Před 75 lety stvrdil komunistický režim svou obludnost jednou z nejskandálnějších událostí v historii sportu, když hanebně poslal do vězení tým hokejových mistrů světa. Jedenáct reprezentantů bylo nesmyslně odsouzeno za velezradu a špionáž, mezi tresty se vyjímalo 15 let pro nejlepšího brankáře své doby Božu Modrého. Místo velkých zápasů se spolu s kamarády musel smířit s mučením od sadistických vyšetřovatelů, s lágry, s dřinou v uranových dolech.
Ještě před pár dny se nebáli ničeho, ani modřin z ostře vypálených puků, ani naježených kanadských lamželez. Teď se však i v očích vyhlášených hokejových tvrďáků, donedávna obletovaných mistrů světa a miláčků národa, dal vyčíst stín obavy: „Co s námi bude?“
ČTĚTE TAKÉ: Legendárního lyžaře Kosteliče zachraňovali z rozbouřeného moře. Převrátil se na kajaku
Policejní anton je vysypal na Hradčanech kousek od Lorety, místo líbezné zvonkohry jim před nízkou budovou vojenské věznice zněl na přivítanou řev uniformovaného sadistického primitiva Františka Pergla: „Tak tady jsou ty kur… imperialistický!“
Brzy poznali, co je zač.
Velitel přezdívaný Suchá lípa je v tzv. Domečku při výsleších s gustem kopal, mlátil pěstí i obuškem, dával do želez, uši jim utahoval speciálními kleštěmi. Trýznil je hladem, žízní, zimou, nedostatkem spánku, elektrickým proudem.
To všechno z absurdního důvodu: vynutit si na nich přiznání, že se dopustili špionáže a velezrady.
Legendární brankář Boža Modrý Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Pergl? To byla opravdu lidská hyena,“ vzpomínal s odstupem jeden z hokejistů, Augustin Bubník, pro Paměť národa. „Za dva měsíce jsem tam zhubnul třicet kilo. Bylo to nejhorší období mého života.“
Je to přesně 75 let, co ho 13. března 1950 spolu s kamarády z národního týmu zatkla komunistická policie. Jejich příběh vyslal občanům komunisty zotročené republiky jasný signál: Nikdo není nedotknutelný. Nikdo si tu nemůže být ničím jistý.
Modrý vychytal dva tituly, chtěli ho v NHL
Protože tohle skutečně nebyla bezejmenná parta.
Mužstvo kolem Modrého pobláznilo národ dvěma světovými tituly z let 1947 a 1949, po tom druhém jej na pražském nádraží osobně vítal předseda vlády Antonín Zápotocký. Dosáhlo i na olympijské stříbro ze Svatého Mořice, taky poprvé v historii porazilo Kanadu.
Právě brankáře Modrého, inženýra a elegána s šarmem filmové hvězdy, chtěli i v NHL. K nejlepším hráčům planety se počítali též útočníci Václav Roziňák, Stanislav Konopásek, Vladimír Kobranov a samozřejmě Vladimír Zábrodský, velký šéf téhle jedinečné generace, kterého se justiční zločin z roku 1950 ze záhadných důvodů nedotknul.
„Měli jsme náramný tým,“ připouštěl po letech Konopásek.
Václav Roziňák a Vladimír Bouzek Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Není divu, že když se československá reprezentace 11. března 1950 scházela na pražském letišti k cestě na mistrovství světa do Londýna, měla jen ty nejvyšší ambice. Mířila za zlatem.
Dopadlo to ovšem jinak.
Z nejvyšších míst totiž tenkrát zazněl rozkaz, že se nikam neletí. Důvod? Britská strana prý neudělila víza dvěma rozhlasovým hlasatelům.
Ať hokejisti neutečou jako Vrzáňová
Zpětně víme, že to byla pouze hloupá záminka. Režim se spíš bál, aby mu hvězdy nefrnkly na Západ stejně, jako to chvíli před nimi udělala třeba krasobruslařka Ája Vrzáňová nebo tenista Jaroslav Drobný.
Nebylo kam se odvolávat, nebylo u koho protestovat.
Vladimír Zábrodský byl velkou legendou, šéfem své generace. Pro mnohé však bylo podezřelé, že se jej zatýkání v roce 1950 nijak nedotklo. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Už dva dny po rozpačitém návratu z letiště navíc přišel chmurný štempl: hotovo, rozhodnuto, na protest proti postupu britských úřadů se MS nezúčastníme.
Těžko se divit vzteku ledových machrů, že pak večer v hospůdce U Herclíků nadávali na nespravedlnost, na bambuly s funkcemi, na… ach ano, i na ty nejvyšší soudruhy, kteří tohle všechno spískali.
