Pořád pěstuje brambory, pórek i jahody. A v televizi sleduje válku na Ukrajině. „S Ruskem se bojuje těžko, já to zažil,“ říká veterán wehrmachtu Josef Bialas z Hlučína ve Slezsku. Do německé armády rukoval pár dnů po 17. narozeninách. „Narodil jsem se 1. června 1927, za chvilu mi bude 97, ale chcu dožit aspoň tu stovku,“ říká pro CNN Prima NEWS. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, před 79 lety. Muži z takzvaného Hlučínska mezi Ostravou a Opavou ji ale museli prožít v německých uniformách. V následujícím textu připomínáme tři válečné osudy právě z Hlučína.
Třetí říši teklo v roce 1944 do bot a potřebovala každého muže, snížil se proto i branný věk. Josef Bialas zatím nezapomněl ani název jednotky, do které byl povolán: „Přidělili mě ke kumpanii Jäger-Ersatz-Bataillon 49.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Momenty války. Sebevražda okupanta odpálením granátu a neuvěřitelný příběh 98leté Ukrajinky
S batalionem číslo 49 pak prožil zoufalou obranu Slezska, přes kterou se valila ruská armáda. Velení ho poslalo zachránit slezskou metropoli Breslau (dnešní polská Wrocław), kterou Hitler prohlásil za pevnostní město, jež se nesmí za žádných okolností vzdát. Nezachránil ho, jen spatřil zoufalství a smrt.
Brambory zasadil, víno mu zmrzlo
Josefa Bialase už CNN Prima NEWS vyzpovídala, ale protože je to jeden z posledních veteránů druhé světové války v České republice, navštěvujeme ho pravidelně v časosběrném dokumentu. Od loňska trochu zeslábl, jeho krok je méně jistý, ale i letos na jaře dokázal bez pomoci osázet zahrádku. A pořád hodně kouří.
„Zasadil jsem brambory, pórek, cibuli, jahody a květiny. Nejradši mám tulipány. Bohužel, víno zmrzlo, letos z toho asi nic nebude, to je škoda,“ ukazuje k vinné révě. Vínu se na takzvané Hlučínské pahorkatině docela daří, vždyť Bialas žije přímo pod kopcem, který se od středověku jmenuje Vinná hora a archeologický průzkum na lokalitě prokázal rozsáhlé vinohrady.
S Rusy už bojoval a neví, jestli se dají porazit
„Sem tam tu televizu pustím, tak bych ještě rád věděl, jak ta válka skončí,“ vrací se Bialas k ruské invazi na Ukrajině. Je to prý i jeden z důvodů, proč se chce dožít aspoň té stovky, v brzký konec konfliktu totiž nevěří. „Proti Rusům jsem sám bojoval, tak nejlíp vím, co jsou zač. Je jich mnoho a na počet vlastních mrtvých nehledí. Já vám nevím, jestli se dá nad Ruskem vůbec vyhrát,“ kroutí hlavou a ukazuje k ruskému hřbitovu v Hlučíně.
Zřejmě jeden z posledních veteránů wehrmachtu v České republice. Josef Bialas narozený v roce 1927. Žije v Hlučíně. Zdroj: Ivan Motýl
Leží tam přes tři tisíce rudoarmějců, kteří v dubnu 1945 padli v bitvě o Hlučín a okolí. V regionu se odehrávala takzvaná Ostravská operace, kdy se Rusové pokoušeli obchvatem od západu dobýt ostravský zbrojní průmysl.
