V Česku zbývá rok do voleb, které určí nové složení Poslanecké sněmovny a zřejmě i novou vládu. Opozice se zformovaly do dvou bloků, přičemž oba chtějí zvítězit nad tím druhým a zároveň touží porazit hnutí ANO premiéra Andreje Babiše. Jak Ivan Bartoš vedoucí Piráty s hnutím STAN, tak Petr Fiala šéfující bloku ODS, KDU-ČSL a TOP 09 říkají, že chtějí být příštími premiéry. Vzhledem k názorovému zakotvení stran se navíc dají očekávat konflikty, pokud se oba bloky rozhodnou vytvořit společnou koaliční vládu. S takovými kabinety má dlouholeté zkušenosti Slovensko a nutno podotknout, že spíše negativní.
České politické scéně dle průzkumů i nadále vévodí hnutí ANO, ale v případě voleb by vzhledem k tvořícím se opozičním blokům zvítězit nemuselo. Jak Piráti se STAN, tak ODS, KDU-ČSL a TOP 09 chtějí uspět a skládat příští vládu. Nejpravděpodobnější nyní je, že oba bloky budou muset vytvořit koalici, pokud chtějí z vlády vynechat Babiše a jeho hnutí ANO. Ve hře je tudíž vytvoření až pětistranné vlády, a to i přesto, že jednotlivé strany mezi sebou mají silné názorové rozpory.
Touto cestou se již několikrát vydali politici na Slovensku. Ti se neváhali spojit v rámci několika stran jen proto, aby porazili silnějšího oponenta. Ke koalici přitom došlo i navzdory mnohdy protichůdným názorům, které jednotlivé strany nové vlády měly. Touha porazit Vladimíra Mečiara či později Roberta Fica byla větší.
Prvním pokusem, který byl zároveň nejúspěšnějším, byla vláda Mikuláše Dzurindy v letech 1998 až 2002. Jako jediná vícestranná vláda na Slovensku totiž dokázala své období dokončit.
První Dzurindovu vládu tvořila jím vedená Slovenská demokratická koalice (SDK), což byla směsice různých stran, které se spojily do jedné, aby obešly protikoaliční zákon, kterým se Vladimír Mečiar snažil zabránit tvorbě předvolebních koalic. Z SDK se v průběhu vládnutí odštěpila SDKÚ, která funguje dodnes a v jejím čele dlouhá léta působil právě Dzurinda. Kromě toho měla ve vládnoucí koalici své místo Strana demokratické levice, Strana maďarské komunity a Strana občanského porozumění.
Ve volbách 2002 se Dzurindovi znovu podařilo vytvořit vládu, přestože opět zvítězilo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko a navíc se poprvé do parlamentu dostal Směr-SD, který již tehdy vedl matador slovenské politiky Robert Fico. Dzurinda i tentokrát vytvořil vládu ze čtyř subjektů. Na spolupráci z předešlé vlády jeho SDKÚ navázalo se Stranou maďarské komunity. Bývalí koaliční partneři z SDL se do parlamentu nedostali a SOP nekandidovalo vůbec. Koalici tak musel vytvořit se stranou ANO Pavola Ruska (později Strana svobodné slovo – Nory Mojsesové, dnes IDEA – pozn. red.) a Křesťanskodemokratickým hnutím.
Miklošova ekonomická reforma
Vláda se mimo jiné pustila do odvážných ekonomických reforem. Za jejich hlavního architekta je považován tehdejší ministr financí Ivan Mikloš, který měl v té době už exekutivní zkušenosti. V letech 1991 až 1992 zastával funkci ministra pro správu a privatizaci národního majetku ve slovenské vládě pod vedením Jána Čarnogurského.
Podstatou reforem bylo zjednodušení daňového systému a dramatické snížení role státu v hospodářství, důchodová reforma či reforma sociálního systému. Od počátku roku 2004 Slovensko zavedlo rovnou daň v podobě jedné 19procentní sazby jak pro daně z příjmů fyzických a právnických osob, tak pro daň z přidané hodnoty. Fakticky to znamenalo značné snížení daňové zátěže, což představovalo určitý problém pro příjmovou stranu státního rozpočtu. Vládě tak nezbývalo než škrtat i ve výdajích.
