Chudák i boháč dostanou stejnou péči. Platit se má za lepší pokoj či stravu, zní od lidovců

Péče v nemocnicích má být stejná pro všechny, připojištěním byste ale měli mít možnost zajistit si třeba lepší ubytování nebo stravu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS hovoří o nadstandardech a připojištění ve zdravotnictví lidovecký poslanec, místopředseda strany a lékař Tom Philipp. Nebrání se zvýšení poplatku na pohotovostech na 200 korun, zároveň je ale podle něj třeba lidi více vzdělávat v tom, s čím a kdy do nemocnice skutečně vyrazit.

Vláda společně s vámi jako koaličními poslanci chystá sérii úsporných opatření. Jak nejlépe lidem vysvětlit, co a proč je třeba? A daří se vám to?
Na celou situaci se nedívám ani tak jako doktor nebo poslanec, ale jako táta, který nechce svým dětem udělat ze života peklo. Mám pět dětí, nějaká vnoučata a pocit, že by bylo velmi špatné, abychom jim předali dluhy, které budou muset splácet kvůli tomu, že jsme si žili nad poměry. Že je to špatně vysvětlitelné, je pravda, protože ne každý si žije dobře. A právě v tom spatřuji hlavní úkol. Musíme umět nastavit ekonomickou situaci pro skupiny, které na tom nejsou nejlépe –⁠ samoživitelky, vdovy, vdovce, vícečetné rodiny či seniory, kteří často žijí sami. Ostatní musí pochopit, že není možné žít na dluh.

Ti, co to musí pochopit, jsou často střední třída, která právě strany pětikoalice volila. Takže jim vláda vzkazuje „zvolili jste si nás a teď chápejte, že musíte platit“?
Je velký rozdíl, jestli si ráno člověk namaže chleba máslem míň, nebo víc a dá na něj marmeládu či med, nebo na ten chleba vůbec nemá. Nerozděluji občany na naše a jiné voliče, je mi to jedno. Jde mi o to, aby se žilo všem snesitelně a relativně dobře. Někomu se bude žít lépe a někomu hůře, tak prostě funguje společnost. Všichni nemají stejné možnosti a předpoklady, ale standard by měl být nastavený tak, aby nikdo neměl hlad a strach, a to je podle mě úkol státu. Ne, aby dával lidem potraviny zadarmo, ale aby děti měly možnost studovat a lidé pracovat, a díky tomu se jejich sociální statut zlepšoval.

Mluvíte o stejných možnostech. Koalice prosadila snížení valorizace důchodů, v soukromém sektoru platy nerostou, ale od ledna došlo k rozmrazení platů ústavních činitelů, kteří si tak přišli na desítky tisíc navíc. Nebylo by přece jen fér v takové situaci ve zmrazení pokračovat?
Neprodloužení zmrazení přišlo nešťastně, to je pravda. Ale že opozice na tom participovala a sama zmrazené platy nechtěla, což už neřekne. Je fakt, že bude potřeba ukázat, že poslanci jsou solidární a přestože to nemá vliv na státní rozpočet, je třeba nějaký mechanismus přijmout. Není to tak, že si chceme vše nechat a ostatní budeme drbat.

Nabízí se třeba možnost opět na dva roky platy zmrazit nebo by se mohl založit fond a peníze, které poslanci získali od nového roku navíc, by dali třeba na dobročinné účely.

Už se pracuje na něčem konkrétním?
Já u toho nejsem, ale na úrovni vlády ano. Začalo se po inauguraci. Myslím, že během týdnů nějaký návrh vznikne.

Kudy by tedy cesta měla vést? Nějaký jiný valorizační mechanismus než vztah k průměrné mzdě, nebo nějaké jednorázové snížení?
Nabízí se třeba možnost opět na dva roky platy zmrazit nebo by se mohl založit fond a peníze, které poslanci získali od nového roku navíc, by dali třeba na dobročinné účely. Je to spíš jen můj nápad, ale dovedu si něco takového představit.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš často opakuje, že dokonce celý svůj poslanecký plat posílá samoživitelkám. 
To je od něj sice hezké, ale je úplně v jiné životní situaci. Asi mu to je jedno a navíc bere dotace v řádu miliard z EU. Já ale žádné dotace nedostávám a musím se něčím živit. Většina z normálních poslanců stejně někoho pravidelně dobrovolně podporuje, takže za mě by třeba toto byla cesta.

Pojďme k návrhům v oblasti zdravotnictví. Debatuje se o zvýšení poplatku na pohotovosti nebo urgentním příjmu a také o různých formách připojištění. 
V první řadě je třeba říct, že primárně nejde o návrhy Národní ekonomické rady vlády (NERV), ale o programové prohlášení kabinetu a o to, co si za čtyři roky předsevzal udělat. U připojištění týče se debatuje o tom, že člověk mohl říct o něco, na co dosud nemá nárok.

Můžete nám uvést příklad, abychom si dokázali představit, jak by to tedy mělo fungovat?
Aktuálně máte nárok na nějaký typ ošetření a když chcete lepší, zaplatíte si vše celé. Když vám lékař oznámí, že musíte dostat endoprotézu a vy požadujete „kosmickou“, nemůžete říct, že si ji zaplatíte, ale samotnou výměnu uhradí pojišťovna. Musíte přijmout, co vám nabízí pojišťovna, nebo zaplatit úplně všechno. A právě to by bylo dobré změnit. Ze zdravotního pojištění by každý měl mít nárok na lékaře, základní ošetření a určitý typ endoprotézy a cokoliv, co je navíc a nadbytečné, by si mohl doplatit.