Bialas pohladí vlčáka Bena. Věrného, jen pořád zuřivě uštěkaného hlídače. „Návštěvy už moc nemám, tak jsem rád, že jste se zase stavil. Rodiče mi zemřeli, i moje sestry,“ pokaždé se podivuje. Pořád totiž bydlí v domě, ve kterém se narodil, tak tam zřejmě rodinu stále „vidí“. Rozumím mu, život utíká jako když práskne bičem do koní, jak zpívala ostravská zpěvačka Marie Rottrová. Jsme v Hlučíně, 12 kilometrů západně od Ostravy. „Ještě mám synka, ten zařídil, že mi nosí obědy z charity. Už mi moc nechutná, ale tu stovku chci dožít.“
Spletité dějiny Hlučínska
Pořád je to svým způsobem čiperný stařík, zahradou mě provede bez hůlky, kterou zapomněl v domovních dveřích. „Zvládnu to i bez ní,“ mávne rukou. Pošťačka zrovna přináší zpravodaj radnice – Hlučínské noviny. „Tož už mě to moc nebaví, ale s brýlemi to ještě přečitam.“
Hlučínsko je specifický region v oblasti mezi Opavou a Ostravou. K Německu už patřilo v letech 1742 až 1920. Dalších 18 let patřilo Československu, ale v říjnu 1938 bylo celé Hlučínsko opět přičleněno k Německu jako takzvaný Altreich (Stará říše). A na muže čekala povinná služba ve wehrmachtu, nedalo se jí vyhnout.
Po válce přitom zdejší „Němci“ nebyli odsunuti, jedním z důvodů byl jejich slovanský původ. Prusko totiž na dnešním Hlučínsku zabralo v roce 1742 oblasti obývané téměř výhradně Slovany.
Žaden inši vojak už něžije
Rodným jazykem Josefa Bialase je slovanské slezské nářečí, ale pořád se domluví i německy. „Žaden inši vojak v takym věku v Hlučíně něžije,“ zcela správě říká. Nežije. Všichni kamarádi jsou po smrti. Veterán celý rozhovor vede v hlučínském nářečí, který ale upravuji do spisovné češtiny.
Někdy je ale vhodné nechat autentický přepis z „prajštiny“, jak se nářečí také říká. Hlučíňáci jsou totiž označováni za takzvané Prajzáky, což opět souvisí s pruským záborem Slezska v roce 1742. „Jeden poddůstojník wehrmachtu nás v Breslau učil, jak střílet s panzerfaustem, a kladl nám na srdce, že nesmíme mít v zádech žádnou stěnu,“ vybavuje si Josef Bilas jeden moment z bitvy o slezskou metropoli. A v hlučínském nářečí to zní asi takto: „Na zadku něsmi byť žadna zeď, bo by nas to spalilo. A jak se tam davaji take cindri do te hlavy pancerfausta, to se muši vytahnuť, a loch und loch, ďuru na ďuru musíš dať, krasně to zaklapnuť. A ku*va, tam byl taky mamlas, loch und loch, a najednou taky buch. A vyhorela cela ta grupa, co tam byla! Dva tam žili a tych šedm bylo mrtvych. Ku*va, to bylo křiku.“
Zajetí u Hradce Králové a letošní šeříky
„Přijďte zas,“ loučí se. „Nic už mě nebaví, ale pořád si rád popovídám.“ V květnu 1945 byla jeho jednotka na zoufalém úprku na západ, zajali ho u Hradce Králové. „Rusové nám všechno vzali, hodinky, osobní předměty, zlato, prostě všechno, jen lžičku jsem si mohl nechat.“ A v lágru prý od Rusů nejčastěji slyšel: „Job tvoji mať!“ A pak výhrůžky typu: „Vaše lebky budou dláždit všechny cesty na Sibérii.“
Přežil, ze zajetí byl propuštěn na podzim 1946 a vrátil se do Hlučína. Trhám v jeho zahradě šeříkový květ. „Těmi přece vítali Češi rudoarmějce v květnu 1945,“ poznamenám. „Tady v Hlučíně je nikdo nevítal. A co jsem slyšel, tak se jich všichni báli, hlavně dívky a ženy, ale já tu tehdy nebyl.“
Raz Rasputin, raz zase Putin
A to je můstek ke druhému příběhu z Hlučína. Coby vystudovaný historik jsem se totiž zabýval i násilím rudoarmějců na sklonku války a po jejím konci. Především na ženách.
