Čepička. Jak na tenhle sport nahlížel Klement Gottwald?
Jeho politická kariéra začala v tělovýchově. Na rozdíl od Antonína Zápotockého se však nedá říct, že by byl vyloženě sportovním fanouškem. Ano, se sportovci se setkával. Taky ale jednou znechuceně prohlásil, že pro prohry si do ciziny jezdit nemusíme. A vyústilo to v ještě větší omezení sportovních styků.
Kult Gottwaldovy osobnosti byl v zemi všudypřítomný. Zdroj: Profimedia.cz
Zápotocký měl k fotbalu blíž?
Byl nejvýše postaveným fotbalovým činovníkem mezi prezidenty. Za první světové války působil jako předseda Sparty Kladno, následně se stal jako zástupce malých klubů i místopředsedou svazu. Zajímavé je, že na něj v tomto prostředí vzpomínali v dobrém, protože jako první v československém fotbale prosadil pojištění hráčů. Fotbalisti i během jeho působení na Hradě věděli, že u něj mají určité zastání. Samozřejmě – nebyl to žádný lidumil, podepsal řadu rozsudků smrti. Ke sportu však vztah měl.
A fotbal se právě za jeho éry odrazil od dna.
Ano, z nejhoršího marasmu vyrostly vůbec největší úspěchy. Následná 60. léta byla pro československý fotbal nejzářivější érou. Na mistrovství Evropy 1960 skončila reprezentace třetí, na mistrovství světa o dva roky později druhá, na silně obsazené olympiádě 1964 v Tokiu také. Dukla hrála v roce 1967 semifinále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů), o dva roky později to samé i Spartak Trnava. V ten samý rok dokonce Slovan Bratislava vyhrál Pohár vítězů pohárů. To jsou úspěchy, o kterých se nám dnes ani nesní.