Proč je na to potřeba připojištění? 
Není, jen jde o způsob, jak to hradit. Proč byste měli státu platit další peníze, když mu odvádíte daně (zdravotní pojištění) a očekáváte, že se o vás zdravotníci postarají. Jde o to, jakou máte představu o kvalitě služeb, ne zdravotnických, ale třeba ubytovacích. Třeba u nás na revmatologii (Fakultní Thomayerově nemocnice v Praze, pozn. red.) máme krásné zrekonstruované první patro a druhé ne, protože už nebyly peníze. Každý by samozřejmě chtěl být v novém, ale to logicky nejde. Je potřeba si říct, že současné finanční prostředky stačí na ošetření v nějaké kvalitě, která je obecně pro všechny stejná.

Je podle vás dostatečná?
Myslím, že ano, ale je bohužel problém, že není pro všechny všude stejně dostupná.

Mělo by se platit na pohotovostech a urgentních příjmech více peněz? Pomůže to skutečně vyřešit ono zneužívání, i kterém mluví ministr Válek?
V jistém smyslu ano, ale jde o marginální problém. Chápu, že zdravotníky pracující na těchto exponovaných odděleních rozčiluje, že nefunguje primární péče. Lidem se třeba nechce čekat u obvodního lékaře, proto přijdou na pohotovost s banalitou. Když ale potom mají zdravotníci dvacet lidí v čekárně a nepoznají, kdo je nejvíc nemocný, a někdo zkolabuje, protože se museli zabývat deseti prkotinami, štve je to. Je tedy třeba zařídit, aby se to nedělo. Fakt, že se lidem nechce k praktikovi, je ale jen částí problému.

Druhý faktor vidím v tom, že lidé mají málo informací a přeceňují některé zdravotní problémy, volají záchranku nebo jdou na pohotovost, i když jej mohli vyřešit sami. Lidé jsou dnes zvyklí, že je vše dostupné a stát za ně vše vyřeší. Představoval bych si, že i ve škole by se třeba děti víc vzdělávali, kdy jít k lékaři a k jakému. Týká se to i maminek s dětmi, které často jen s nízkou teplotou vezou dítě na pohotovost a panikaří. Když byly dřív rodiny pospolu, poradila třeba babička, lidé se učili jeden od druhého. Podle mě by se část věcí vyřešila, kdyby měli větší vzdělání v oblasti zdraví. Pak existuje druhá skupina lidí, kteří vyrazí na pohotovost večer, protože se jim třeba nechce čekat u svého lékaře. Pokud by se poplatek zvýšil na 200 korun, třeba by to někoho odradilo.

Nedojde tím právě k tomu, že přestane být zdravotnictví dostupné všem?
Právě o tom se vede největší debata, aby nebyli biti ti, kteří péči skutečně potřebují. Když to ale necháme úplně bezbřeze, může se stát, že na pohotovost přijde maminka s vážně nemocným dítětem a bude tři hodiny čekat, protože deset lidí před ní přišlo z rozmaru.

Za vás 200 korun ano, nebo ne?
Klidně 200, ale se zásadními výjimkami. Už dnes existují pro děti z dětských domovů, lidi v nouzi, při následné hospitalizaci. Musely by se přesně definovat a ještě rozšířit.

Nadstandardy jsou stále trochu tabu. Nejsou zakotvené v zákoně a není jasné, jestli se to vlastně může.

Čím dalším by se zdravotnictví mělo konsolidovat?
Myslím, že správnou cestou je právě debata o připojištění. Lidé, kteří chtějí mít lepší standard ubytování nebo diety nebo něčeho, co nesouvisí přímo s léčením, by si tyto věci mohli dovolit a nemuseli je získávat pokoutní cestou přes známé atd. Možnost samostatné úhrady bychom měli posunout vpřed.

Připojištění konkrétně za co?
Řeší se třeba připojištění na dlouhodobou péči, což je správná cesta. Určitě také třeba ve stomatologii, protože tam už je vše hodně vyšponované. Mělo by se jasně definovat, aby každý věděl, za co platí, a aby to bylo pro pojišťovny atraktivní. Musíme ovšem zachovat kvalitu základního ošetření. Jde jednoduše o to, aby existoval jasný standard a pokud bude chtít člověk využít nadstandard, měl by mít možnost doplatit rozdíl v jejich ceně.

Neznamená to dělení lidí na dvě kasty?
Ne, jde přece pouze o to, aby měl člověk na výběr. Když třeba k nám do Thomayerky přijde bohatý nebo chudý, bude ošetřen stejně. Nebudou se k vám chovat podle toho, jakým přijedete autem. Všichni mají stejnou šanci na stejné léky, stejné ošetření, na stejného primáře, přednostu i sestru atd. Péče prostě bude stejná, ale pokoj nebo jídlo může být pro někoho lepší.

Když by tedy nadstandardy byly žádoucí a v nějaké formě fungují, proč jsou stále jakousi šedou zónou?
Protože je to stále trochu tabu. Nejsou zakotvené v zákoně a není jasné, jestli se to vlastně může. Stále kolem nich panuje nejistota i s ohledem na střídající se politickou reprezentaci atd. V soukromých zařízeních se to třeba děje podstatně víc, protože jejich management je odvážnější.