Cestovatel ze Sušice podnikl stopem dvakrát cestu kolem světa, navštívil 85 států, projel šest obydlených kontinentů a na každém z nich strávil minimálně půl roku. Díky tomu se 33letý Slávek Král zapsal do České knihy rekordů a o svých zážitcích napsal dobrodružnou knihu.
První cesty stopem do zahraničí absolvoval krátce po maturitě. „Začalo to v mládí, kdy jsme neměli takové slevy na dopravu a řešili to po svém. Brzy se to pro mě změnilo v životní styl. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že svět je bezpečné místo pro život a rozhodně to není takové, jak nám cpou v televizi. Nastopoval jsem přes 300 tisíc kilometrů a vždycky se v pořádku vrátil zpátky domů,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Jeho nejdelší cesta v kuse, bez přeletu letadlem, vedla z Česka přes Vladivostok, Teherán a zpátky domů. Čítala přes 40 000 kilometrů.
Vydat se stopem do světa chce jistou dávku kuráže. Když někam vyrazíte, jedete už s konkrétním cílem, co navštívíte a jak dlouho se tam zdržíte?
Mám vždycky pár bodů, které bych chtěl na daném kontinentu zažít. Například v Latinské Americe karneval v Riu de Janeiru nebo v Africe Viktoriiny vodopády. Za jízdy ale plány upravuji. Obvykle jezdím ven na půl roku, tak se toho dá stihnout poměrně dost.
Z čeho jste během té doby živ?
Na cestách si vydělávám. Hledám si vždy práci, kterou jsem nedělal předtím. Vyzkoušel jsem si tak vše od práce zahradníka, v restauraci, myl jsem auta nebo veřejné záchody, stal jsem se včelařem, ale i učitelem angličtiny a matiky nebo manažerem hotelu. Nejlepší je vydělávat dolary a utrácet pesa. Domů se většinou vracím bohatší, než co jsem odjel, a zásadní poučka říká: „Vydělávej si v bohatých zemích a utrácej to v chudých.“ Ubytování řeším u místních nebo kempováním, neplatím za věci, za které nemusím.
Co všechno si s sebou na cesty berete?
Momentálně svoji fenku Corey. Během dvou let už se mnou procestovala 27 států a najela víc než 40 tisíc kilometrů autostopem. Dále s sebou tahám granule a stan, pro případ, že nás nikde neubytují. Další věci v mém batohu jsou technika, foťáky, notebook a nějaké to oblečení.
Jak pejsek zvládá tak dlouhé výlety? Nedělají mu v některých tropických zemích potíže vysoké teploty nebo naopak v těch severních velké zimy?
Dovolím si tvrdit, že to pejsek zvládá lépe než já. Border kolie jsou nezničitelné plemeno a Corey byla od mládí vedena k dobrodružnému způsobu života, který si viditelně užívá.
Zvířata někde nemohou do obchodů, veřejné dopravy, restaurací a dalších míst. Jak velký problém to představuje pro vaše cestování?
V Arabském světě nemohou vůbec nic. Ani do obchodů, restaurací, veřejné dopravy a hotelů, ale ani na pláže nebo do parku. Což naše cestování velmi zkomplikovalo. Původně jsme do muslimských států jet nechtěli, ale celé se to semlelo, že jsme se tudy museli vracet, a bylo to více než náročné, a to hlavně na byrokracii.
Jak se ke Corey v jednotlivých zemích lidé chovají?
Například v Kyrgyzstánu se jí báli tak, že po nás házeli salám a utíkali, i když byla na vodítku. Jinak je pro mě stopování se psem rychlejší, než když cestuji sám.
Řidiči obvykle ke stopařům bývají nedůvěřiví. Jakou s tím máte zkušenost vy?
Nedůvěřiví řidiči nikdy nezastaví. Já ale potkávám úžasné lidi napříč kontinenty a právě řidiči jsou největší důvod, proč stále cestuji stopem. Neskutečně mě nabíjí pozitivní energií. Potkám se s lidmi ze všech společenských vrstev a dokážu tak lépe poznat místní kulturu.
V jaké zemi bývají šoféři ke stopařům nejvstřícnější?
Nejjednodušší autostop je v zásadě na ostrovech, kde není dobře vypracovaná infrastruktura. Na ostrovech si celkově lidé víc důvěřují, protože historicky se spoléhali jen na vzájemnou pomoc. Doporučím tedy stop pro začátečníky na Islandu, Havaji, Kanárech, Tchaj-wanu nebo Tasmánii.
Jak dlouho jste musel na silnici nejdéle čekat, než vám někdo zastavil?
