Česko s Tchaj-wanem pojí boj za demokracii. Čína teď na invazi není připravená, říká sinolog

Jak byste popsal základní rozdíl mezi Tchajwanci a Číňany?
Tchajwanci byli ovlivněni mnoha různými kulturami a civilizacemi. Antropologové často nahlíží na Tchaj-wan jako na kolébku austronéské kultury a země dokonce dodnes oficiálně uznává 16 tamních  domorodých skupin. Mnoho dalších čeká na uznání. Svůj vliv na Tchaj-wanu zasadily i evropské mocnosti. Byla zde krátká 16letá nadvláda španělských kolonizátorů na severu Tchaj-wanu, v oblasti dnešního města Tainan byli přítomni Holanďané a v roce 1895 se pak Tchaj-wan na 50 let stal kolonií Japonska. Zatímco Čína byla často expanzivní kulturou, která zanechala svůj obtisk různě ve světě, Tchaj-wan je oproti tomu velmi unikátní směsí několika vlivů, a to se odráží do identity Tchajwanců ve srovnání s Číňany.

Zmiňujete státy, které určovaly osud Tchaj-wanu. Japonský vliv je v tomto měřítku vcelku nový. Jak je zde dnes významný? Někteří ze stále žijících Tchajwanců totiž japonskou nadvládu ještě zažili.
Ten vliv je stále docela silný. I když je období japonské kolonizace poznamenáno také brutalitou zejména k domorodým obyvatelům ostrova, Japonsko zároveň značně přispělo k ekonomickému a technologickému rozvoji Tchaj-wanu. Byla to právě japonská administrativa, která pokládala železniční koleje, budovala školy, zavedla policejní a také hygienický systém ve větších městech. Japonci také zavedli první veřejnou dopravu i toalety.

Myslím, že mnozí Tchajwanci se na toto období dodnes dívají velmi přívětivě, protože si ho pamatují jako éru rychlého vývoje své země. Dodnes panují mezi Tchajwanci a Japonci velmi silné mezilidské vztahy. Japonsko je pro Tchajwance nejoblíbenější destinací a řada lidí se snaží japonsky učit. Možná jste si v metru v Tchaj-peji sám všiml, že nápisy a hlášení je rovněž v japonštině.

Na politickém poli zůstává Japonsko nadále velmi zaujaté politickou situací okolo Tchaj-wanu a je velmi slyšet, když ohledně nutnosti zajistit stabilitu Tchajwanské úžiny, protože osudy těchto států jsou propojené. V nedávné historii se japonští politici, včetně nedávno zesnulého premiéra Šinzóa Abého, vyjadřovali, že pokud se něco stane Tchaj-wanu, bude to i japonský problém. Toto propojení se ukazuje na vícero úrovních – od každodenních situací přes značení v metru i v oblasti politiky.

Jelikož jste zmínil i onu brutalitu v období japonské kolonizace, nepanuje na druhou stranu mezi některými Tchajwanci zlá krev směrem k Japoncům?
Ne. Navíc téma chování mezi domorodou populací a čínskými Chany je téma samo o sobě. Už před příchodem Japonců tu byly pokusy čínské císařské dynastie Čching si tuto populaci podrobit. Zvěrstva nebyla jen záležitostí japonské kolonizace.

Tchaj-wan nyní vnímá Evropu a zejména její střední a východní část jako podobně smýšlející partnery, kteří chápou, že demokracii nelze brát jako samozřejmost.

Posuneme se dál. Jak dnes Tchajwanci nahlíží na Evropany a konkrétně třeba na nás Čechy?
Momentálně jsme v období, kdy se Tchaj-wan Evropě otevírá. Mezi Tchajwanci panuje velká zvědavost směrem ke starému kontinentu, zdejší kultuře, jejím obyvatelům a také k příležitostem, které Evropa nabízí na poli politiky i ekonomiky. Dnes zažíváme takovou druhou vlnu otevírání vztahů s Evropou, a to zejména se střední a východní částí. První vlna přišla už v 90. letech, když se naše země transformovaly do demokracie. Tehdy šlo zároveň o období, kdy Tchaj-wan zažíval podobnou situaci.

Dnes se můžeme označit za vyspělé demokratické státy. Prošli jsme si obdobím konsolidace a také několika bezproblémových předání moci. Tchaj-wan nyní vnímá Evropu a zejména její střední a východní část jako podobně smýšlející partnery, kteří chápou, že demokracii nelze brát jako samozřejmost. Je to dáno naší společnou historickou zkušeností a tvrdým bojem, díky kterým naše demokracie vzkvétají.