Vyslechl jsem spoustu pamětníků, nejvíc mnou ale otřásl osud rodiny mého spolužáka z vysoké školy Milana Krupy. Právě u Krupů jsem vyslechl hrozivý příběh, když asi deset ruských vojáků znásilnilo krátce po dobití Hlučína Milanovu babičku. A matka tří malých dětí hromadnému sexuálnímu násilí podlehla. Dalo by se to nazvat i zločinem proti lidskosti.
Milan Krupa z Hlučína je básník, který mimo jiné vydal v pražském nakladatelství Kalich sbírku To pivo je mým topivem. Ruskou invazi na Ukrajinu nese těžce a píše o ní takzvané říkanky, které mi vhazuje do poštovní schránky. Válka ho trápí, snaží se ale temnou dobu odlehčit rýmy. V následujícím textu slezský výraz „raz“ znamená totéž co český jednou: „Raz Rasputin / raz Brežněv / raz zase Putin / to je Rusko / je mi z toho úzko.“
Jiná z Krupových říkaček má komplikovanější výklad, i když zní na první poslech banálně: „Padají bomby na Ukrajinu / a já píšu další hovadinu / velké a malé prolíná se / uchem jehly prochází prase… / Na východ / odtáhla havraní hejna / padají bomby a padají lejna.“
Dopis z Ruska z 1. května 1944
Dopis z ruské fronty. Erich Motýl píše domů na Hlučínsko z 1 Kompanie. Landesschützen Batalion 914. Zřejmě z Vitebsku nebo od Minska, dopis nese razítko 1. 5. 1944. Zdroj: Ivan Motýl
Třetí příběh je osobní, neboť můj dědeček Erich Motýl z Hlučínska bojoval za wehrmacht na ruské frontě. Přišel tam o ruku, a krátce po válce zemřel. A co prožil na frontě, o tom prý po návratu neřekl téměř ani slovo. Vojenská knížka a další dokumenty zmizely, nikdy jsem se tedy nedozvěděl, kde v Rusku bojoval, co tam zažil a kde přišel k vážnému zranění. Nedochoval se ani jediný jeho dopis z fronty. A zároveň jsem se obával, čeho se mohl v Rusku zúčastnit, třeba v souvislostech s nedávnou výstavou Hamburského institutu pro sociální výzkum „Vyhlazovací válka. Zločiny wehrmachtu v letech 1941 až 1944“, která putovala Evropskou unií.
Letos v druhé polovině dubna jsem ale znovu procházel neuspořádané krabice s „rodinným archivem“, což je spíš papírový chaos. Přesto jsem mezi papíry objevil dopis Ericha Motýla z ruské fronty, kterého si nikdo z rodiny dosud nevšiml. Takřka na den po osmdesáti letech, dopis nese razítko z 1. května 1944. Na obálce je i číslo polní pošty: 45929 B, konkrétně to byl Landesschützen-Bataillon 914, v dubnu bojoval u Vitebska v dnešním Bělorusku a v červnu byl celý batalion zničen u běloruského Minsku a rozpuštěn. Erich Motýl bitvu asi nějak přežil, i když přišel o ruku.
Trauma na celé století
Den vítězství nad nacismem a Vzpomínkový den obětem druhé světové války se 8. května určitě neslaví zbytečně. Války jsou strašlivé zlo, a člověk s nimi může být nepříjemně konfrontován i desítky let po jejich ukončení.
Milan Krupa z Hlučína se příběh o rudoarmějci znásilněné a umučené babičce dozvěděl od svého otce teprve před pěti lety. A mě dědečkův dopis z ruské fronty z 1. května 1944 „došel“ až letos na konci dubna. Přemítám proto i nad tím, jak se o nezvěstných dědečcích dozví zásadní informace třeba vnuci některých na bojištích ztracených ukrajinských vojáků. Anebo i vnuci ruských vojáků. Následky každé války jsou totiž traumatem na generace, možná na celé jedno století.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Expert naznačil, proč se Gabčíkův samopal zasekl. A představil pistoli, která měnila dějiny