Můj rekord jsou čtyři hodiny. Bylo to mezi Riem de Janeirem a Sao Paulem. V této části Brazílie se lidé hodně koukají na televizi a je to znát. Po těch letech na stopu ale čtyři hodiny není zas tak moc. Stopl jsem si už snad úplně všechno. Od autobusů, sanitek, policejních aut, pohřebáků po koňské povozy.
Autostop může být i nebezpečný. Stalo se vám někdy, že vám šlo o život?
Ne každý je dobrý řidič, a to člověku občas zatrne, co to tam za volantem vymýšlí. Brzy vyjde moje první kniha, kterou jsem nazval Stopařův průvodce zeměkoulí. O příběhy ze stopování tam nebude nouze. Kniha se ale netočí jen okolo autostopu. Hodně povyprávím i o dobrovolničení, couchsurfingu (internetová služba bezplatného ubytování, pozn. red.) nebo zaměstnáních na všech obydlených kontinentech.
Co na vaši zálibu říkají rodiče? Nemají o vás strach?
Když jsem v zahraničí, tak spolu komunikujeme víc, než když cestuji po ČR. Nějaký strach z neznáma je naprosto logický, ale už si spíš zvykli.
Vy ale navštěvujete i státy, kde to není zrovna bezpečné, jsou tam nepokoje, zuří války... Neriskujete zbytečně až moc?
Jednou mě okradli v Nikaragui, kde si za to můžu sám. V České republice mě okradli už čtrnáctkrát. Statisticky je tedy zatím ČR nejnebezpečnější země, kterou jsem kdy navštívil, a často si v Praze nejsem jistý svým bezpečím. Zažil jsem revoluci v Turecku, volby v Kibeře, což je největší slum na světě, v Keni… Nikdy jsem se necítil ani trošku v nebezpečí.
Pokud byste měl vyjmenovat největší zážitky z cest, jaké by to byly?
Je jich spousta. Koupání s delfíny na Havaji, sandboarding (sjíždění písečných dun, pozn. red.) v Nikaragui, karneval v Riu de Janeiru, učení angličtiny a matematiky v Keni, svatba, ne tedy moje, v Botswaně, malárie v Tanzanii, přespání u tamních Masajů, bungee jumping u Viktoriiných vodopádů, squatování na policejní stanici v Chile, včelaření v Austrálii, dobrovolničení na rýžových polích v Japonsku nebo výšková nemoc v Peru.
Kde se vám líbilo nejvíce a které země vás naopak zklamaly?
Byl jsem nadšený z Tasmánie. Nádherné to bylo také v Japonsku, na Havaji, v Kanadě, Bolívii, Kyrgyzstánu nebo Botswaně. Naopak v Thajsku a Malajsii to za moc nestálo. Když nejdete na pláže plné turistů, je tam nepořádek a místní se chtějí kamarádit pouze pod vidinou přivýdělku. To není pro mě. Stejně tak nechápu, proč někdo dobrovolně jede na Bali nebo Srí Lanku. Ono to nebude špatné, bude to určitě úžasná dovolená, ale hned kousek vedle se najdou daleko zajímavější a levnější destinace.
Například?
Než do Malajsie, tak raději do Singapuru, než do Thajska, tak raději do Barmy, než na Srí Lanku, tak raději do Indie. Indonésie má 16 tisíc ostrovů a všichni jezdí na jeden.
Odjet na takovou dlouhou dobu pryč si nemůže dovolit každý. Kde pracujete, když jste doma?
Přednáším o cestování, dělám takzvaný cestovatelský stand-up pro veřejnost, firmy, školy nebo domovy důchodců. Neskutečně mě to baví a chtěl bych se toho držet i nadále.
Jak vaše cestování ovlivnil koronavirus? Nebudete teď mít obavy podnikat další autostopy po světě?
Karanténu jsem využil na maximum. Strávil jsem ji s rodiči, a velmi jsme se tak zase sblížili. V tomto uspěchaném světě se na to zapomíná a je to škoda. Cestování se podle mě nezmění, jen velké firmy toho využijí, aby mohly z chudých dělat ještě chudší a z bohatých ještě bohatší.
Slávek Král
Autostopem cestuje už devět let. Dvakrát tímto způsobem objel celý svět a na každém obydleném kontinentu strávil minimálně půl roku. Nastopoval přes 300 tisíc kilometrů po více než 85 zemích světa. V listopadu vychází jeho první kniha nazvaná Stopařův průvodce zeměkoulí. O cestování pořádá přednášky pro veřejnost.