Když hovoříme o naší historii, tak v případě nás Čechů a Poláků myslíme zejména komunistickou éru doplněnou o několik let nacistické okupace. Když naopak hovoříte o Tchaj-wanu, myslíte tím jeho problémy s pevninskou Čínou nebo období tzv. Bílého teroru, který zanechal v historii Tchaj-wanu silnou stopu?
Mluvím právě o Bílém terorou. Tchaj-wan zažil jedno z nejdelších období stanného práva v historii. Ačkoliv si mnozí období po 2. světové válce chtějí pamatovat jako éru rapidního ekonomického růstu, jehož součástí bylo i období tzv. Tchajwanského zázraku, tak šlo zároveň o velmi brutální etapu plnou utlačování sociálních a politických práv Tchajwanců.

Dodnes si někteří lidé myslí, že tehdejší vláda Čankajška byla v podstatě další koloniální vládou, která bránila pravé nezávislosti Tchaj-wanu, a to i přestože Čankajškův Tchaj-wan nebyl pod nadvládou komunistů z pevninské Číny. I když Peking tvrdí, že mu ostrov patří. Tito lidé vnímají období vlády Čankajškova Kuomintangu, dnes nejsilnější opoziční politické strany na Tchaj-wanu, jako velmi bolestivé a krvavé. Příběhy o politických vězních a jejich strachu o svobodu vyjadřování jsou společné s naší historickou zkušeností. My, obyvatelé střední a východní Evropy, tomuto velmi dobře rozumíme, Tchaj-wan to zažil také.

Můžeme tedy říci, že jsme si prošli podobnou historickou cestu…
Rozhodně. V politických vědách hovoříme o třech vlnách demokratizace a největší z nich je právě ta třetí. Tchaj-wan a další státy východní Asie, jako třeba Jižní Korea nebo Filipíny, do této třetí vlny patří stejně jako Československo s Polskem.

Nedávno jsem dělal rozhovor s litevským ministrem zahraničí Landsbergisem. Mimo jiné mi řekl, že on a jeho spoluobčané mají tzv. hraniční mentalitu, která vysvětluje jejich silný odpor směrem k Rusku. Pokud by se totiž Moskva rozhodla zahájit invazi do Evropy, Litva by byla první na ráně. Mohli bychom podobné smýšlení aplikovat i na Tchaj-wan v souvislosti s Čínou? Je mentalita Tchajwanců podobná?
Myslím, že tu jsou jisté rozdíly. Tuto rovnici komplikuje fakt, že Tchajwanci mají silné spojení s čínskou kulturou.

Navíc mají stejný jazyk, že?
Téměř stejný. Tchaj-wan a Čína byly od roku 1895 odděleny, takže tu jsou rozdíly mezi mandarínštinou na Tchaj-wanu a v Číně. Hlavní rozdíl je v písmu, protože v Číně bylo zjednodušené. Tím pádem je písmo na Tchaj-wanu vlastně to tradiční. Jsou tu také rozdíly ve výslovnosti a gramatice. Tchaj-wan je vícejazyčnou zemí, protože tu máme austronéský jazyk domorodých obyvatel, dále je tu tchajwanský jazyk hokkien a také hakka. Návrat těchto jazyků je součástí příběhu úspěšné demokratizace země, protože během Bílého teroru bylo užívaní těchto jazyků zakázané. Je řada příběhů o dětech ve školách, kterým se posmívali, když takto mluvili, nebo za to museli platit pokuty. Navzdory tomuto potlačování měla naopak tchajwanština jistý vliv na místní mandarínštinu.

A co ty rozdíly v mentalitě, o kterých jste předtím mluvil?
Mám za to, že Litevci jsou velmi hrdí na svůj odlišný jazyk a kulturu ve srovnání s Rusy. Na Tchaj-wanu je podstatně těžší nakreslit čáru, kde „tchajwanství“ končí a „čínství“ začíná. Podle průzkumů veřejného mínění mnoho Tchajwanců věří, že i když jsou od Číňanů vzdáleni politicky, tak jsou si kulturně velmi blízcí. Přítomnost čínské kultury zde není vždy vnímána jako vnucená, nýbrž jako součást místního dědictví. Ale stejně jako je Litva onou hraniční zemí, tak Tchaj-wan je také první linií obrany proti Číně v regionu.

Jak velká je vlastně hrozba potenciální čínské invaze na Tchaj-wan?
Když se podíváme na titulky v západních médích, tak bychom mohli usuzovat, že hrozba je téměř bezprostřední. Ale reálně je život na Tchaj-wanu docela klidný a při každodenní rutině nepocítíte, že jste uprostřed geopolitické bouře. Je to jednoduše dáno tím, že čínská hrozba tu je už extrémně dlouhou dobu. Čínská lidová republika byla vyhlášena v roce 1949 Mao Ce-tungem a od té doby se komunistická Čína snažila Tchaj-wan násilně anektovat. Lidé na ostrově žijí v realitě s možnou čínskou invazí už více než sedm dekád. Dříve či později prostě museli začít žít své životy. Vzhledem ke své práci hodně cestuji například do Jižní Koreje a myslím, že tam to mají velmi podobné, protože tamní lidé pro změnu žijí s hrozbou útoku z komunistického severu, a to již od dob Korejské války.

