Syndrom vyhoření není jen únava. Člověk přestane „cítit“, varuje psycholog

Podle Špoka je třeba upozornit na to, že termín vyhoření v současné době „jako by trošku nabobtnal“ a řada lidí ho užívá nepřesně.

„Pojem vyhoření, jak se používá spíše v tom užším slova smyslu, je skutečně výrazná ztráta chuti do práce, výrazná ztráta motivace a takové jako emoční oploštění,“ vysvětlil v pořadu Nový den s tím, že nemoc se v poslední době zprofanovala. Lidé mají tendenci „vyhořením“ nazývat skoro všechno, ať už prostou únavu, demotivaci, nebo neúspěch v práci.

„Vyhoření“ hrozí tam, kde se pracuje s lidmi

„Především se syndrom vyhoření popisuje v takových profesích, ve kterých je hodně sociálního stresu. To znamená tam, kde pracujeme s druhými lidmi, ať už přímo jako lékaři, učitelé, psychologové, anebo nepřímo, což mohou být třeba mnohé duševní profese, které komunikují s kolegy, s klienty,“ nastínil psycholog.

„Po nějaké době přestaneme mít chuť do práce, přestaneme cítit radost z práce, přestaneme cítit pocity k druhým lidem, se kterými spolupracujeme. Ale je to v daleko silnější, výraznější a dlouhodobější míře, než je třeba prostá únava,“ popsal projevy skutečného syndromu vyhoření Špok.

K syndromu vyhoření pak podle psychologa může přispět negativně i práce z domova: „Určitě to nebude jediný faktor, ale může tomu přispět, protože může zvýšit stres.“ Je proto zapotřebí hledat vhodnou osobní rovnováhu mezi prací z domova a v kanceláři a snažit se stresu vyhýbat, a to nejen v práci.

„Náš mozek nerozlišuje, co je pracovní a soukromá oblast. Ale čím více zbytečného stresu budeme zažívat, tím více budeme mít k syndromu vyhoření nakročeno,“ dodal Špok.

Je v zájmu zaměstnavatelů omezovat přepracovávání

Syndrom vyhoření může mít navíc negativní dopad nejen na zaměstnance, ale také zaměstnavatele, který by mohl o své pracovníky krátkodobě či navždy přijít. Co tedy dělat, pokud se musíme z home office vrátit do kanceláře a není to pro nás vítaný krok?

„Na home office možná někteří z nás zpohodlněli, a pokud se budou muset vrátit, musí si znovu zvyknout. Nejdůležitější pro adaptaci je postupnost a přiměřenost. Nechtít se vrátit ze dne na den, ale pokud je to možné domluvit, rozložit si ten návrat postupně. Postupně se do něj vracet a tím ten stres snížíme. Pokud by docházelo k nějakým výraznějším projevům úzkosti nebo stresu, je dobré si zanalyzovat, co se děje, jaké jsou ty projevy, co je za ně asi zodpovědné. Třeba nás iritují kolegové, nechce se nám vstávat... Doporučuji řešit každou obavu zvlášť,“ radí expert.

Podle psychologa pak velkou zodpovědnost nesou i sami zaměstnavatelé. „Hlavně v nastavování celého pracovního prostředí – jaké zaměstnance třeba vybírají – teď máme vlnu veder, to je další stresor,“ naznačil Špok a dodal, že zaměstnavatelé by měli dbát na to, aby nebyli jejich pracovníci přepracovaní. Takový stres totiž může skončit ztrátou motivace nebo až vyhořením.

Mnoho zaměstnavatelů si pak podle Špoka už dávno spočítalo, že pokud budou příliš zatěžovat zaměstnance, projeví se to i ekonomicky, protože jim budou muset hradit nemocenskou, nebo budou muset brzy hledat nové.

Jaký je průběh léčby syndromu vyhoření?

Vývoj nemoci se postupný. Nejprve je člověk unavený při vypjatých okamžicích. Poté přichází únava po mnoha dnech práce. „A tyto syndromy se postupně prohlubují, prohlubují, prohlubují až do něčeho, co můžeme nazvat nemocí,“ popsal psycholog.

Léčba syndromu vyhoření je pak zdánlivě jednoduchá, ale ve skutečnosti velmi náročná. „Léčba nebo terapie je vlastně podobná, jako když léčíme únavu. To znamená, že musíme hodně odpočívat, musíme najít metody psychohygieny, relaxace, třeba meditační cvičení, někdy v závažnějších stavech si pomoci třeba i bylinkami nebo psychofarmaky,“ vysvětlil Špok s tím, že je třeba přestat nadměrně pracovat.