Miklošovi se nakonec podařilo snížit rozpočtový schodek z 12 procent HDP v roce 2002 na přibližně dvě procenta v roce 2007. S tím šel ruku v ruce i pokles podílu vládních výdajů na výkonu slovenské ekonomiky z více než 50 procent v roce 2000 až na 35 procent o sedm let později. Slovenské hospodářské reformy byly dávány za příklad ostatním zemím, které se potýkaly s přebujelým státem. Ivan Mikloš dokonce získal několik mezinárodních ocenění, v roce 2004 byl časopisem Euromoney vyhlášen nejlepším ministrem financí roku 2004.
Jenže pro politika je nejdůležitější podpora voličů. A jak to v případě prosazování bolestných hospodářských změn bývá, Miklošovy reformy se přestaly lidem zamlouvat. Na jedné straně se jim sice snížily daně, na straně druhé museli platit poplatky u lékaře a spořit si na penzi.
Druhá vláda Mikuláše Dzurindy však trpěla na kauzy a vnitřní problémy. V roce 2005 rezignoval na post ministra hospodářství šéf ANO Pavol Rusko kvůli kauze Směnky. Jeho partaj ve vládě zůstala, koalicí však ještě v ten samý rok otřásla kauza Skupinka, kdy část poslanců SDKÚ odešla z Národní rady. Definitivním hřebíčkem do rakve bylo vystoupení KDH z vlády v únoru 2006. Dzurinda následně souhlasil s konáním předčasných voleb.
Jepičí život kabinetu Radičové
Dřívější hlasování mělo za následek pád Dzurindy i jeho spojenců a nástup Ficova Směru. Po čtyřech letech, tedy v roce 2010, se však středopravicová opozice znovu pokusila o vytvoření široké koalice napříč politickým spektrem.
Dzurinda tentokrát ustoupil mírně do pozadí a premiérkou se stala Iveta Radičová z jeho SDKÚ. Kromě této strany ve vládě bylo znovu i Křesťanskodemokratické hnutí, které následně doplnila nová partaj Svoboda a solidarita (SAS), v jejímž čele tehdy, ale i dnes stojí Richard Sulík, a pak strana MOST-HÍD, která zastupuje maďarskou komunitu na Slovensku.
Pokus obejít Fica však tentokrát fungoval jen velmi krátkou dobu. Již rok po dohodnutí koalice totiž se směřováním vlády nesouhlasila Sulíkova SAS, která následně nehlasovala pro důvěru vládě. Poté vláda pokračovala jen do předčasných voleb, po kterých následovalo osm let dvou vlád Roberta Fica.
Svou poslední vládu však sám nedokončil. Kvůli sílícímu tlaku veřejnosti po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové odstoupil a vedení země přenechal druhému muži Směru Peteru Pellegrinimu.
Svítá s Matovičem na lepší zítřky?
V dalších volbách 2020 došlo k výraznému posílení opozičních stran, které dokázaly vytvořit koalici, jež by vyšachovala Fica. Premiérem se stal Igor Matovič z hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OLANO). Vládu tvoří také populistické hnutí Jsme rodina, strana exprezidenta Andreje Kisky Za lidi a znovu Svoboda a solidarita Richarda Sulíka.
Poslední zmiňovaná strana přitom již byla v minulosti zodpovědná za pád vlády Ivety Radičové a konflikty v koalici víří i nyní. Před pár dny dokonce Matovič prohlásil, že pokud budou koaliční třenice od Sulíka a jeho strany pokračovat, může z vlády OLANO vystoupit.
Nynější vládnoucí koalice je tudíž snad vše, jen ne jednotná. Názorové rozpory a osobní ataky se přitom podepisují i na popularitě stran. Aktuální průzkumy predikují koaličním stranám vesměs nižší čísla, přičemž Matovičovo OLANO, které opanovalo poslední volby, by nyní skončilo druhé. Přeskočilo by ho nové hnutí zmiňovaného expremiéra Petera Pellegriniho, který se před několika měsíci oprostil od Ficova Směru.
Po několika vládách Mečiara a Fica tak na Slovensku může dojít k situaci, že středopravicová koalice znovu padne a její místo zaujme premiér levicovějšího ražení, v tomto případě Pellegrini.