Když se podíváme na titulky v západních médích, tak bychom mohli usuzovat, že hrozba je téměř bezprostřední. Ale reálně je život na Tchaj-wanu docela klidný a při každodenní rutině nepocítíte, že jste uprostřed geopolitické bouře.

...která se odehrála v téměř stejném období jako závěr občanské války v Číně…
Přesně tak. Také v Jižní Koreji zkrátka život probíhá klidně navzdory hrozbě.

Spojené státy Americké, klíčový spojenec Tchaj-wanu, mají dnes plné ruce práce s ruskou invazí na Ukrajinu a také válkou v Izraeli. Nechci pevninské Číně dávat nějaké rady, ale není právě teď nejlepší moment zaútočit?
Je potřeba vzít v úvahu širší globální kontext. Čínská armáda stále prochází procesem modernizace a podle různých zpravodajských zdrojů, včetně těch z USA, stále není na úrovni, kdy by mohla uskutečnit invazi na Tchaj-wan. Ten je navíc velmi těžké dobýt. Částečně za to může místní geografie. Máte pouze pár pláží, kde by bylo možné provést výsadek. Jinak narážíte spíš na vysoké skalní útesy, a hory vystupující téměř z moře. To pevninské Číně rozhodně nepomáhá. Vody v Tchajwanské úžině jsou navíc zrádné, a to doslova. Jsou pouze dvě krátká období v roce, kdy by bylo možné provést invazi na ostrov. Číňané by navíc ještě před invazí museli vyřešit celou škálu překážek.

A jak je na tom naopak připravenost Tchajwanců na možnou invazi?
Tchaj-wan úzce spolupracuje na modernizaci své armády s USA. Je to vidět na značném prodeji vojenského vybavení z USA na Tchaj-wan a Washington navíc pomáhá Tchaj-peji s vojenskými programy. Tchajwanští armádní důstojníci pravidelně jezdí do USA pro dodatečný výcvik a Američané naopak jezdí na Tchaj-wan, aby se zapojili do cvičení místních vojáků. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu jsme navíc svědky, že si lidé mnohem více uvědomují nutnost být připraven, a to nejen v armádě, ale i u civilního obyvatelstva. Zvýšil se zájem o výcvik chování při nebezpečných situacích a také civilní obrany.

Jsou tu organizace jako třeba Akademie Kuma, think-thank Forward Alliance nebo Tchajwanská vojenská asociace, které se snaží pracovat na lidech od úplných základů a pokouší se je připravit na možný konflikt. Nabízí třeba naučení první pomoci, jak rozpoznat kybernetické hrozby a dezinformace, stejně tak výcvik s airsoftovými zbraněmi. Tyto aktivity jsou od začátku války na Ukrajině čím dál populárnější. Řekl bych tedy, že Tchaj-wan zastává dvojí přístup. Na jedné straně se snaží efektivně zmodernizovat armádu díky značné pomoci od USA, na straně druhé se běžní lidé snaží pochopit svoji roli v potenciálním konfliktu.

PODÍVEJTE SE: Joe Biden nazval čínského prezidenta diktátorem

Takže začátek války na Ukrajině byl pro Tchajwance jakýsi budíček, nebo alespoň je to upozornilo?
Rozhodně, ale neřekl bych, že to byl úplně budíček, nýbrž spíše připomínka Tchajwancům, že žijí pod hrozbou čínské invaze, a že nynější poklidný život nelze brát jako zaručený.

Za zhruba měsíc proběhnou na Tchaj-wanu prezidentské volby. Jak může jejich výsledek ovlivnit zahraniční politiku ostrova směrem k Evropě?
Napřed musíme pochopit, jaké jsou hlavní linie tchajwanské politiky. Nejde zde ani tak o ideologii nebo stranickou příslušnost. Jedním z hlavním bodů sporu je budoucí vztah ostrova s pevninskou Čínou. Voliči se sami sebe ptají: „Chceme s Čínou vybudovat bližší konstruktivnější vztahy? Nebo je chceme od Číny ještě více diverzifikovat?“ Současná prezidentka Cchaj Jing-wen jasně zastávala druhý přístup. Kromě toho se zasadila o diverzifikaci zahraničních vztahů Tchaj-wanu a zároveň posílení vazeb na tradiční spojence, tedy USA a Japonsko. Prezidentka už nyní nemůže kandidovat, tak místo ní Demokratická progresivní strana (DPP) vysílá do voleb jejího viceprezidenta Laie Ching-tea.