„Padala slova jako zrádci národa a smrt komunismu,“ popisoval Bubník. „Byla to ovšem obyčejná hospodská debata, nikdo neplánoval žádný převrat.“
StB přesně na takovou příležitost čekala. Pak už stačilo jen udání aktivní občanky Anny Kalvodové a mohlo se jít do akce. Většinu hokejistů estébáci pozatýkali ještě v okolí lokálu, zbytek odvlekli za mříže v dalších dnech. Třeba Modrého nezachránil ani fakt, že k reprezentaci už vůbec nepatřil – ba naopak, právě kolem něj vyšetřovatelé uměle vytvořili údajnou protistátní skupinu.
Československá reprezentace na OH 1948 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Bubník: Domovnice chtěla, ať mě pověsí
Pergl a jemu podobní netvoři měli několik měsíců na to, aby hokejisty zlomili. Ale upřímně – bylo vlastně jedno, zda se obvinění k něčemu přiznají nebo ne.
Rozsudky byly vynesené 7. října 1950:
Bohumil Modrý: 15 let.
Augustin Bubník: 14 let.
Stanislav Konopásek: 12 let.
Václav Roziňák a Vladimír Kobranov: 10 let.
Josef Jirka: 6 let.
Zlatko Červený: 3 roky.
Jiří Macelis: 2 roky.
Přemysl Hainý a Antonín Španinger: rok.
Josef Stock: 8 měsíců.
„Nakonec jsme vlastně mohli být rádi, že jsme unikli trestu smrti,“ poznamenal Bubník. „Mně a Modrému jej navrhovali. A nebylo to tak daleko, těsně před námi pověsili Miladu Horákovou. Úplně stačilo, aby do soudní síně nahnali nějaké ty své věrné z fabrik, kteří by pro nás požadovali nejvyšší trest. Stejně jako to požadovala třeba domovnice od nás z baráku – prý ať mě klidně pověsí, že jsem pohůnek zlaté mládeže…“
Stanislav Konopásek a Augustin Bubník v roce 2004 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jáchymovské peklo pro mistry světa
Hokejové hvězdy poté skončily ve vězeních a lágrech po celé republice, své blízké někdy viděly až po půl roce, jindy dokonce po dvou nebo pěti letech. Na adresách typu Pankrác, Bory, Příbram, Mírov, Bytíz, Vykmanov zažívaly neskutečné útrapy, snášely ponižování a šikanu od bachařů i kriminálních vězňů, kteří měli nad „politickými“ navrch.
Server totalita.cz cituje třeba brankáře Červeného:
„Měli radost, že mohou ponížit nás, mistry světa. Vzpomínám si na jednoho, kterému to dělalo obzvláštní radost: ‚Ty seš mistr světa?‘ vyřvával. ‚Víš, co ty pro mne jsi? Dobytek! Ale když jsi tedy ten mistr světa, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to můžu vychutnat!‘ Nezbylo, než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozbije obličej, nebo nakope ledviny.“
Tzv. mauthausenské schody v jednom z bývalých jáchymovských lágrů Zdroj: Archiv FTV Prima/ CNN Prima NEWS
Asi vůbec nejhorší to bylo v jáchymovských uranových dolech, kde nedávné modly pracovaly s radioaktivním materiálem bez sebemenších ochranných prostředků. Některé to stálo zdraví, jiné život; například Modrý zemřel nedlouho po propuštění v pouhých 46 letech.
„V Jáchymově to bylo strašné,“ potvrzoval Bubník, který se na svobodu dostal v roce 1955 zásluhou milosti prezidenta Zápotockého. „Nejhorší ze všeho bylo tzv. elko, kde se ruda smíchaná s kameny drtila v mlýně. Uran se tam dával do barelů, nákladní vlak jej pak týden co týden odvážel do Ruska. Hodně mých kamarádů kvůli tomu umřelo předčasně. Nakazili se od uranu.“
Zrovna Bubník se na rozdíl od Modrého dožil požehnaných osmaosmdesáti. O dávné křivdě vyprávěl při besedách na školách, v replice reprezentační bundy z roku 1947 hrdě prováděl po Síni slávy českého hokeje. Až do konce života jej však budily ze spaní hrůzy z Perglova Domečku či jáchymovského pekla. Stejně jako myšlenky na to, co mohl s hokejem zažít, nebýt brutálního rozprášení zlaté generace.
„Vyhráli bychom tituly v letech 1950, 1951, 1952, možná i 1953. Bylo nám dvacet let, byli jsme nápadití hráči, kteří dovedli všechno. Bohužel spadla klec a byl konec,“ litoval v rozhovoru pro MF DNES.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Trump u Rusů zřejmě narazí, mír letos nebude, tvrdí agenti. Zachytili tajný ruský dokument
