Covid mu zkřížil plány, založil minizoo. Teď učí děti chovat hady, ještěry a vakoveverky

Pandemie koronaviru nenapsala jen mnoho tragických příběhů. Někteří lidé v sobě díky zdravotnické krizi objevili skryté vlohy a začali si plnit sny. Jedním z nich je Michal Havránek, který pracuje jako obchodní zástupce v jedné rodinné strojírenské firmě v Krupce na Teplicku. Mimo to během lockdownů nezahálel. Podařilo se mu zásadně rozvinout neuvěřitelný projekt, který může Krupce leckteré město závidět.

„Pojďte se podívat, ukážu vám Evžena,“ vítá mě Michal Havránek z Krupky ve svém plazím království. Vstupujeme do budovy Domu dětí a mládeže Cvrček a stoupáme po schodech do patra. Za nenápadnými prosklenými dveřmi se nachází něco jako klubovna. Jen místo stolů, židliček nebo skříněk místnost vyplňuje několik desítek příbytků pro hady, ještěrky, želvy, kraby nebo žáby.

Hned za dveřmi se na nás dívá Evžen. Přesněji řečeno pokukuje jedním okem, zatímco druhým sleduje svou kořist – cvrčka. Evžen je totiž chameleon pardálí. „To je jedno z našich nejvzácnějších zvířat, pochází z Madagaskaru,“ upozorňuje Havránek a láká Evžena na ruku. Plaz hraje všemi barvami. Od červené, přes tyrkysovou a zelenou až po žlutou.

„Umí měnit zbarvení?“ pokládám otázku, kterou každý chovatel plazů „miluje“. „Tenhle to neumí, jenom světlá, nebo tmavne,“ vysvětluje chovatel.

Jako když startuje Trabant

Na protější stěně si všimnu dveří. „Tam jsou další zvířata,“ říká a vybízí mě, ať se tam jdu podívat. Poznávám andulky, korely a morčata. Tím mé znalosti končí. V koutě ještě identifikuji tři akvária s rybičkami. O jaké jde, ale netuším. „Tady máme další poklad,“ ukazuje Havránek na asi metr a půl vysokou voliéru s jakousi podivnou koulí uprostřed.

Nakouknu dovnitř a vidím živočichy připomínající strakaté myši. „To jsou vakoveverky. Strašně se jim nelíbí, když je někdo ruší. Ukážu vám, jak to vypadá,“ nabízí Havránek. Stačí do hnízda strčit prst a vakoveverky spustí zvuk připomínající startování Trabanta v zimě. Jen bez charakteristického smradlavého dýmu. „Támhle máme ještě ježky, osmáky, křečky, pískomily a činčily,“ vyjmenovává Havránek další nepřeberné množství drobného zvířectva.

Úspěšný boj proti pytlákům. V Keni ve volné přírodě žije téměř 40 tisíc slonů

V Keni žije v současné době ve volné přírodě 36 280 slonů, tedy o 12 procent více než v roce 2014. Podle keňské vlády může za nárůst sloní populace úspěšný boj proti pytláctví. Vyplývá to z nové vládní zprávy z dosud největšího sčítání divokých zvířat, jaké africká země uskutečnila. Nejméně pět druhů zvířat je však kriticky ohrožených, zejména kvůli zásahům lidí do jejich přirozeného prostředí a přeměně půdy na hospodářskou.

Obě místnosti slouží pro děti. Michal Havránek v nich provozuje chovatelské a teraristické kroužky. „Nápad naučit děti chovat zvířátka jsem dostal asi před třemi lety. Už předtím jsem choval několik druhů doma. Ty jsem pak přinesl sem a měl je jako takový vklad do začátku,“ vysvětluje.

Zpočátku mu do kroužku chodilo pět dětí. Během dvou měsíců se jejich počet ale zvýšil na 17. „Všechna zvířata jsou pro děti bezpečná, nemám tady žádné jedovaté druhy,“ říká.

Otevřeno, zavřeno, otevřeno

Vedení Cvrčku se tedy rozhodlo, že zvířecí klubovnu přestěhuje do větších prostor. „Další rok byl zájem ještě větší, a tak jsem otevřel druhý kroužek. Děti tedy mohly chodit v pondělí a ve středu,“ dodává Havránek. Postupem času ale zjistil, že by klidně mohl vypsat další termíny. To také udělat chtěl, plány mu ale zhatil covid.

„Od loňského března až do prázdnin jsme měli střídavě zavřeno a otevřeno, podle toho, jak se vyvíjela protiepidemická opatření,“ krčí rameny Havránek. Kvůli tomu přišel i o nějaké peníze, které si jako externí zaměstnanec Domova vydělal. „Nebyla to sice závratná suma, ale pomáhala mi platit část krmení,“ upřesňuje.

Loni v září mu však svitla naděje, kroužky se mohly otevřít. Jenže už v říjnu musel dětem zase oznámit, aby nechodily. „Tehdy jsem ještě netušil, že mi pandemie nedovolí otevřít až do následujícího června,“ vysvětluje. O zvířata se ale musel starat i nadále. „To nemáte jako šicí stroj, který vypnete a jdete domů. Naši mazlíčci vyžadují péči každý den,“ říká Havránek.

Snem je chovat krokodýla

Ani covidové období ho však od jeho snu neodradilo. Počet druhů i kusů zvířectva se mu rozrůstal. Živočichy získával hlavně od dárců, časem se naučil je i rozmnožovat. „Zrovna se nám nedávno vylíhly krajty královské. Máme tu vlastně už takovou minizoologickou zahradu. Uvažoval jsem, že bych si z ústecké zoo pořídil slona, ale to mi asi paní ředitelka nedovolí,“ dodává žertem a směje se. Přitom zahrada Domova Cvrček je poměrně velká a slon uprostřed krupského sídliště by se jistě vyjímal.

Exkurze pomalu končí. Napočítal jsem asi třicet druhů nejrůznějších zvířátek, z nichž mě vedle chameleona Evžena zaujal také tegu argentinský. Ještěr, který měří necelý metr a má černobílé zbarvení. „Patří mezi nejinteligentnější plazy,“ popisuje Michal Havránek exemplář, který získal darem.

S péčí o živočichy mu pomáhá dvanáctiletý syn Adam. „Mám z něj radost. Prakticky všechno zvládá obstarat jako já,“ uzavírá Havránek, jehož snem je chovat krokodýla. Pro něho prý ale nemá odpovídající podmínky, a tak zůstane jen u snění. Zatím.

Tagy:
Madagaskar plazi hadi žáby Trabant reportáž zoo Ústecký kraj Krupka chovatel ještěrky vakoveverka zájmový kroužek teraristika okres Teplice pandemie covidu-19