Co by se změnilo, kdyby nevyhrál, a došlo by k předání moci kandidátovi z opozice?
Pokud by vyhrál kandidát Kuomintangu nebo Tchajwanské lidové strany, tak bychom nejspíš viděli větší snahu o stabilizaci a normalizaci vztahů s pevninskou Čínou, což by byl odklon od nynějšího přístupu. Ale když dojde na vztahy s Evropou, tak na Tchaj-wanu panuje názor, že Evropa je silný partner, který ostrovu může hodně nabídnout, zejména v oblasti ekonomiky. Takže kdokoliv zde vyhraje, s největší pravděpodobností bude pokračovat v produktivních vztazích s Evropou.

Zastavím se u Kuomintangu, protože ten má s čínskými komunisty velmi krvavou minulost. Proto mě překvapuje, že teď od vás slyším, že by tato strana chtěla změnit vztahy s Pekingem k lepšímu…
Je to paradox. Abychom ho pochopili, musíme se zamyslet nad ideologií nejsilnějších politických stran Tchaj-wanu. Zatímco DPP je postavená na tchajwanském nacionalismu, Kuomintang je pro změnu vybudován na čínském nacionalismu.

Poměrně nedávno Tchaj-wan navštívili čeští politici, konkrétně předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) a šéfka dolní komory Parlamentu Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). Byla zde také donedávna lídryně amerického Kongresu Nancy Pelosiová. Jak významné pro Tchajwance jsou tyto návštěvy?
Věřím, že pro Tchaj-wan je symbolika podstatná. Tyto návštěvy mají vyslat zprávu nejen Tchaj-wanu, ale také globálnímu společenství, že na Tchaj-wanu záleží a měl by být vnímán jako důvěryhodný, spolehlivý a podobně smýšlející partner demokracií. A že jakákoliv změna narušující status quo v Tchajwanské úžině, především v případě anexe Tchaj-wanu silou, je neakceptovatelná. Ne vždy tyto návštěvy přinesou hmatatelný výsledek jako třeba podpisy kontraktů či dohod nebo případně oficiální změny politiky směrem k Tchaj-wanu.

V Evropě, Česku i třeba v USA je tato politika velmi konzistentní. Jednotlivé země respektují politiku jedné Číny, to se nemění. Nemyslím si, že se například Česká republika blíží k uznání Tchaj-wanu jako formálně nezávislému státu. Co je ale pro ostrov a jeho pokračující existenci s ohledem na čínskou rozpínavost důležité, je efektivní odstrašení, a vrozenou částí této strategie je důvěryhodnost. Strany, které se zapojují do odstrašení, musí ukázat nepříteli, že pokud by pravidla hry byla porušena, tak by okamžitě reagovaly. Podle mě jsou návštěvy zahraničních politiků symbolické, ale zároveň podstatné, protože přispívají k posílení oné důvěryhodnosti.

Realitou je, že my ve střední a východní Evropě jednoduše nemáme lidské zdroje a ani know-how jak aktivně přispívat k výrobě polovodičů. Ale Tchaj-wan se nám v tomto snaží pomoci.

V Česku bylo donedávna velkým tématem zřízení tchajwanské továrny na čipy. Nakonec však má být vybudována v Německu, které přitom nadále ve velkém obchoduje s pevninskou Čínou. Jak si můžeme být jistí, že Tchaj-wan si těchto návštěv cení, když v okamžiku, kdy dojde na byznys, si vyberou někoho, kdo se netají velkým obchodováním s jejich čínským sokem?
Musíme být realisté. Říkám to vám Čechům, mým Polákům a budu to říkat i třeba Litevcům, protože podobnou otázku si pokládají i oni před tamními parlamentními volbami. Realitou je, že my ve střední a východní Evropě jednoduše nemáme lidské zdroje a ani know-how, jak aktivně přispívat k výrobě polovodičů. Ale Tchaj-wan se nám v tomto snaží pomoci. Zahájil speciální studentský program zaměřený na naše studenty, kteří se tak mohou učit, jak se stát strojním technikem přes polovodiče. Tchaj-wan navíc investoval do vývojového centra na polovodiče, které se otevře v Brně.

Otevření oné továrny v německých Drážďanech je jen malou částí širší diverzifikace, stále tu pro nás budou nové příležitosti. Je velmi pravděpodobné, že Česká republika, Litva nebo Polsko budou místem, kde vzniknou balicí a testovací centra pro polovodiče. Proces předávání know-how a tvorby kapacit, abychom mohli plně fungovat, je časově velmi náročný. Plně chápu vnímání v našich demokratických státech, protože je většinou kratší. Vládní strany totiž musí postupovat tak, aby měly co největší šanci na znovuzvolení, a tak hledají ekonomické možnosti krátkodobějšího rázu. Reálně bychom však měli být trpěliví a uvědomit si, že Tchaj-wan už teď investuje do budování našich kapacit.